„Pestrost programu byla dána nejen originálním hudebním jazykem jednotlivých skladatelů, ale také žánrovou rozrůzněností.“

„SOČR s neutuchajícím nadšením vedla ruka Vojtěcha Spurného, zdálo se však, jako by se orchestr s jejími vysokými nároky nebyl schopen srovnat.“

„Bartoš předvedl stylově průzračný, avšak příznačně hutný tón. Akustiku sálu plně využil ve svůj prospěch.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu přivítal 19. září novou sezonu své koncertní řady pořádané v Betlémské kapli. Lákal na klavíristu Jana Bartoše a poučenou interpretaci skrze taktovku Vojtěcha Spurného, ale také na dramaturgicky semknutý repertoár. Mnohá z lákadel nadchla, některé aspekty pojetí však zůstaly na půli cesty.

Na zahajovací koncert této komorněji se profilující řady byl vybrán repertoár přístupný širokému publiku, který ale zároveň přinesl prvek inovace a uspokojil i náročnějšího posluchače. Pestrost programu byla dána nejen originálním hudebním jazykem jednotlivých skladatelů, ale také žánrovou rozrůzněností. Stmelení a celistvost pak zajistila časová i stylová blízkost jednotlivých kompozic, jež byly napsány během necelých dvou dekád na přelomu 18. a 19. století, tedy v jednom z přelomových období hudebních dějin, kdy z hudebního klasicismu postupně začal vyvěrat romantický styl. Starší generace byla zastoupena Josephem Haydnem (byť jednou z jeho pozdních symfonií), nastupující generaci reformátorů představil Ludwig van Beethoven a Antonín Rejcha. Pokud by náročného posluchače dokonce ani tento výčet dramaturgických pojítek neuspokojil, můžeme doplnit, že významným mentorem tehdy mladíků, Beethovena a Rejchy, kteří se osobně znali z bonnského orchestru, byl právě Haydn. 

Dramaturgie však jde ještě dál, a to ve výběru konkrétních děl. Nespokojuje se totiž s díly tradičně uváděnými, ale jde po novém, málo poznaném. Antonín Rejcha proslul především jako autor děl pro dechové soubory, my jsme ale vyslechli jeho málo hraný klavírní koncert. Ani od Ludwiga van Beethovena jsme neslyšeli to nejobvyklejší. Jeho Leonora, předehra ke stejnojmenné opeře (posléze přejmenované na Fidelio), má celkem tři (resp. čtyři) verze. Nejčastěji se hraje třetí; k poslechu však byla ta s pořadovým číslem jedna, která vznikla pro (nakonec nikdy nekonané) uvedení druhé verze opery v Praze. K promyšlené výstavbě večera pak připojme osobnost dirigenta Vojtěcha Spurného, který má tento repertoár v krvi, a klavíristu Jana Bartoše, pro nějž je dané období jednou z jeho specializací. Co víc si přát? říká si divák cestou spletitými uličkami Starého města do Betlémské kaple.

Již úvodní Beethoven však naznačil určité interpretační nedostatky. Přestože jsme byli svědky klasicistně odlehčeného SOČRu, jehož po stylové stránce striktně, neústupně, avšak s neutuchajícím nadšením vedla ruka Vojtěcha Spurného, zdálo se, že se orchestr s dirigentovým přístupem a jeho vysokými nároky není schopen srovnat. Místy se ozývaly rytmické i intonační nepřesnosti (zvláště v nižší dynamice a ve smyčcích), které bohužel cvičenější ucho rozptylovaly při soustředění se na podstatu výkonu. 

Možná o to větší kontrast pak přišel s osobou Jana Bartoše. Lehkost a samozřejmost jeho brilantní hry jako by přímo zápolila s obrovskou snahou orchestru vše zvládnout a dostát intencím dirigenta. Bartoš v Rejchově Koncertu pro klavír a orchestr Es dur předvedl stylově průzračný, avšak příznačně hutný tón, který neztratil svou špičku ani při dlouhých pasážovitých „bězích“ a měkkém forte. Akustiku sálu plně využil ve svůj prospěch a z hlediska usazení a nadhledu, s nimiž skladbu interpretoval, budil dojem, že ji má na svém repertoáru minimálně dvacet let.

Koncert pokračoval bez přestávky Haydnovou Symfonií č. 98. Divákovi se skutečně nedostalo ani chvíli oddychu, protože neproběhla ani přestavba pódia a klavír zůstal v popředí – důvodem byl patrně krátký sólový vstup klavíru, který Haydn zařadil na závěr této symfonie a jehož se brilantně ujal sám Spurný, rovněž klavírista a cembalista. Odpočinku se nedostalo ani orchestru, který se však v Haydnovi zdál být poněkud jistější, a dostalo se nám tak mnohých skvěle znějících ploch, jež by snad i mohly konkurovat interpretacím slavných orchestrů pod vedením známých dirigentů. (V tomto ohledu je z určitého hlediska dobře, že nahrávka renomovaného flétnisty a dirigenta Giovanniho Antoniniho v rámci projektu Haydn 2032, který se stává až určitým referenčním poslechovým modelem v oblasti Haydnových symfonií, zatím nevyšla.) Přesto bylo znát, že je tento koncert pro některé hráče SOČRu určitým vystoupením z komfortní zóny, a to především z pohledu dosažení stylovosti, ale také kvůli malému obsazení, které s sebou přináší zvukovou obnaženost jednotlivých nástrojů. Je slyšet každý pozdní nástup či intonační zaváhání, objevila se místa, při kterých se umělci nedokázali plně napojit na dirigenta, Spurného záměry tak skončily v jeho gestu; nepřetavily se do zvuku orchestru. Čtvrteční záměr poučené interpretace tak zůstal jaksi nedořečený, přestože měl veliký potenciál.

Foto: SOČR / Vojtěch Brtnický, ilustrační - Michal Fanta