„Zejména v pomalé větě se Jan Bartoš detailně dotýká poezie Mozartovy hudby.“

„Nevelký prostor, chovající se však akusticky jako mnohem větší, ve sledovaném programu nejvíc sluší Ravelovu Smyčcovému kvartetu.“

„Založit v době koronaviru nový, takto nekomerční festival…!“

Streamovaných koncertů je v posledních měsících řada, dlouhá řada, virtuální prostor je zaplněn, poptávka nevyzpytatelná a těžko měřitelná. Přijít s dalším takovým koncertem chce odvahu a ještě víc velké nadšení. Doležalovo kvarteto mělo a má obojí a z čerstvého záznamu, který prezentovalo v pátek večer, je to znát. Ryze umělecký, zcela nepodbízivý program obsáhl tři díla z jeho diskografie, dokládající že soubor má co nabídnout.

Středobodem hodinového programu, který je možné na Youtube kanálu souboru nadále najít a poslouchat, je nesporně Mozartův Klavírní koncert č. 12 A dur, K 414, ve kterém se, stejně jako na CD z roku 2017, kvarteto v komorní verzi bez orchestru přidalo k Janu Bartošovi. Zejména v pomalé větě se pianista i ve sledovaném streamu velmi detailně dotýká poezie Mozartovy hudby, do které – a vždy nás to znovu překvapí – proniká na některých místech tak kouzelně „romantismus“. Ne ten subjektivní z devatenáctého století, ale uměřeně poetický, patřící právě u Mozarta k vídeňskému klasicismu stejně krásně jako pravidelnost, věcnost, ráznost i tanečnost. Škoda, že si kamera a obrazová režie nedokázala najít pomyslnou cestu ke klavíristovi tak, aby mu bylo vidět na ruce.

Ve finále díla, stejně jako už v první větě, převládá pak hravost. Je v takto obnaženém zvuku pouhých pěti nástrojů ještě zřetelnější a hlavně přirozenější než v orchestrální podobě skladby. Jan Bartoš přesto i v převažujícím výraze mozartovské bezstarostnosti na maximu míst nachází současně prostor, jak zvážnět, pozastavit se, vyjádřit přemýšlivost, rozvahu a kontrolované okouzlení. Přitom se nebojí ani robustnosti. Ta ostatně přichází v akustice prostoru někdejšího malostranského kostelíku sv. Vavřince, kde se koncert Doležalova kvarteta odehrává, tak trochu sama. Je tam velký, až příliš velký dozvuk.

Nevelký prostor, chovající se však akusticky jako mnohem větší, ve sledovaném programu nejvíc sluší Ravelovu Smyčcovému kvartetu F dur. Přidává mu pěkně na závažnosti, na barevnosti, na kouzle okamžiku, na impresivní atmosféře přesahující svět komorní hudby. Je znát, že jde o usazenou interpretaci zažitého díla s promyšleným zacházením s tempy, proporcemi, souzvuky a zastaveními. Pomalá věta je impresionisticky skvostná, finále až symfonicky strhující. I Ravela má Doležalovo kvarteto natočeného na CD.

První skladbou večera je ve streamu Myslivečkův Smyčcový kvartet G dur, op. posth., dílo až haydnovského výrazu a formální krásy. Ukazuje k nejnovějšímu CD souboru, na kterém se podílela také hobojistka Michaela Hrabánková. Myslivečkovy kvartety a hobojové kvintety se mimochodem v jejich podání dostaly na první příčku v žebříčku nejprodávanějších nahrávek klasické hudby loňského listopadu. I na pódiu se nyní kvartetu podařilo zahrát Myslivečka živě, sehraně, stylově, zajímavě. Dlouhý dozvuk v tomto případě nicméně trochu ruší.

Další tři koncerty svého nového pražského festivalu komorní hudby nazvaného Qu@rtet+ plánuje Doležalovo kvarteto s publikem, a to 21. dubna v Gröbeho vile, 30. září v obřadní síni Libeňského zámku a 19. listopadu v Sále Martinů na Hudební a taneční fakultě AMU. Kéž by to tak už šlo…! I tady je znát odvaha a nadšení. Založit v době koronaviru nový, takto nekomerční festival…!

Doležalovo kvarteto si napřesrok připomene 50. výročí. Soubor, založený v roce 1972 violistou Karlem Doležalem, absolvoval na dva tisíce koncertů. Působil do roku 2003, pak jeho zakladatel předal štafetu a jméno mladým. Dnes hraje čtveřice ve složení Václav Dvořák, Jan Zrostlík, Martin Adamovič a Vojtěch Urban.

Foto: archiv Doležalova kvarteta