„Ve stylově široce pojatém koncertu byla provedena zajímavá vítězná kompozice skladatelské soutěže – Anima Christi skladatele Adama Hajóssy Dediče.“ 

„Dresdner Philharmonischer Chor zařadil do programu dvě skladby a capella z české tvorby – od Dvořáka a od Janáčka.“ 

„Zásadně výrazově závažná byla kompozice Rudolfa Mauersbergera o kruté devastaci města Drážďany na samém konci války – Wie liegt die Stadt so wüst.“

Pětapadesátý ročník příbramského Hudebního festivalu Antonína Dvořáka představil v kostele svatého Jakuba vzácného hosta – Drážďanský filharmonický sbor. Ve večerním programu prezentoval veliký historický oblouk převážně a capella skladeb od Johanna Sebastiana Bacha a Orlanda di Lassa až po zajímavé soudobé kompozice. V programu se nezapomnělo na Rok české hudby dvěma skladbami z díla Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. A sbor provedl se sbormistryní Iris Geissler rovněž loňskou vítěznou skladbu festivalové kompoziční soutěže mladých autorů do 40 let – Anima Christi skladatele Adama Hajóssy Dediče. 

Dresdner Philharmonischer Chor byl založen roku 1967, z popudu tehdejšího šéfdirigenta Kurta Masura. Pracuje obvykle v počtu 70 zpěváků, na festivalu v Příbrami se představil v počtu 52 členů, pod vedením své dirigentky Iris Geissler. Několikrát ve večeru spoluúčinkovala v doprovodech sboru klavíristka Ute Woschick. Pro přesnost – nesmíme zaměňovat Drážďanskou filharmonii se Staatskapelle Dresden, která je zároveň slavným historickým orchestrem účinkujícím v proslulé Semperoper Dresden.  

Zvolit pro sbor ucelený, kompaktní program převážně a capella repertoáru, stylově přehledný a pro publikum zároveň sdělný, to je neobyčejně obtížné – a nemluvím teď vůbec z pouhé teoretické platformy; stál jsem před podobným úkolem nesčetněkrát  Navíc se jednalo v Příbrami o program v délce 90 minut, bez pauzy, ryze vokální, tedy bez oživení dramaturgie instrumentálním číslem, což jsem osobně rád volil, pokud k tomu byla možnost. Nebyla reálná šance zachovat obvyklý chronologický historický postup, od renesance po soudobou tvorbu, bylo třeba – mimo jiné aspekty – vhodně zařadit vítěznou kompozici skladatelské soutěže loňského ročníku, dílo a capella s názvem Anima Christi od skladatele Adama Hajóssy Dediče, ročník 1987. (Rozhovor s ním čtěte pod titulkem Komponovat je příšerně jednoduché.) 

A tak se koncert nesl ve stálém střídání stylů, které mi sice není dramaturgicky příliš vlastní – leč v daném festivalovém večeru mělo svoji logiku i smysluplnost. Sbor se představil jako vyspělé vokální těleso, s pevnou technickou základnou, která se u převážně a capella tvořícího sboru prezentuje intonační spolehlivostí, vysokou kulturou pěveckou, zvukovou homogenitou (té prospívalo dobře i postavení mužských hlasů, čímž se eliminoval solidně jejich trochu menší počet vůči hlasům ženským).  V neposlední řadě je to míra plasticity hudebních frází, podle jejíhož stupně vyspělosti se rychle rozpozná úroveň sboru. Dodejme, že nejen u sboru. 

Koncert převážně a capella charakteru je složen z mnoha skladeb, logicky, neboť durata sborových skladeb tohoto koncertního charakteru je krátká a program jich tím pádem musí zahrnovat větší počet. Nebudu tudíž postupovat chronologickým postupem, bylo by to poněkud nudné, spíše poukážu na zajímavé momenty koncertu po dramaturgické a interpretační stránce. 

Německý soubor zvolil jako pozornost festivalovému publiku v Příbrami dvě české sborové kompozice a capella. Dvořákovu festivalu nutno jistě volit především skladbu Antonína Dvořáka. Jenomže Dvořákovo obrovské dílo tkví ve vokální sféře především v kantátové, oratorní tvorbě světového významu, čili hudbě vokálně instrumentální a v sólových pěveckých cyklech. V a capella literatuře drobných skladeb, adekvátních pro tento typ koncertu, se již hůře hledá, oko padne v první řadě přirozeně na populární skladbičku Napadly písně z cyklu V přírodě opus 63, na texty Vítězslava Hálka z roku 1882.  U nás moc populární drobný sbor, hojně zpívaný i při společných zpěvech sborů na festivalech.  

Druhou zvolenou ukázkou z české tvorby byla Kačena divoká Leoše Janáčka. Později světoznámý autor napsal tuto skladbu mládeži do Zpěvníku pro školy střední a měšťanské (historie mi připomíná obdobné motivy vzniku Tří ženských sborů  Bedřicha Smetany).  Janáček zde zhudebňuje prostonárodní text, jak je zapsán u Františka Sušila, v jeho obsáhlé sbírce moravské poezie. Sbor vznikl roku 1885, zajímavostí určitě je, že jen tři roky po Dvořákově cyklu V přírodě!  V době vzniku Kačeny divoké byl ovšem ještě Janáček dosud jen „dřímající“ dramatik. Obě ukázky byly příjemnou připomínkou z české sborové tvorby a capella, milou pozorností zahraničního sboru pořadatelům festivalu. 

Program koncertu zahájily skladby J. S. Bacha  a  Orlanda di Lassa, pro akustickou orientaci v prostoru auditoria kostela svatého Jakuba, který je příznivý pro nosnost i homogenitu zvuku sborů. Těleso ukázalo již v těchto vstupních skladbách z vrcholného baroka a renesance své kvality, výše již naznačené.  Homogenitu a vysokou míru kultivace zvuku, intonační pevnost, vysokou míru tónové kultivace a důležitou plasticitu frázování, jež umí velmi promptně ukázat vyspělost v technické základně sboru.  

Čtvrtou skladnou programu se stala očekávaná, výše již zmíněná skladba soudobé vokální hudby, která se stala vítěznou v očích poroty 8. ročníku Kompoziční soutěže pro skladatele do 40 let, kterou každoročně hudební festival v Příbrami pořádá. Touto kompozicí se stala skladba Anima Christi (Duše Kristova) švédského skladatele slovenského původu Adama Hajóssy Dediče (narozen 1987). Jde o středověkou římskokatolickou modlitbu psanou v latině. Charakter textu má repetitivní charakter, autor sám ve zmíněném rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvádí, že právě tato repetitivnost jej uchvátila, protože repetice dokáže – mimo jiné – navodit pochopení modlitby. Skladba poměrně obsáhlá v rámci daného koncertu, diatonicky laděná, s modulačními prvky, nekomplikovaná, formálně přehledná, aby dobře vyhověla vokálnímu citu sborových pěvců, kteří ji budou jistě rádi zpívat. V tomto by mne intuice vlastní sborové praxe neměla klamat, většinu mé dramaturgie tvořila soudobá tvorba, byť jistě v povinných skladbách řady soutěží v Evropě ne vždy dobrovolně volená. Nicméně tato kompozice působila přirozenou vokálností ve stavbě hudebních frází, respektem k možnostem sborové harmonie, k vedení vnějších a zejména vnitřních sborových hlasů, s přirozenou tektonikou. 

Autor se věnuje hodně i filmové hudbě a je to v jeho hudebním rukopisu znát, v onom pozitivním smyslu slova. Určitě by se měl nadále sborové tvorbě pilně věnovat, ostatně je to hudební oblast, kde jsem vždy pociťoval mnohem větší vděk i přirozený “hlad” pěvců a sbormistrů po soudobé, aktuální tvorbě.  Mnohem větší, než bývá u jiných hudebních žánrů artificiální hudby.  Pravda, jsem asi ovlivněn mimořádnou generací skladatelů typu Zdeňka Lukáše, Jiřího Temla, Petra Ebena, Otmara Máchy, Jiřího Laburdy či Jiřího Matyse, na jejichž nové kompozice jsme doslova dychtivě čekali, což není v jiných oblastech artificiální hudby zdaleka tak typické.  

V kompozici zařazené na čtvrtém místě v pořadí koncertu se dostaly ke slovu zřetelněji i sborové alty, dosud stojící zvukově trochu v pozadí. V soudobé kompozici dostala příležitost i širší dynamická paleta, kultivovaný, vyrovnaný souzvuk sborových akordů gradoval půvabně v závěru, ba až ve skutečném, pravém sborovém pianissimu (sborově je to velmi obtížný technický prvek, proto ho akcentuji!), v opakovaném “Amen”. Krásně zde ve vyrovnaném pianovém souzvuku vyzněl pěvecky jemně kultivovaný bas.

V roce mnoha významných výročí – zdaleka ne pouze české hudby – nemohl být nepřipomenut čelný skladatel evropské epochy romantismu, rakouský geniální autor Anton Bruckner, a to skladbou Christus factus est. Sbor se zde rozezpíval ke krásnému dynamickému oblouku v hutném, znělém forte vrcholu, kde se nádherně rozezněla vnitřní harmonie hlasů; jejich pevnost a zřetelnost imponovala. Soprány, které dominovaly rozsahovou jistotou, dostaly příležitost k romantickému rozletu svého nosného tónu ve velkoryse koncipovaných frázích. Silná sopránová skupina zaujala naopak lehkostí a sympatickou hlasovou pohyblivostí ve stylově zcela rozdílné skladbě Lodovica Grossi da Viadana – Exsultate justi in Domino. 

Tuto skladbu jsem zároveň moc uvítal – přes jistou stylovou přílišnou rozmanitost dramaturgie – coby vítaný zákon kontrastu, který nesmí chybět v devadesát minut trvajícím sledu sborové hudby a capella.

Velmi půvabně a interpretačně přesvědčivě vyzněly obě zvolené ukázky z obsáhlého sborového díla Felixe Mendelssohna-Bartholdyho: Die Nachtigall, v závěru večera svěže provedená skladba Verleih uns Frieden. Mendelssohn „leží“ sboru pěvecky zřetelně báječně, mohl jsem si znovu uvědomit, s jakou invencí dokázal tento německý romantik psát pro sbory a capella. Líbivé kompozice liedertáflovského slohu skvěle vyhovovaly amatérským sborům doby a silně se jimi podporoval dobový “hlad” po vícehlasé pěvecké literatuře. Líbivé, technicky přístupné, ale zároveň umělecky hodnotné a naplněné přirozenou muzikantskou invencí… Německý sbor z Drážďan nemohl nezařadit ani svého významného romantika Roberta Schumanna. Ve skladbě Zigeunerlieben, kde se ukázal vzlet, fantazie autora a jeho typická oduševnělá výrazovost.  Navíc je právě Schumann spojen s historickým městem Drážďany, kde nějakou dobu působil jako dvorní kapelník. Skladba naplnila zároveň v pravý čas důležitý zákon kontrastu v programu svým svižným tempem, přesvědčila rovněž pěvecká sóla, která se zde velmi pěkně prezentovala. 

Dramaturgickou mnohostrannost večera dokládala i skladba amerického autora Randala Thompsona s názvem Hallelujah, na zcela jiné stylové straně zazněla kompozice Heinricha Schütze  Also hat Gott die Welt geliebt.  Rovněž Heinrich Schütz, významný tvůrce duchovní hudby, největší ze tří slavných “S” německé hudby, působil po dlouhých 55 let v Drážďanech coby dvorní kapelník. 

Velmi závažná se mi jevila předposlední skladba koncertu – Wie liegt die Stadt so wüst – autora Rudolfa Mauersbergera.  Významný někdejší sbormistr chlapeckého sboru Dresdner Kreuzchor (byl to práv ě on, kdo objevil a vedl v tomto tělese mladičkého Petera Schreiera!) a skladatel se silným výrazem sborové hudby o historii Drážďan napsal dílo na samém konci války, kdy nastala rozsáhlá a krutá devastace jednoho z historicky nejvýznamnějších měst celého Německa. Text skladby je vysoce podstatný, proto byl akcentován přednesem jeho překladu, dokonce byl organizátory festivalu rozdán publiku přesný písemný text překladu do češtiny, který je přímou inspirací naléhavého hudebního výrazu.  Skladba je částí rozsáhlejšího cyklu Drážďany… Následný, již zmíněný závěrečný Mendelssohn byl opět – pro mne velmi vhodným – naplněním zákona kontrastu, který v dramaturgii koncertů vyznávám.

Publikum, které zaplnilo auditorium akusticky výborného kostela svatého Jakuba, si vynutilo přídavek, jímž se stala příznačně Abendlied Josefa Rheinbergera, jak oznámila sbormistryně Iris Geissler. Stála za široce pojatou bohatou dramaturgií koncertu i za přesvědčivým, pěvecky kultivovaným uměleckým projevem sboru na festivalovém večeru, jenž zasluhuje pochvalu! 

Sborový koncert byl příjemným obohacením 55. dvořákovského hudebního festivalu v Příbrami. 

Foto: HFAD