„Finále představilo Komorní filharmonii Pardubice, etablovala se čtyřmi samostatnými vstupy, výborně vyšel Prokofjev, Rossini i Mascagni.“

„Zbyněk Müller ovládá své řemeslo dokonale.“

„Výrazný byl v orchestru druhý kontrabasista, jehož mimika přesně vyjadřovala vše, co probíhalo zvukově na pódiu, včetně ohromné radosti z tvoření.“

Mezinárodní hudební festival Třeboňská nocturna, tradičně probíhající druhý týden v červenci, představil letos ve finále 13. července Komorní filharmonii Pardubice s dirigentem Zbyňkem Müllerem. Sólisty byli Aleš Briscein a Jana Sibera. V atraktivním programu zazněly „hity“ ze slavných oper W. A. Mozarta, G. Donizettiho a G. Pucciniho a byl cudně, ale stylově vložen i S. Prokofjev. Pro obavy z vývoje počasí se koncert uskutečnil v multifunkční hale Roháč v Třeboni. 

Letošní ročník tradičního festivalu v lázeňském městě Třeboň realizoval tým pod vedením Irmy Mrázkové, dramaturgem festivalu byl vynikající sólista Petr Nouzovský. V rámci festivalu se uskutečnilo šest koncertů. Finální šestý K poctě Emy Destinnové byl z tradičního typu open-air koncertu letos přesunut do kryté haly Roháč, v oprávněných obavách z negativní meteorologické prognózy. Repertoár finálního večera byl zvolen ze světa slavných operních světových evergreenů, k čemuž vedlo zajisté i pozvání atraktivních sólistů – tenoristy Aleše Brisceina a sopranistky Jany Sibery. Finále představilo i Komorní filharmonii Pardubice, v obsazení orchestr komorního charakteru, zaměřující se na stylovou interpretaci hudebního odkazu klasicismu, ale samozřejmě zdaleka nejen tohoto stylu. Za dramaturgicky velmi nápadité pokládám zařazení půvabné ukázky z díla klasika světové hudby 20. století Sergeje Prokofjeva. Dirigentem večera byl Zbyněk Müller, jeden z nejlepších českých dirigentů soudobé střední generace, se značnými operními zkušenostmi, v současné době hudební ředitel operního souboru v Liberci. Řadu let je dirigentem Opery Národního divadla v Praze. 

Přesunout koncert do kryté haly Roháč bylo správné rozhodnutí z hlediska vývoje počasí. Hala má přes šest set míst, auditorium bylo zcela zaplněno vděčně a spontánně reagujícím publikem. Není to ovšem hala koncertní, nedisponuje zdaleka ideální akustikou koncertního sálu. Sólisté byli decentně, lehce zesilováni mikrofony. Orchestr účinkoval v typicky komorním obsazení, jen se dvěma kontrabasy, zato výraznými. Homogenitě zvuku by v poněkud suchém typu akustiky prospělo vyvýšení části pódia s hráči na dechové nástroje. Je to ale pouhý „podotek“, koncert byl přesunut do tohoto prostoru nouzově. Hned po koncertě nastal prudký a vytrvalý déšť.

Půdorys večera vytvořil program, který jsme dříve nazývali trefně názvem „vyšší populár“. Program byl sestaven z populárních světových operních árií, předeher i meziher takzvané pěvecké opery. Používám rád trefného termínu německého muzikologa Kurta Honolky, který tím míní vývoj opery od baroka, klasicismu a romantismu až po nástup tvorby Debussyho. Dramaturgickou výjimkou, leč neobyčejně šťastně zvolenou, které tleskám, byla drobná ukázka ze symfonické tvorby Sergeje Prokofjeva.

Koncert otevřela ouvertura k Mozartově opeře Don Giovanni. Její začáteční akordy, které citují scénu kamenného hosta ze závěru díla, jenž vstupuje dramaticky do Juanovy večeře, ještě trochu hledaly homogenitu i přesnou souhru v akusticky limitovaném prostředí, nicméně v Allegru hlavního tématu (Molto Allegro) se již v dirigentem Zbyňkem Müllerem exaktně avizovaném tempu rozběhla v mozartovské pregnanci a stylové přesvědčivosti. Zejména návrat druhého tématu v provedení, kde se pojí oba tematické útvary Allegra v pásmo dramatického charakteru, bylo přesvědčivě interpretováno.

V duchu odkazu Mozartova génia se nesla i podstatná část následujících vstupů operních sólistů, Don Giovanni byl dominujícím dílem pěveckých ukázek první poloviny večera. Mozart je interpretačně vysoce náročný, vyžaduje mnoho discipliny, vnitřní sebekázně ve všech ohledech, od pěvců žádá dokonale instrumentální vedení hlasů. Jak řekl stručně legendární dirigent Karl Böhm: „Pěvec musí na požádání a v každé poloze umět zazpívat plné forte i piano, mít přesnou artikulaci, schopnost detailu a nikdy nesmí být ani v náznaku sentimentalní či patetický.“ Jak Jana Sibera, tak i Aleš Briscein si Mozartem poctivě prošli. Pěvkyně začala vokální vstup opravdu „z gruntu“, velmi obtížnou finální árií Donny Anny ze druhého dějství opery, v Larghettu Non mi dir, bell’idol mio. Je to obávaná árie opery. Když zalistuji v paměti, málokdy se mi v reálu zdála být u zpěvaček této nesnadné role ideální, ba spíše naopak. Navíc se zde vyžaduje dramatičtější charakter sopránu. Líp vychází ovšem lyričtějším typům hlasů, s pružností a lehkostí v koloratuře, v náročných bězích až po vysoké „bé“ v Allegro moderato. Jana Sibera přesvědčila o svých pěveckých kvalitách hned ve zvoleném entrée. Ve druhém vstupu se ve vývoji děje opery vrátila zpět do prvního dějství k árii Or sai chi l’onare rapire a me volse, v Andante, kde odhaluje Ottaviovi podlost titulní postavy opery. Cítil jsem zde snahu sopranistky o dramatičnost výrazu, jenž plyne z hudby i textu árie. 

Aleš Briscein přispěl ve svých vstupech známými áriemi Dona Ottavia – začal poklidnou árií v Andantino sostenuto, doslova pěveckou etudou na přechodové tenorové polohy Da la sua pace. Ukázal v ní potřebnou lehkost tvoření v obtížné tenorové poloze, která se jen zdánlivě jeví rozsahově přístupnou. V inscenacích operních divadel se občas vynechává, zato druhá, hybná árie Il mio tesoro se nevynechá na jevištích nikdy. A. Briscein ukázal, že Mozart a jeho úspěšné zvládnutí je základem jeho úspěšné tenorové kariéry, kdy ovládá poměrně široký oborový záběr, spinto obor i dramatické role (je mimo jiné interpretem Smetanova Dalibora). K Mozartovi se již dnes vrací patrně na jevišti méně, je na něm žádán šéfy operních scén dramatičtější obor, což trochu signalizovalo i neobvyklé nahlížení do not u velmi známých pěveckých čísel. Je báječné, že si udržuje hlasovou flexibilitu, pro Mozarta nezbytnou, ale i schopnost dynamických odstínů v mezza voce a pianu.

Sled scén byl spíše nahodilý, nebyl brán posloupně ve smyslu vývoje děje. V závěru bloku z Dona Giovanniho jsme se vrátili de facto až k začátku obou rolí v prvním dějství, k působivému duetu Donny Anny s Ottaviem po usmrcení Komtura v souboji s Giovannim. Donna Anna vyžaduje příslib aktivní pomoci partnera v tragické situaci. Oba pěvci prokázali schopnost stylové mozartovské interpretace v tónové lehkosti svého projevu, důsledném instrumentálním vedení hudebních frází, ale i schopnosti dynamického odstínění hlasu. Dirigent Zbyněk Müller byl pěvcům dokonalým doprovazečem, umí přesně vymezit tempa a jejich změny, až snad telepaticky vystihnout momenty nádechů pěvců v náročném dlouhodechém frázování. 

První polovinu večera zakončilo dramaturgicky vtipné zařazení poslední části slavné Klasické symfonie D dur, op. 25 Sergeje Prokofjeva – Molto vivace. Proč říkám vtipné? Dnes již světově rozšířená symfonie podává důkaz o tendencích, jež ve výrazu neoklasicismu počínaly u Prokofjeva brzy, dřív než u Stravinského. Haydnovsky hravé ovzduší, plné výrazu radosti a jasu, zřetelně zde cítíme dominantní vzor vídeňského klasicismu. Molto vivace je v sonátové formě o třech tématech. Po vzoru klasicismu je opakována expozice, provedení je stručné a omezeno tóninami C dur a B dur. Repríza pracuje se všemi tématy v původním pořadí a symfonii ukončí coda s osmi takty. Dirigent perfektně vystihl výraz finále symfonie, bylo cítit, že je mu tato hudba interpretačně hodně blízká. Radost z provedení byla u orchestru evidentní, proto jsem označil dramaturgii jako vtipnou, po bloku z díla Mozartova. Radost z tvoření byla zřetelně vidět i na druhém kontrabasistovi orchestru. Stejně jako na jeho zřetelné mimice bylo znát, která hudební fráze se již v Mozartovi povedla pěvcům zvláště dobře a která ne tak docela dle jeho pocitu… Zalitoval jsem, že Prokofjevova půvabná symfonie v typicky neoklasickém duchu nezazněla celá, trvá jen cca patnáct minut. 

Druhou polovinu koncertu vyplnila hudba G. Donizettiho, G. Rossiniho, G. Pucciniho i P. Mascagniho. Komorní filharmonie Pardubice se etablovala čtyřmi samostatnými orchestrálními vstupy. Vedle již zmiňovaného Mozarta a Prokofjeva to byla ve druhé části půvabná a populární ouvertura k Rossiniho opeře Italka v Alžíru. Hybná, v tempech výborně dirigentem pojatá, s výraznými sóly v dechových nástrojích. Překvapilo mne mile Intermezzo sinfonico z Mascagniho slavné jednoaktovky Sedlák kavalír. Totiž, překvapilo mne, jak se komorně obsazený orchestr moc dobře vyrovnal se skladbou, vyhovující více velkému obsazení, aby vyšla intenzivně silná naléhavost stupňování k vrcholu. Dirigent takticky vyšel z velmi nízké dynamické hladiny, tím mu plynulou postupností nárůstu dynamiky vyšel vrchol obdivuhodně přesvědčivě. Navíc bylo znát, že se orchestr na daném pódiu ve druhé polovině večera plně aklimatizoval. Hrál s radostí, zřetelně uvolněně, se sympatickým nasazením, což opět zřetelně mimicky deklaroval výrazný hráč u druhého kontrabasu. Jako kdyby „nakazil“ v dobrém duchu i jiné hudebníky, na kterých byla vidět stále více zřetelná radost ze hry. 

Pěvci večera se uvedli ve druhé polovině koncertu v dílech Gaetana Donizettiho a Giacoma Pucciniho. Opět ve velmi populárních áriích a duetech. Jana Sibera nacházela v tvorbě Donizettiho svoji oborovou parketu – role Adiny v komické opeře Nápoj lásky je pro její výborně ovládaný soprán lyrického charakteru, pohyblivého v bězích a rozsahově jistého, doslova jako stvořená. Ale i výraz v árii Nadiny Prendi, per me sei libero byl přirozeným, nehledaným vystižením výrazu hudby i textu. Aleš Briscein našel, dle mého očekávání, výtečnou platformu pro pěvecky vděčný „hit“ Nemorina Una furtiva lagrima, známý v podání snad všech světových tenorů. Zazpíval árii perfektně, s důsledně plynulou kantilénou, suverénní výškou, s dynamickými nuancemi, intonační pozorností v závěru. Což zjevně uspokojilo kontrabasovou sekci a bylo oceněno velmi pochvalnou grimasou směrem k pěvci. 

Pucciniho operu Bohéma ani není třeba blíže představovat. Jedno z nejslavnějších děl operního veristického repertoáru… Aleš Briscein předvedl árii Rudolfa Che gelida manina s obávaným vysokým „cé“ v závěru s obdivuhodnou jistotou, zřejmým polohovým nadhledem a schopností kantabilního vedení dlouhodechých hudebních frází. Spolu s Janou Siberou představili celou hudební plochu Rudolfa a Mimi z prvního dějství, tedy po árii Rudolfa následující lyrická árie Mimi a nádherný duet s odchodem protagonistů za scénu. Ten byl na koncertě symbolický, již bez přidávaného vysokého „cé“ Rudolfa (jedno céčko v árii přece stačilo), ale se zvukem obou krásných, libozvučných hlasů protagonistů, již bez dosahu mikrofonů, kdy se projevila působivá přirozenost barvy obou hlasů bez amplifikace. 

Přídavky se po spontánním potlesku auditoria nutně dostavily. Posloužila dobře Smetanova Prodaná nevěsta, což jsem moc uvítal. Nějak mi v roce české hudby a Smetanova výročí čeština nezvykle ve večeru scházela. K pochvale organizátorů nutno dodat, že každý z návštěvníků koncertu dostal od pořadatelů překlad předchozích árií do češtiny. Pěkně zazpívané oba duety Jeníka a Mařenky, nejprve Věrné milování, poté i druhý dialog ze třetího dějství Tak tvrdošíjná dívko jsi, že nechceš pravdu zvědět, pohodově zakončily koncert i celý festival Třeboňská nocturna. Naposledy jsem zde v reflexi referoval o nádherné Prodané nevěstě v jihočeských Holašovicích 5. července. Vida, pan režisér Pilař má zde další možnost dobré volby v obsazení rolí Jeníka a Mařenky pro příští léto.

Komorní filharmonie Pardubice předvedla soustředěný výkon, v doprovodech pěvců dynamicky citlivý, který byl náležitě publikem oceněn. Zajásalo zřejmě i genderové hnutí. Nepamatuju si, že bych někdy viděl hrát orchestr v tak velkém zastoupení žen. Jedno ale orchestru může kdekdo závidět. Říká se, že basa tvrdí muziku. V tomto případě to bylo opravdu naplněno. Orchestr disponuje pouze dvěma kontrabasisty. Zato nepřehlédnutelnými! Prostupuje jimi natolik tok hudby, že až elektrizují publikum. Jeden spíše swinguje, druhý imponuje hlubokým zvnitřněním muziky, že v případě krize může snad i zastoupit dirigenta, neboť jeho nástupy či souznění s pěvcem jsou naprosto dokonalé. Také svoji spokojenost na konci náležitě vyjádří známým gestem jako Pat a Mat.

Třeboňská nocturna zakončila letošní ročník výborným finálním koncertem, byť letos netypicky, tedy nikoliv tradičním koncertem open-air, což se ale ukázalo jako předvídavý a taktický tah organizátorů. Je to hodnotný, cenný hudební festival se zajímavou a pestrou dramaturgií, jenž si již vytvořil tradici a má své posluchače. Za vším stojí vždy veliká snaha a práce organizátorů festivalu, jim patří velké díky. V tomto případě paní Irmě Mrázkové, jejímu realizačnímu týmu a dramaturgu Petru Nouzovskému. Bravo!

Foto: Třeboňská nocturna / Ondřej Maňák