„Leleux svým tónem hladí, zpívá, konejší; to, v jakém tempu a přesné intonaci vyhrává fráze, bere dech.“

„Sayův Beethoven byl pro mě krásným překvapením. Tam, kde jsem čekala Barenboimovu perlivost a zářivost, zněla tlumenost, sametovost, až extrémní měkkost.“

„Järviho Čajkovskij není sentimentální, uplakaný, rozervaný, ale mužně expresivní, barevný, emocemi naplněný.“

Mezinárodní hudební festival v Pärnu tradičně vrcholí dvěma koncerty Estonského festivalového orchestru, na které Paavo Järvi zve slavné sólisty. Na prvním z nich 20. července vystoupil hobojista François Leleux, na druhém následujícího dne klavírista Fazil Say. Oba večery propojila stejná úvodní skladba – Pärtova Collage über B-A-C-H – a závěrečná Čajkovského První symfonie Zimní sny.

Spojujícím znakem raných kompozic Arva Pärta je konfrontace hudebních světů. Nespokojen s modernistickými postupy, které pokládal za omezující, obrátil se ve skladbě z roku 1964 Collage über B-A-C-H k barokní inspiraci. Názvy tří vět této skladby – Toccata, Sarabande a Ricercare – odkazují na barokní formy a jejich povaze odpovídá i hudba. Druhá věta je založena na Sarabande z Anglické suity d moll Johanna Sebastiana Bacha, kterou Pärt orchestroval pro smyčcové nástroje a hoboj. Pärt však Bachovu Sarabande rozsekal na fráze a proložil je vlastní hudbou, která sleduje rytmus a tempo Sarabande. Uklidňující hudba s pevným řádem kontrastuje s neklidnými segmenty, plnými vnitřního napětí. Pärt také přidal ke smyčcům cembalo, nástroj charakteristický pro barokní hudbu; i současný klavír pro zhutnění zvuku. Paavo Järvi má Pärtovu hudbu v krvi, dokonale jí rozumí. Ansámbl vedl k ukázněné, rytmicky přesné interpretaci barokních částí a vzápětí bez jakéhokoli zvukového švu k jemným zvukovým plochám, které postupně nabývají na intenzitě a v kontrastu s bachovským řádem jsou znepokojující. Velký prostor dává autor hoboji, nejen v Pärtovi výborný Kalev Kuljus sklidil za svůj výkon zaslouženou pochvalu, právě jako Reinut Tepp, klavírista a cembalista.

Sólistou prvního ze dvou závěrečných koncertů byl François Leleux, mimořádný hobojista a v poslední době i dirigent. Přednesl Koncert pro hoboj a malý orchestr D dur Richarda Strausse s takovým espritem, lehkostí a bezprostředností, že si publikum zcela získal. Leleux navíc výborně komunikuje s orchestrem i posluchači a díky tomu panuje v sále uvolněná až radostná atmosféra. Paavo Järvi řídil orchestr s ohledem na sólistu, ve srozuměné komunikaci plasticky vystupovaly hobojistova sóla i orchestrální plochy – co skvěle zahrál sólista, to orchestr ve svém partu zvýraznil. Ve volné části byl posluchač svědkem naprostého souladu Leleuxe a orchestru. Hoboj je nádherný nástroj, jehož tónové rejstříky znějí vskutku milostně, ale taková něha, jakou vyzpívával Leleux, se slýchá málokdy. Emocemi a krásnými melodiemi překypující druhá věta Andante s úchvatně zahranou kadencí a úlevně úspornými pohyby vyústila v závěrečné Vivace s lahodným a virtuózně pohyblivým hobojem. Po aplausu, kterého se Françoisi Leleuxovi dostalo od publika i kolegů muzikantů, následovaly jako přídavek variace z Mozartovy Kouzelné flétny. Následný aplaus málem „zbořil sál“.

Následujícího večera se koncertní síň po přídavcích sólisty také chvěla v základech. Předtím ovšem takřka nedýchala při Klavírním koncertu č. 3 c moll, op. 37 Ludwiga van Beethovena v podání tureckého klavíristy a skladatele Fazila Saye. Proslulý klavírista, jehož charisma zaplaví sál ihned po příchodu na pódium (a přitom tam vkročí až ostýchavě), je vybaven vlastností, jež zdobí ty největší muzikanty – nepředvádí sám sebe, ale své umění dává do služeb skladatele a interpretace jeho díla. Sayův Beethoven byl pro mě krásným překvapením. Tam, kde jsem čekala Barenboimovu perlivost a zářivost, zněla tlumenost, sametovost, až extrémní měkkost. V tématu první věty Allegro con brio jako by Say klávesy jen hladil, orchestr hrál velmi jemně, smyky zněly jak v klasicistním ansámblu. Klavírista neohromoval okázalostí ani v bězích či trylcích, nic nezahrál ostře. Tím spíše plasticky vystupovaly jemné trylky a pianissima. První takty Larga vyzněly v Sayově podání křehce a dojemně. Celá věta byla prožitá a vypracovaná do posledního detailu (souzvuk klavíru a fagotu). Ani třetí věta Rondo. Allegro nebyla dynamicky vyhrocená. Paavo Järvi dokázal přivést orchestr ke klasicistnímu zvuku, který sólistovi v jeho pojetí vyhovoval, hra plynula v příjemné měkkosti, jež vyústila v energický, dynamicky plný závěr. Uhranutému publiku věnoval klavírista dva přídavky – jako první svou skladbu, v níž ukázal možnosti klavíru jako perkusního nástroje. Střídal hru na klaviatuře s hrou ve strunách – jejich odtlumením a současným úhozem do kláves vznikal tupý neznělý zvuk, který Say využil k rytmizaci kompozice. Byla to velmi zajímavá poutavá skladba s promyšlenou výstavbou ústící do ztišení. Jako druhý přídavek věnoval Fazil Say publiku vlastní variace na Gershwinovu Summertime a odhalil svou další tvář jazzového improvizátora.

Pro oba závěrečné večery nastudoval Paavo Järvi s Estonským festivalovým orchestrem Symfonii č. 1 g moll, op. 13 „Zimní sny“ Petra Iljiče Čajkovského. Je tradicí, že orchestr a jeho zakladatel se loučí s festivalem velkým symfonickým dílem, jehož výklad a interpretace mají parametry vzorové interpretace. Vloni zazněly ve strhujícím a nezapomenutelném podání Čajkovského Pátá symfonie a Sibeliův Lemminkäinen, letos sáhl Paavo Järvi po lyrickém, malebném, ale i melancholickém a lehkou úzkostí podbarveném prvním velkém symfonickém opusu skladatele. Možná se mýlím, ale domnívám se, že návraty domů a do dětství, které Paavo Järvi (v současnosti je uměleckým ředitelem Orchestru Tonhalle Curych) v letním Pärnu prožívá, v něm vyvolávají i touhu interpretovat ruskou muziku, autory, kteří tvořili podstatnou část jeho hudebního zrání. Už je skoro zbytečné opakovat, že letní prázdniny v estonském přímořském letovisku trávily osobnosti jako Dmitrij Šostakovič, David Oistrach, Mstislav Rostropovič a další, s nimiž se rodina Järviů úzce přátelila. I v dnešní zvířené době je Paavo Järvi zastáncem uvádění kvalitních děl ruských a sovětských autorů. Kdoví, třeba se na některém z dalších ročníků dočkáme uvedení symfonií Mjaskovského či Glazunova.

Názor dirigenta a vnímavost a dovednosti orchestrálních hráčů učinily z První symfonie velký zážitek. Úsporná gesta dirigenta nejsou v rozporu s vytvářením rozmáchlých romantických frází, Järviho Čajkovskij není sentimentální, uplakaný, rozervaný, ale mužně expresivní, barevný, emocionální. Se ztvárněním citů nakládá Paavo Järvi uvážlivě. Nechává je jen občas prodrat navenek, většinou je však drží mírně pod povrchem, což působí velmi přitažlivě. Orchestr pod jeho vedením vystihuje v drobnokresbě nejjemnější detaily (a člověk si říká, slyším tu symfonii podvacáté, nebo poprvé?), umí zahrát masivní forte a vzápětí se ztišit do pianissima průsvitného a zřetelného jak vlákna pavučinky. Čajkovského symfonická tvorba orchestru sluší, předvede v ní všechny své přednosti – od zvukové soudržnosti, zpěvnosti smyčců a bohatého barevného rejstříku dechových skupin. Järviho Čajkovskij je občerstvující – nejen pro posluchače, ale i členy orchestru, kteří hrají s chutí, radostí a maximálním nasazením. Paavo Järvi řekl před pěti lety časopisu Gramophone: „Když nejste propojeni s hráči orchestru, nefunguje to.“ Ono propojení mezi členy Estonského festivalového orchestru a jeho dirigentem funguje na mrknutí oka a prohlubuje se každou další spoluprací. Tohle spojení opravdu stojí za poslech!

******

Foto: Kaupo Kikkas, Tõiv Jõul, Taavi Kull