„Režisér Ondřej Havelka se nechal strhnout nespoutanou a nakažlivou veselostí, která ovšem nikdy nepřekročila hranice vkusu.“

„Hudba Pavla Haase je podivuhodně vyzrálá, janáčkovsky úderná a sdělná, rozpustilá a fantazijně barevná.“

„Inscenace Šarlatána je zdařilá, a to jak po stránce hudební, tak jevištní.“

Operní soubor Národního divadla moravskoslezského připravil na začátek sezóny premiéru jediné opery skladatele Pavla Haase. Inscenaci režijně připravil Ondřej Havelka, hudebně nastudoval a řídil Jakub Klecker a v rolích se představili Pavol Kubáň, Eva Dřízgová-Jirušová, Kateřina Hebelková, Martin Gurbaľ a mnoho dalších. Varietní podívaná s originálně zpracovanou hudbou se stala prubířským kamenem operního souboru. 

Volně zpracované, divácky staletími prověřené téma Mastičkáře, obohacené o věčné zápletky commedie dell´arte, podle bájné postavy barokního potulného lékaře Eisenbarta si jako libreto Pavel Haas zpracoval sám. Úmysl použít jako podklad román německého spisovatele Josefa Wincklera zmařily norimberské zákony. Okupace a následná válka způsobila, že operní dílo je Haasovou prvotinou i labutí písní současně.

Opera je složená z volně poskládaných sedmi obrazů, bez pevného logického děje. Jsou propojovány množstvím jednajících postav a jsou směsicí volně navazujících gagů. Pevnou linkou je hlavní postava potulného lékaře Pustrpalka a jeho blízkých. Není tu žádné závažné dramatické schéma, žádný vývoj děje či postav, žádná následná katarze či ponaučení. A přesto je to divadlo životné, nabité energií a překvapivými situacemi. Režisér Ondřej Havelka se nechal strhnout nespoutanou a nakažlivou veselostí, která ovšem nikdy nepřekročila hranice vkusu, estetiky či slušnosti, ač by k tomu lidové téma a prostředí mohlo svádět; stvořil divadlo jiskřící a pestré. K té pestrosti mu napomohla jak přehledná scéna Jakuba Kopeckého, tak fantaskní a funkční kostýmy Kateřiny Štefkové. Hlavní podíl na pestrém a roztančeném představení má pohyb Jany Hanušové, která vytěžila jarmareční prostředí.

Hudba Pavla Haase je podivuhodně vyzrálá, janáčkovsky úderná a sdělná, rozpustilá a fantazijně barevná, ve stylu Bohuslava Martinů či Igora Stravinského. Je sledem jarmarečních popěvků, se kterými skladatel pracuje neobyčejně nápaditým způsobem. Autor nejprve nápěvy skládá za sebou a pracuje s nimi až s dryáčnickou dynamikou, aby je následně rozvedl do důmyslných struktur rytmických a harmonických, následně i disharmonických, a nevyhýbá se využití polyfonie. Tu využívá při líčení dramatických dopadů nepodařené operace, kterou dav označuje za vraždu. Sbor zde podává obdivuhodný výkon, za který nese odpovědnost sbormistr Jurij Galatenko. V jevištní situaci chaosu a davové hysterie se dokázal sbor skvěle ukáznit a podat zvukově sevřený, bezchybný výkon. V programu k inscenaci dirigent přiznává, že přistoupil k některým hudebním škrtům, což ve výsledku jistě přispělo ke scelenosti inscenace a jejímu spádu.

Obtížnost Haasovy hudby se projevuje i v sólových vstupech stěžejních postav, především u postavy Pustrpalka. Barytonista Pavol Kubáň podal plnokrevný výkon a to jak herecky, tak pěvecky. Role mu sedí a dokáže vytvořit jak silného a bezohledného náfuku, tak roztouženého a dokonce něžného milovníka, tak i v závěru zoufalého a osudem zkoušeného muže. Jeho postava jako jediná má vývoj a v konci se vzpíná k marnému odporu proti osudu. Kubáň zpívá pevným, barevným barytonem s dramatickým nábojem. Milostnou protihráčkou je mu Amaranta, které dala Kateřina Hebelková vroucnost, krásu i plný, probarvený soprán. Projevila i smysl pro komiku, zejména v roli krásky v krinolíně i jako mořská panna. V roli Roziny, manželky Pustrpalka, se herecky vyřádila Eva Dřízgová-Jirušová a tragiku vnesl do příběhu mnich Joachimus v napínavém podání Martina Gurbaľa. V opeře je nepřeberné množství různorodých postav, které v objemu reflexe nelze všechny jmenovat, jež všechny participují na věhlasu a penězích doktora Pustrpalka. Hlasové výkony byly obdivuhodně zvukově vyvážené a všichni drželi svoji postavu čistě a tvořili právě tu jednu kuličku celé funkční mozaiky. Varietnost inscenace podtrhli dva excelentní akrobati Ondřej Friedrich a Ondřej Matuszynski a poetiku na jeviště vnášely půvabné a nápadité makety dvou koní, které nesly dvě tanečnice. 

Režisér popustil uzdu fantazii a ve stylu barokního divadla na scénu přinesl i cirkusové triky, ohňové efekty i filmové dotáčky, které posloužily jako vyplnění času pro přestavbu na další obraz. Při všem tom „ballabile“ a zdánlivém chaosu vládne na scéně přísný řád a vše je vypočítáno tak, aby bylo dosaženo maximálního účinku.

Inscenace Šarlatána je zdařilá, a to jak po stránce hudební, tak jevištní. Divák je nesen na vlně vtipné podívané, inspirované stylem drama giocoso; ta je umocněna expresivností a efektností Haasovy hudby. Bezesporu už bylo na čase, aby tato opera, kterou Pavel Haas vytvořil v roce 1937, byla po dlouhých létech opět uvedena na česká jeviště. Poprvé to bylo na jevišti Divadla Na hradbách, tedy dnešního Mahenova divadla v Brně, 2. dubna 1938. Nyní se premiéra odehrála 10. října 2024 na jevišti Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě. Brněnské publikum ji uvidí v rámci Festivalu Janáček Brno 8. listopadu 2024, na jevišti Mahenova divadla, tedy v místě světové premiéry.

Foto: NDM / Martin Popelář

Facebook X E-mail WhatsApp