„Těžký, poslechově náročný byl středeční večer ve společnosti vynikajících kvartetistů.“

„Mladý komponista v současné době obdivuhodně pracuje na své už čtvrté symfonii.“

„Náhle jsme slyšeli jasný, silný interpretační názor. Taková věc se projeví snad zejména ochotou jít v dílčích aspektech interpretace do krajností.“

Hudební festival Věčná naděje zaměřený zejména na tvorbu terezínských skladatelů, ale také díla, která reagují na příkoří a nespravedlnost nebo je vytvořili umělci na útěku před bezprávím či pronásledováním, se v příštím roce uskuteční poosmé. Ve smyslu určitého prologu se však už nyní na podzim uskutečnila dvojice koncertů, druhý z nich 20. listopadu v Gröbeho vile v pražských Havlíčkových sadech. Pořad zahrnující světovou premiéru mladého komponisty Enrika Štece představil vysoké interpretační umění smyčcového kvarteta fama Q.

Těžký, poslechově náročný byl středeční večer ve společnosti vynikajících kvartetistů. Především z důvodu výběru titulů – v podstatě jsme se ocitli na koncertě soudobé hudby, k původně avizovaným žijícím autorům Pärtovi a Štecovi navíc spontánně („rozhodli jsme se dnes ráno“) přibyl Philip Glass a jeho Smyčcový kvartet č. 2 „Company“ se slovy frontmana tělesa: „Báli jsme se, že bude program krátký.“ Koncert bezprostředně navazující na prohlídku vily komentovanou Jiřinou Novákovou a následné velmi elegantní úvodní slovo Petra Kadlece byl odehrán bez pauzy, k tomu připočtěme naznačený moderní, ne úplně standardní poslechový zážitek, kdy divák je veden k větší aktivitě než u, řekněme, Vivaldiho Čtvera ročních dob, a dostaneme požadavek na návštěvníkovu pozornost v celkové nepřerušené duratě téměř dvou a půl hodin (pokud se pilný návštěvník zúčastnil i prohlídky vily). Šlo také o to, že skladby minimalistů Pärta a Glasse kvarteto hrálo vcelku neobvykle pomalu – úvodní Pärtova Summa trvá při většině provedení kolem pěti minut, Glassova Company přibližně osm a půl. Obě ve výsledku zněly zhruba o polovinu déle, což myslím bylo ke škodě. Snahou některých minimalistů je uvést publikum do stavu jakéhosi posvátného transu polovědomí, ne však, míním, v tomto případě. Dané skladby si trochu říkaly o to vyšším tempem kompenzovat svou nižší hutnost a obsažnost. Summa summarum, osobně bych Glasse nepřidával. Jestlipak by s jeho zařazením souhlasila nová dramaturgyně festivalu Kristina Vocetková… 

Těleso fama Q vystupuje ve složení David Danel, Roman Hranička (housle), Ondřej Martinovský (viola), Bálazs Adorján (violoncello) a po úvodní Pärtově Summě se chopilo světové premiéry. Na koncertě přítomným, dokonce také vtipně a inteligentně hovořícím autorem je Enriko Štec (*2003). Umístil se na druhém místě loňského pilotního ročníku skladatelské soutěže Nadačního fondu Hudba pro věčnou naději, a tak si vysloužil provedení své kompozice Bukolika String Quartet při středečním večeru. Mladý komponista v současné době obdivuhodně pracuje na své už čtvrté symfonii (byť uznal, že ta první byla „nezralé dílo“) a jakožto konzervatorní svěřenec profesora Jiřího Gemrota projevuje skutečně nápadné znaky talentu. Už fakt, že asi desetiminutový kvartet napsal během dvou dní před uzávěrkou soutěže, svědčí o lecčems. Bukolika String Quartet sestává ze tří vět s názvy Preludium, Passacaglia a Fugatto. Autor zjevně nemá problém nedostatku invence, osvojil si různé techniky hry na smyčcové nástroje, jeho dílo má tvář a zvlášť po rozvláčném Pärtovi jistě zaujalo. Kvartetisté k úkolu navíc přistoupili velmi zodpovědně a se sympatickým porozuměním a zápalem. Osobně jsem nevnímal globální stylové scelení skladby, zaštítění formou kvartetu mi nedávalo smysl – kdyby se řeklo, že jde o cyklus tří miniatur, nikdo by se nejspíše nedivil a možná by to bylo i adekvátnější. Ale Enriko má nepochybně velký potenciál a z toho, co jsem pozoroval, věřím, že ho přetaví v profesní úspěch.

Třetí v pořadí zazněl zmíněný Glassův kvartet a po něm se pořad zlomil do klasičtější, nějak i závažnější části (o to spíše se hodila pauza před čtvrtým číslem). Umělci dále nabídli své pojetí letos velmi často hrané Sukovy Meditace na staročeský chorál Svatý Václava, op. 35a, která je součástí volné trilogie o dalších částech Legenda o mrtvých vítězích, op. 35b a V nový život, op. 35c, a bylo zřetelné, jak se najednou uvolnili. Náhle jsme slyšeli jasný, silný, artikulovaný interpretační názor. Taková věc se projeví snad zejména ochotou jít v dílčích aspektech interpretace do krajností. Forte bylo skutečně forte, piano opravdu piano, samotný zvuk nástrojů získal plnost, definitivně se dostavila lahodná homogenita zvuku kvarteta. A tentýž komentář lze uplatnit i na závěrečný Smyčcový kvartet č. 2 Hanse Krásy, daný večer reprezentativního skladatele židovského původu, jehož život ukončila Osvětim. Rozsáhlý kus s mahlerovskými aluzemi byl dokonale důstojnou tečkou.

Foto: Věčná naděje / Libor Galia