„Moravskoslezský kraj býval černou dírou na mapě republiky. Ale to všechno se změnilo.“

„Investice do živých muzikantů teď považuji za nejdůležitější, důležitější než třeba reklamu.“

„Nemáme žádné zprávy, na jejichž základě by bylo jasné, že naše festivaly můžeme organizovat, ale je jasné, že příprava je otázkou nejen měsíců, ale i let, takže náš postup je legitimní.“

Igor Františák je aktivním hudebníkem, ale neméně důležitá je i jeho dramaturgická a manažerská práce v čele Svatováclavského hudebního festivalu. Přehlídka obohacuje v prvním poprázdninovém měsíci ostravské dění a kulturu v celém Moravskoslezském kraji o koncerty především duchovní a staré hudby. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz klarinetista a ředitel rozebírá poptávku regionu po hudbě, letošní program i nestandardní podmínky, se kterými se organizátoři koncertů potýkají už druhou sezónu. Optimisticky věří, že na podzim už se bude hrát a cestovat. Jinak ani při přípravě podobně rozsáhlé akce nemůže…

Osmnáctý ročník festivalu chystáte na září s vírou, že už se bude smět chodit na koncerty?

Přistupovali jsme k tomu tak i minulý rok a byli jsme jedním z mála festivalů, kdo jsme zrealizovali celý program bez jediné změny. Byl to opravdový zázrak, protože při počtu tří desítek koncertů, které každoročně děláme, většinou k nějakým drobným změnám vždy dojde. Ale loni opravdu všechny koncerty proběhly. Snažím se každoroční vizi zrealizovat i v letošním roce. Upřímně věřím, že se hranice otevřou. A že ti, kteří rozhodují, si uvědomí, že je potřeba, aby lidé nejen seděli doma a chodily jim nějaké peníze, ale aby měli i živý kontakt s ostatními.

Jak vnímáte streamy a všechny další online aktivity, do kterých se transformoval náš hudební život?

Online prostor vnímám jako most mezi původním tradičním a něčím možná novým, protože nové technologie nám samozřejmě můžou něco nového zpřístupnit. Ale rozhodně nám nemohou zpřístupnit emoce a jedinečný zážitek z chvíle, kdy jsme všichni společně na koncertě. Nejenom já, ale většina společnosti se nesmírně těšíme na ten okamžik, kdy zase budeme moct být na živé kulturní akci a ve společnosti přátel a lidí, se kterými se potkáváme.

Vše je připraveno…

Teď ještě samozřejmě záleží i na výsledku grantového řízení ministerstva kultury… Nevím, jestli nebudeme nakonec rušit některé i zásadní koncerty… Řada sponzorů a drobnějších přispěvatelů, kteří byli s naším festivalem od začátku, bohužel musela kvůli pandemické době odejít od nás, nebo dokonce nadobro z kultury. Kultura dostává zabrat a ještě určitě bude dostávat… Ano, připravujeme něco, co je zatím jen v našich myslích. Podívejte se na Pražské jaro, mělo připravené velký program a nakonec jde do onlinu, z původní dramaturgie je opět torzo… Nemáme žádné zprávy, na jejichž základě by bylo jasné, že naše festivaly můžeme organizovat, nicméně je jasné, že příprava takových projektů je otázkou nejen měsíců, ale i let, to znamená, že náš postup je legitimní, jinak bychom nemohli dělat vůbec nic. Vůlí každého z pořadatelů je mít festival připravený dopředu a věřit, že omezení do té doby pominou. Nechci stavět nějaké vzdušné zámky, ale racionální uvažování naznačuje možnost vstupu s nějakými pasy potvrzujícími očkování nebo testování. Tak máme snad velkou pravděpodobnost, že by to na podzim mohlo už nějak fungovat. Právě i s tím se odvažujeme připravovat celou koncepci tak, jak ji připravujeme. Moc pozitivní to není, ale na druhou stranu – depresím nepropadám. A nadále se snažíme pracovat na nějakých drobnějších grantech, oslovovat možné podporovatele…

Také dáváte práci.

Ano. Muzikanti potřebuji hrát, potřebuji se tím živit, potřebují udržovat nějakou kontinuitu. Investice do živých muzikantů proto teď považuji za nejdůležitější, důležitější než třeba reklamu.

V plánu máte velká duchovní díla – od Verdiho, Dvořáka a Rossiniho. Považujete je za opěrné body programu?

Každoročně se profilujeme jako festival duchovní a staré hudby, a proto dramaturgii stavíme tak, aby se koncerty konaly v sakrálních prostorách. Putujeme celým Moravskoslezským krajem a koncerty se konají v katolických evangelických i husitských kostelech. Z toho vychází i dramaturgie, včetně velkých vokálně-instrumentálních projektů. Zahajovací a závěrečný koncert, to znamená Rossiniho Malá slavnostní mše třetího září a Poulencova Stabat Mater se Saint-Saënsovou Potopou osmadvacátého, musí zůstat v nezměněné podobě. U Verdiho Requiem, desátého září, je otázkou, jak to nakonec z finančních důvodů dopadne.

Oratorium Camilla Saint-Saënse bude objevem!

Snažím se vždy o nějaké zajímavé počiny, v minulosti to byly například duchovní skladby Hectora Berlioze… Ano, oratorium z roku 1876 s biblickým názvem Le Déluge – Potopa – myslím v českých zemích ještě nezaznělo.

A Dvořák?

Určitě uděláme všechno pro to, abychom udrželi koncert s Dvořákovou Svatou Ludmilou. Připadá na den výročí smrti kněžny Ludmily, letos se připomíná tisíc sto let. Oratorium Svatá Ludmila už u nás na festivalu před několika lety zaznělo, ale tomuto symbolickému propojení jsme neodolali.

V programu máte i menší koncerty, staré i novější hudby, ve specializované a poučené interpretaci, letos soubory z Estonska, Španělska, Ukrajiny, Francie… To je druhá významná linie festivalu, i když třeba ne tak okázalá?

Například Estonci, Collegium Musicale, se kterými vyjednáváme už delší dobu, budou prezentovat hudbu Arvo Pärta. Jeho Janovy pašije jsme uvedli asi před čtyřmi lety. Ale jeho duchovní hudbu považuji za naprosto úžasnou a cítím potřebu ji uvádět opakovaně. Pak máme v programu dvojici netradičních muzikantů. Jeden z nich hraje na birbyne, což je litevský národní nástroj. Avšak uslyšíme nejen lidovou hudbu, ale putování Evropou, včetně úprav staré hudby a také Schnittkeho, Griega a Bartóka, všechno fantastické transkripce pro birbyne a akordeon. Absolutní špičkou budou pravoslavné zpěvy v podání ukrajinského sboru Orpheus. Vracejí se po dvou letech, tehdy měli úžasný ohlas; koncert jsme natáčeli i pro televizi Noe. Je to osm skvělých zpěváků a pevně věřím, že jejich koncert bude patřit v letošním ročníku k těm vypíchnutým.

Co chystají vaše rezidenční soubory?

Máme dva, je to Collegium 1704 s Václavem Luksem a Collegium Marianum s Janou Semerádovou. Patří k tomu nejhezčímu a nejzajímavějšímu, co můžeme v rámci naší republiky slyšet. Připomínám Händelova Mesiáše, kterého uvedl Václav Luks u nás na festivalu loni na podzim; nahrávku nedávno vysílala na Velký pátek televize. Václav Luks má u nás v Moravskoslezském kraji opravdový fanklub, jeho koncerty jsou mezi těmi prvními, které jsou vyprodané. Konfrontace Bacha a Zelenky je vždycky nesmírně zajímavá. Jana Semerádová bude mít dva projekty, jeden sólový navázaný na její desku, a vedle toho koncert, na kterém zazní hudba Adama Václava Michny z Otradovic v konfrontaci s hudbou Heinricha Ignaze Franze Bibera. Představí se i sopranistka Hana Blažíková, která u nás vystupuje snad každoročně od založení festivalu… Pokračujeme tedy v kontinuální prezentaci těchto umělců a souborů, což vnímám jako pozitivní, protože mapujeme jejich vývoj. Jsem šťasten, že s nimi máme nadstandardní profesionální i přátelské vztahy. Oba ansámbly se k nám rády vracejí. A podobné je to s Ensemble Inégal a Adamem Viktorou, také se pravidelně vracejí; v jejich podání u nás jako u jediných kompletně zazněly Zelenkovy nešpory. Projekty barokní řady doplňujeme samozřejmě komorními ansámbly a sólovými projekty, takže letos má třeba z Rakouska přijet hráčka na barokní příčnou flétnu Linde Brunmayr-Tutz nebo z Francie soubor Castelkorn, který bude prezentovat hudbu nazvanou Italské inspirace na sever od Alp; budou to původem čeští autoři, jako je Vejvanovský a Biber, v konfrontaci se Schmelzerem, Carissimim a dalšími.

Míváte i crossoverové projekty. Do jakých žánrů se pustíte letos?

Ve třetí festivalové řadě se snažíme o netradiční crossoverové projekty, letos by to mělo být koncertní provedení Balady pro banditu s Jihočeskou komorní filharmonií a dirigentem Vojtěchem Spurným. Na to se osobně velice těším, stejně jako na Cotatcha Orchestra, který vede trumpetista Jiří Kotača. Špičkový ansámbl složený z předních jazzmanů naší republiky, mimořádná autorská muzika. Přivezou hudbu z alba nominovaného mimochodem na cenu Anděl. Věřím, že půjde o jeden z nejzajímavějších koncertu v rámci našeho letošního festivalu.

Máte počet míst v regionu, kde se koncerty konají, nějak vymezený, ohraničený a uzavřený, nebo nacházíte každý rok nějaká nová místa?

Letos máme osmnáctý ročník. Za sedmnáct uplynulých let jsme zrealizovali přes tisícovku a putování celým krajem, to znamená, abychom nezůstali jen v Ostravě, byla od začátku jedna z hlavních myšlenek festivalu. Za tu dobu jsme zmapovali řadu kostelů, včetně některých v blízkém polském příhraničí. Vybudovali jsme síť partnerských měst, se kterými dlouhodobě spolupracujeme. Domlouváme se individuálně. Dostáváme i další nabídky, ale v určitém ohledu jsou kapacity přece jen omezeny.

Kolik koncertů region unese?

A kolik my… Před dvěma roky jsme při výročí republiky za dvanáct měsíců zorganizovali stovku koncertů. Bylo to dost sebevražedné. Zakládáme si na kvalitě a v takovém rozsahu by už bylo těžké trvale ji zaručit. Svatováclavský festival rozhodně nebude firmou, fabrikou… Jsme lidé, kteří chtějí hodnoty posouvat dál. Třicet koncertů vnímám v současné době jako absolutní maximum. Budeme letos v patnácti městech Moravskoslezského kraje. Jelikož pokrýváme celé září, musíme dávat pozor i na to, abychom sami sobě nevytvářeli konkurenci. Aby nebylo, a to i v Ostravě, překoncertováno. V září začínají sezóny divadel… Každý se snaží, když má krásný program a chce mít publikum, aby bylo plno. Takže směřujeme k tomu, že nabídka je komplexní: každý festival má své období i pořadatelé své sezóny. Vždyť jsme na jedné lodi.

Dokážete se koordinovat?

Jsme v přátelských kontaktech s ředitelem Janáčkovy filharmonie i Národního divadla moravskoslezského a komunikujeme spolu. Takže například filharmonie, která bude hrát na festivalu, odsunula svůj zahajovací koncert sezony až na říjen. Je to rozumné.

A jak jste na tom s nedalekým Polskem?

S Polskem se snažíme víc komunikovat. Aniž bychom tam dělali nějakou výraznou reklamu, cítili jsme docela velký zájem zejména o starou hudbu. Loni jsme plánovali s polským pořadatelem stejné koncerty na české a na polské straně, ale cestování nakonec nepřicházelo v úvahu… Máme teď trochu takové námluvy s Polským rozhlasem, aby nám letos pomohli s prezentací.

Čekáte u nás na podzim hlad po kultuře?

Minulý rok byl mimořádný. Možná, že to byl i hlad po krásných věcech, který se po těch několika měsících při uvolnění projevil měli. Měli jsme historicky největší návštěvnost. Tak uvidíme, co bude letos… Moravskoslezský kraj býval černou dírou na mapě republiky. Ale to všechno se změnilo, region, který býval považován za hornický a dělnický, má za posledních patnáct let obrovský progres. A publikum je poučené a vnímavé. Jak jsme se od umělců dověděli, dokonce dává zpět souborům ve svých upřímných reakcích emoce, jaké mnohde jinde nedostanou.

Foto: Ivan Korč, archiv festivalu