„V daném případě Daniel Matoušek nepřesvědčil.“

„Kučerovo Benedicamus Domino je atraktivním kusem, v čase před Vánoci skutečně snadnou volbou.“

„Dětský sbor byl Věrou Hrdinkovou připraven zjevně poctivě, zaujala mě sytost témbru hlubších hlasů.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu 12. prosince zval do Betlémské kaple. V místě, kde v dávných dobách kázal mistr Jan Hus, zněl tuze řídce uváděný Alois Hnilička a jeho „husitský“ Táborita, hlavní slovo však měl Jan Kučera, a to jak v dirigentské, tak zejména ve skladatelské roli. Podíl na pěkném vyznění večera měl Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu.

Jan Kučera (*1977), bývalý šéfdirigent Karlovarských symfoniků, je pozoruhodnou osobností české (nejen) klasické hudební scény a schopný dirigent, pianista, skladatel, aranžér. Osobně stavím nejvýše jeho um kompoziční, kdy jeho díla zjevně nepostrádají nápad ani vtip, prokazují až filmovou přitažlivost, tudíž maximální přístupnost i laickému posluchači. Během večera v Betlémské kapli jsem vnímal oživení divácké pozornosti už s úvodem Kučerovy skladby, málem to vyznělo tak, že úvodní Hnilička i Lukáš byli jen jakousi předehrou k následnému kučerovskému gró večera.

Kučerových Šest vánočních písní pro sóla, sbor, varhany a orchestr s titulem Benedicamus Domino diváci vyslechli s přispěním elitního českého tenoristy Daniela Matouška, dále barytonisty, také sólisty pražské Opery Národního divadla Jiřího Hájka a ještě nejmenované (bohužel), velmi pěkně snaživé sólistky z Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu. Pěvce Matouška považuju za TOP 5 českých tenoristů, kvalitu prokázal mnohokrát, vytížený je právem jako málokdo a technicky je spolehlivý. V daném případě však nepřesvědčil, byť všecko odzpíval bezpečně. Nejnápadnější úlohu obdržel v písni Kristus Pán se narodil, kterou se Jan Kučera rozhodl posadit, nutno říct, do nepříjemně vysoké polohy, navíc s velmi subtilním doprovodem, tudíž pro vokál o to nekomfortněji. Předchozí spoluprací s písňovým spolkem Lieder Society bych očekával podstatnější projevení se tohoto faktu v přístupu zpěváka k prostým vánočním písním, jež vyžadují zejména civilní, co nejpřirozenější, nějak obyčejný, jednoduchý, klidně až banální interpretaci. 12. prosince však byl slyšitelný zejména operní background pěvce, který zároveň neeliminoval nevhodné „vozíčky“, tu intonační berličku nejednoho umělce. Jiří Hájek zmíněné problémy nevykazoval, jeho vklad daleko lépe odpovídal koloritu věci, interpretoval citlivěji, ovšem v mnohem snazším partu.

Kučerův cyklus je velice atraktivním, efektním kusem, v čase před Vánoci skutečně snadnou volbou, která těžko zklame. Přesto jsem však pociťoval drobný neklid. Totiž skladatelův styl mi postrádá další rovinu, mám pocit, že už napoprvé jsem tak nějak „všechno slyšel“, nevnímám hlubší rozměr. Všechno se líbí, všechno funguje, hudbu spontánně přijímám, skvěle pracuje s kontrasty, ale zároveň mám dojem „spotřebního zboží“ a nevěřím, že v druhém plánu objevím poklad. Toto vše vyjma Intermezza II, části Čas smíření. Intimní a čiré, nikam nespěchající varhanní sólo (opět, škoda, že v programu nezmíněna interpretka – dokonce na konci stejně jako další sólisté obdržela květinu) v dalším průběhu obohatily smyčce k navození té pravé, radostné a pokojné, skutečně smířlivé atmosféry Vánoc. S přechodem na poslední koledu Den přeslavný jest k nám přišel bylo pěkně pozorovatelné, jak si auditorium z napjatého poslechu čehosi důležitého ulevilo k opětovnému spokojenému trávení už posledního hudebního chlebíčku.

Večer na významném místě české historie zahájil stylově Táborita, kompozice znázorňující mladíka, nadšeného hrdinstvím husitských bojovníků a spěchajícího do boje „pro kalich a pro svůj národ“. Nápadnou součástí kompozice Aloise Hniličky (1826–1909) je citace chorálu Ktož jsú Boží bojovníci určená mužskému sboru, ten se však ve čtvrtek nevyskytoval, tudíž vzniká otázka, zda ona výrazně znějící melodická linka je součástí Kučerova příspěvku, tentokrát aranžérského, k průběhu večera. Dílo samo nemá velkou šanci zaujmout, zvlášť v rozmazlené Praze. Této historicky snad první české symfonické básni však nelze upřít mnohde harmonickou invenci či stylovou čistotu, obecný dojem však vznikal mdlý, trochu ráznější tempa by možná lépe zakryla přítomnou instrumentační „děravost“, dále například pocitově úplně chybí jakékoli finále či výraznější tečka. (Opět bych si přál znát jméno klíčového sólisty, ale ani jméno pana violisty nebylo uvedeno.)

Sbor dle skladatelova předpisu už skutečně nastoupil na druhé číslo večera, Tres canti studiosorum pro dětský sbor a smyčcový orchestr, op. 319, třídílný cyklus plodného a oblíbeného, stále hraného, relativně nedávno zesnulého autora Zdeňka Lukáše (1928–2007). Dětský sbor byl Věrou Hrdinkovou nejen pro tento opus připraven zjevně poctivě, zaujala mě sytost témbru hlubších hlasů. Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál počas celého večera pěkně, snad zejména v žesťové sekci. Dramaturgicky byl Vánoční koncert dobře funkční a skvěle ladil se zvoleným koncertním prostorem. Zaplněná Betlémská kaple, která povstala k závěrečnému prozpěvování koledy Narodil se Kristus Pán, se tedy jistě rozcházela spokojena. Nejateističtější národ světa umí vzdát hold Nejvyššímu.

Foto: SOČR / Vojtěch Brtnický