KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Jessica Cottis: Talentu nezáleží na pohlaví english

„Spěchám vyvrátit obecný předsudek, že synestézie je onemocněním, které mi komplikuje profesní život.“

„Kromě Brünnhildy a Leonory je mojí operní hrdinkou také Jenůfa. Už kvůli ní se do Janáčkova kraje těším.“

„Asi dosud zčásti přetrvává to, co kdosi trefně definoval slovy, že dirigentské umění je stále v zajetí mýtu o mužské nenahraditelnosti.“

Vyrůstala na ovčí farmě v Austrálii, ale žila též na Novém Zélandu, v Americe, v Anglii. Tam se po pařížských studiích usadila, i když po loňské svatbě se švédskou operní pěvkyní Elsou Ridderstedt pobývá také ve Stockholmu. Vede „nomádský život, který k dirigování patří“. U nás zanechala dojem záskokem v rámci Pražského jara 2019, aniž by Rozhlasoví symfonikové tehdy museli měnit na poslední chvíli repertoár. V čele stejného tělesa vystoupí Jessica Cottis 30. května na zahajovacím koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka v Ostravě.

Co je pravdy na tom, že jste se chopila taktovky spíš nechtěně než záměrně?

Sedí to tak z poloviny. Ano, s hudbou jsem začínala jako klavíristka či trumpetistka, ale brzy jsem si zamilovala varhany, u nichž jsem hodlala strávit svou hudební dráhu. Po studiích hudby doma v Austrálii jsem se proto dál vzdělávala právě v oboru varhanní hry jak v Londýně, tak především v Paříži u skvělé profesorky Marie-Claire Alain. Jenomže jsem si způsobila poranění zápěstí s tak trvalými následky, že o sólové dráze varhanice nemohla být řeč. Co teď s tím? Zhruba ve stejné době jsem navštívila Vídeň, kde jsem ve Státní opeře zhlédla představení Straussova Růžového kavalíra. Byla jsem ohromená. Zvuková barevnost orchestru mě obklopila, pohltila, okouzlila. Uvědomila jsem si, že tak jako u varhan sedím uprostřed plejády zvuků, které ten mohutný nástroj vyluzuje, mohla bych totéž zažívat i v čele symfonického či operního tělesa. A ještě v intenzivnější, barvitější míře. Proto jsem se zakousla do nové výzvy, kterou je práce s taktovkou v ruce. Mezi mými mentory byl i vám dobře známý Vladimir Ashkenazy, kterému jsem asistovala při jeho angažmá v čele Sydney Symphony Orchestra.

Vaše zmínka o zvukové barevnosti nejspíš nebyla náhodná. Vždyť přiznáváte, že jste se narodila s takzvanou synestézií. Vzácným propojením vjemů, při nichž v člověku buď hudba vyvolává obrazy nebo naopak. U vás se, předpokládám, jedná o první variantu zvanou fotisma, kterou kdysi objevně popsal Nikolaj Rimskij-Korsakov…

Ano, a spěchám vyvrátit předsudek, že synestézie je onemocněním, které mi komplikuje, nebo dokonce ztrpčuje profesní život. Je tomu právě naopak. Zdvojení podnětů mě obohacuje, dodává mému prožívání hudby další dimenzi. Ne že bych kvůli tomu orchestry vyzývala, aby hrály žlutě nebo fialově. Ale v mé duši, v mé představivosti se vynořují souvislosti, které nejsou jiným lidem dopřány. Vždyť barvy, to jsou přece další vrstva emocí, kterými jsou ty hudební obohacovány…

Snad se nemýlím, když řeknu, že častěji dirigujete symfonická tělesa, včetně špičkových, jakými jsou Los Angeles Philharmonic či London Symphony Orchestra. Jste ale žádána i operními soubory na čele s proslulou Covent Garden. K čemu inklinujete víc?

Obojí je poslání specifického druhu. Všude se snažím propagovat hudbu posledních dvou století, nejvíc ale mohu mluvit do dramaturgie orchestru, který vedu jako umělecká ředitelka a šéfdirigentka od sezóny 2021/22. Mám radost, že tento můj stálý úvazek je v zemi, kde jsem se narodila. Mám totiž tu čest stát v čele Canberra Symphony Orchestra se sídlem v hlavním městě Austrálie. S tamními symfoniky jsem už nastudovala skladby Richarda Wagnera, Jeana Sibelia či Igora Stravinského. Zároveň si moc cením možnosti, kterou mi poskytli v londýnské Covent Garden, kde jsem se souborem nastudovala soudobou operu Mamzer Bastard od nadané skladatelky Na´amy Zisser.

V rozhovoru pro portál SWAP´ra podporující „ženy a rodiče v operním prostředí“ jste roku 2018 čelila otázce, zda máte v reálném životě nějaké hrdinky pocházející z hudebního světa. Odpověděla jste tehdy výčtem tří operních postav. Jsou to stále tytéž?

Nepochybně. Kromě Brünnhildy z Wagnerova Soumraku bohů a Leonory z Verdiho Trubadúra je to Janáčkova Jenůfa. Pro mě klíčová osoba překrásného, hlubokého, srdcervoucího dramatu, jaké život přináší. Už kvůli ní se do Janáčkova kraje těším. A ráda bych navštívila Leošovy rodné Hukvaldy.

Úvodem zahajovacího večeru festivalu, který si do názvu vetkl skladatelovo jméno, zazní v ostravském Divadle Antonína Dvořáka Janáčkova Sinfonietta. A koncert završí Enigma, variace na vlastní téma Edwara Elgara. Vidíte něco, co tyto dvě skladby spojuje?

Samozřejmě je to oblouk od úklony domácímu Mistrovi k připomenutí velkého skladatele z mé nynější vlasti. Co se hudební roviny týká, bych byla víc než opatrná. Ale připustím, že z mého pohledu se vlastně jedná o dvě ukázky programní hudby. Jak víte líp než já, Janáčkova Sinfonietta, či aspoň její úvod, vznikla na objednávku velké sportovní akce. A Elgarova Enigma je, navzdory svému tajemně znějícímu názvu, zřetelným řetězcem variací na osoby a okolnosti, které autorovi nabídl život. Ale ke koncertu mám ještě pár dalších připomínek. Ráda bych zdůraznila, že mezi těmito instrumentálními díly zazní Mozartovy a Beethovenovy árie v podání britské sopranistky Claire Booth, se kterou mě pojí dlouhodobá spolupráce. Šlehačkou na dortu je pak skutečnost, že se po pěti letech setkám na pódiu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Také oceňuji, že i moderátorem večera bude žena, neboť je jim večer zasvěcen jako jejich pocta.

Téma dirigentek v klasické hudbě je poslední dobou stále živější. Počínaje mezinárodní soutěží Maestra v Paříži, do které se nedávno probojovala i Češka Nikol Kraft, a konče projekty na podporu ženských talentů s taktovkou. Jeden z nich, zaštítěný průkopnicí tohoto trendu, Američankou Marin Alsop, ocenil nyní další zástupkyni naší země. Čerstvě jmenovanou šéfdirigentku Jihočeské filharmonie Alenu Hron, kterou čeká letní koncert pod širým nebem s Chicagskými filharmoniky. Vy, Jessico, vedete podpůrný program podobného typu v Anglii. Jaké je jeho zaměření?

Poněkud širší. Založila ho Alice Farnham, mám tu čest stát v jeho čele a soustředíme se na tři oblasti. Jednou je samozřejmě profesionální rozvoj mladých dirigentek. Také však pomáháme nadějným skladatelkám například tím, že jim zprostředkováváme přímý kontakt se zástupci orchestrů. A v neposlední řadě podporujeme provádění soudobé hudby, především té, kterou komponují ženy. Věřím, že se nám tím daří překonávat tradiční bariéry. A inspirovat širší veřejnost. Nedávno mi udělal velikou radost dopis od dívenky, která mi napsala: „Viděla jsem vás, jak dirigujete v Royal Albert Hall při jednom z koncertů BBC Proms. Až vyrostu, chci se taky stát dirigentkou!“

Hudbu nejenom v čele orchestrů vytváříte, ale také vedete mistrovské kurzy, organizujete podporu umělců z Austrálie a Nového Zélandu, působícím ve Velké Británii. Vystupujete jak v rozhlasovém, tak televizním vysílání BBC, kde se kromě hudby vyjadřujete k širokému spektru témat včetně akustiky či architektury. Pro mnohé se stáváte vzorem. Máte vy sama mezi dirigentkami naší doby svůj ideál, svoji oblíbenkyni?

Velmi obdivuji Simone Young za to, co dokázala. V mnohém nám proklestila cestu. Coby první žena pozdvihla taktovku jak ve Vídeňské státní opeře, tak v pařížské Opéra Bastille. Spojuje v sobě široké znalosti, intelekt, etiku a ohromný tah na branku. Odhodlání tvořit velké umění.

Proč je podle vás zatím mnohem víc dirigentů než dirigentek?

To byla dlouho dobrá otázka, ale zdá se mi, že teď si ji nepotřebujeme klást. Začíná být překonaná. I když asi dosud zčásti přetrvává to, co kdosi trefně definoval slovy, že „dirigentské umění je stále v zajetí mýtu o mužské nenahraditelnosti“. Nevidím pro ni ale důvod. Řekněte sám, záleží snad talentu, vizi, tvořivosti na tom, jakého pohlaví je osoba, která je těmito vlastnostmi obdařená?

Foto: Kaupo Kikkas, Pražské jaro / Petra Hajská, Music Theatre Wales / Facebook J. Cottis

Jiří Vejvoda

Jiří Vejvoda

Publicista a moderátor

Pro Československý, respektive Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, respektive Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov, Zlatá Praha atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy,



Příspěvky od Jiří Vejvoda



Více z této rubriky