„Bárta hrál Sonátu v ověřeném nastudování a výrazově přesvědčivě.“

„Úvodní větu třídílné sonáty Martinů hrálo duo Bárta–Fialová v příznačně rytmickém a tempovém ruchu navozujícím neklid, který zdůrazňovaly izolované akordy v klavírním partu“

„Variace využil Bárta k nejen k demonstraci svého mistrovského vedení smyčce a perfektní levé ruky, ale také k mírnému projevu histriónství.“

V pořadí pátý koncert festivalu Dny Bohuslava Martinů se konal v sálu Bohuslava Martinů Hudební fakulty Akademie múzických umění v Lichtenštejnském paláci na Malostranském náměstí v úterý 3. prosince. Na podiu vystoupili violoncellista Jiří Bárta a klavíristka Terezie Fialová se skladbami Janáčka, Beethovena, Martinů a Paganiniho. Očekávání excelentního hudebního provedení došlo naplnění, leč cosi bylo ve hvězdách, jak pronesl Jiří Bárta. Cosi, o čem se osobně psát zdráhám.

Úvodní skladbou programu byla čtyřvětá Sonáta pro housle a klavír od Leoše Janáčka, kterou pro violoncello přepsal sám Jiří Bárta. Tato a další Janáčkovy skladby v Bártově aranžmá, Dumka a Romance, vyšly letos ve světové premiéře na kompaktním disku. Bárta tedy hrál Sonátu v ověřeném nastudování a výrazově přesvědčivě. Její dynamický průběh podtrhl cellista využitím sordina, kterým tlumil proslulé janáčkovské „sčasovky“, zatímco zpěvné melodické partie modeloval bez dusítka.

Následující skladbu vybral Bárta ze svého standardního klasického repertoáru. Byla to Sonáta pro violoncello a klavír č. 5 D dur op. 102, č. 2 Ludwiga van Beethovena. Asertivně nesený průběh první věty s vypracovanými akcenty sólového violoncellového partu vstoupil do zdánlivě stojaté hladiny zádumčivě lyrického Adagia. Dlouze tažené smyky naplnily melodii nevzrušivým vibratem a spolu s citlivým doprovodem klavíru, který zřídkakdy připomínal sám sebe, stvořily podivuhodnou oázu výsostného klidu. Ve finální hravé fuze dospělo duo k plnohodnotnému partnerství obou nástrojů z první věty sonáty.

Po přestávce byla na programu Sonáta pro violoncello a klavír č. 1 Bohuslava Martinů. Autor ji začal komponovat po březnu roku 1939 v Paříži a dokončil ji 12. května téhož roku. Premiéru měla v provedení Pierra Fouriera, kterému Martinů skladbu věnoval, a v podání Rudolfa Firkušného pak 14. května roku 1940. Úvodní větu třídílné sonáty Martinů hrálo duo Bárta–Fialová v příznačně rytmickém a tempovém ruchu navozujícím neklid, jenž zdůrazňovaly izolované akordy v klavírním partu.

Pomalá věta se nesla v kontrastu s úvodní hudbou jako klidná a uvolněná část meditativního rozpoložení. Úvodní pasáž v klavíru uvedla hlas violoncella vyvěrající z hluboké polohy a do ploch navozujících otázky a smutek. V závěru po zřetelném rozjasnění v partu violoncella naznačilo pizzicato jakousi záhadu, kterou prodlužily funebrální akordy v klavíru. Motoričností hybného finále nastínilo dueto obavy, které jako by stvrzoval strojový nárůst dynamiky.

Pro závěr svého programu vybral Bárta dvě populární virtuózní kompozice pro violoncello komponované na rossiniovské téma. Bohuslav Martinů zkomponoval Variace na Rossiniho téma pro violoncello a klavír H 290 v roce 1942. Bárta hrál variace odlehčeně, žertovně a s bezpečně virtuózní technikou v samozřejmém partnerství s klavírem.

Rovněž Niccolo Paganini napsal bravurní Variace na Rossiniho téma, na modlitbu z opery Mojžíš v Egyptě pro housle, konkrétně pro nejhlubší g strunu houslí. Tento parádní houslový kus upravil violoncellista Luigi Silva pro svůj nástroj. Klavírní part je zde, oproti Variacím Martinů, evidentně spíše doprovodný. Efektně virtuózní Variace využil Bárta k nejen k demonstraci svého mistrovského vedení smyčce a perfektní levé ruky, ale také k mírnému projevu histriónství. V jednu chvíli si ke zdůraznění efektního glizanda podupl, ve vypjaté technické pasáži, kterou hrají cellisté (i takový Heinrich Schiff) schouleni nad hmatníkem, oddálil nástroj od těla a prsty mu po hmatníku běhaly pod horním pražcem takřka naslepo. Ale bezpečně. Což souvisí s moderací, v níž mezi skladbami programu Bárta naznačil trend, který na interprety dopadá. Tedy, že by se měl hráč projevovat i pohybem a stát se jakýmsi multiplikátorem obsahu a emocí prováděné skladby. Program navíc vtipně komentoval průvodním slovem. Pravda, je toho už na pódiích hodně k vidění, zažil jsem i klarinetistu, který připomínal mima, nejen kostýmem, ale také pohybem. Místy se ani nedotýkal země. Ovšem, hudební klaun je také umělec. Opakuje ale stále stejné gagy, které musí denně vybrušovat.

Ale hudební interpret, který rovněž denně cvičí na nástroj, má obvykle velmi široký repertoár, nevystačí s několika málo brilantními koncerty. A moderace na podiu také není běžná praktika, třebaže každý interpret (většinou) umí mluvit. Nová úloha baviče zákonitě sebere interpretům soustředění na hru. Nota bene, mnohá sdělení z pódia jsou v různých místech sálu různě slyšitelná. Pro šíření slova je ideální divadelní jeviště. Ostatně na veřejné koncerty hudby chodíme pro generování fantazie a katarzi z tónů a harmonií. Pro ponor do sounáležitosti s interprety, kteří zprostředkovávají genia tvůrců hudebních skladeb.

Závěrem si ještě dovolím poznamenat, že Sál Bohuslava Martinů nebyl na koncertě v úterý 3. prosince 2024 zcela naplněn. Mnozí posluchači tedy rozhodně promeškali nesporné mistrovství dua Jiří Bárta a Terezie Fialová. A také přídavek, kterým bylo Preludium č. 1 C dur BWV 846 Johanna Sebastiana Bacha v úpravě Charlese Gounoda, známé jako Ave Maria.         

Foto: Dny B. Martinů / Michael Romanovský