„Filharmonikové Prokofjevovu ouverturu přednesli ve velmi vyostřených konturách.“

„Dirigentka si dala záležet na plastičnosti vyznění.“

„Klavíristka Anna Vinnitskaya byla brilantní a plná citu.“

Renomovaná německá dirigentka Joana Mallwitz si pro svůj letošní debut u Berlínských filharmoniků připravila k nastudování díla Sergeje Rachmaninova, Maurice Ravela, Sergeje Prokofjeva a Paula Hindemitha. Sólistkou jejího programu, uváděného ve dnech 6. až 8. března ve Velkém sále Filharmonie, byla ruská klavírní virtuoska Anna Vinnitskaya. O všechny tři berlínské koncerty projevili návštěvníci velký zájem.  

Současná šéfdirigentka a umělecká šéfka prestižního tělesa Konzerthausorchester Berlin Joana Mallwitz stála ve své kariéře již dvakrát na postech generální hudební ředitelky. Nejdříve v Theater Erfurt (2014–2018) a posléze ve Staatstheater Nürnberg (2018–2023). Odborný hudební magazín Opernwelt ji zvolil před šesti lety Dirigentkou roku. Ve své kariéře spolupracovala Joana Mallwitz již např. s Nationale Opera Amsterdam, Semperoper Dresden, Royal Opera House Covent Garden a Oper Zürich. Před pěti lety debutovala operou Così fan tutte Wolfganga Amadea Mozarta na Salcburském festivalu. 

Berlínští filharmonikové zahájili její koncert ouverturou Vojna a mír, op. 91 Sergeje Prokofjeva, kterou 7. března přednesli pod taktovkou Joany Mallwitz ve velmi vyostřených konturách. Dramatickou předehru ke stejnojmenné skladatelově opeře, komponované v letech 1941 až 1952, interpretovali s přesným vystižením atmosféry díla, plného válečné hořkosti a touhy po míru. Lesk až kovových barev se mísil místy s něžnou lyrikou a temperamentní energií, kterou dirigentka disponovala. Při provedení díla bylo zajímavé pozorovat, jak Joana Mallwitz dává s orchestrem posluchačům bližší možnost nahlédnout prostřednictvím jasných kontur do partitury díla, jehož základ je v podstatě neoklasický, ale v mnoha aspektech také novátorský – nejen v překvapivých harmonických a rytmických změnách, ale i v jisté symbolické a dramatické zkratkovitosti výstavby formy předehry, v níž je citelný Prokofjevův typický postoj vzdoru, jež se stal skladateli charakteristickým při utváření jeho specifického stylu.  

Koncert pro klavír a orchestr, č. 3 d moll, op. 30 (1909) Sergeje Rachmaninova zazněl okázale a s velkými vnitřními gradacemi. Ruská virtuoska Anna Vinnitskaya vtiskla svému provedení patřičný styl, přičemž se nevyhnula patetičnosti, ani typické slovanské šíři zejména při interpretaci významových melodických linií. Dirigentka si dala záležet na plastičnosti vyznění, flexibilitě výrazu a detailní souhře sólistky s orchestrem. Klavíristka Anna Vinnitskaya byla brilantní a plná citu, dílo interpretovala se svrchovaným nadhledem. Orchestr dodal přednesu místy až kontrastující žertovní charakter, přičemž pro styl hudby Sergeje Rachmaninova nalezl pochopení. Nesmírně poutavá byla rovněž vnitřní dynamická akcelerace a v dechových nástrojích melodická zpěvnost. Všechny orchestrální sekce obdařily interpretaci nejen skvělou technikou, ale i pestrou paletou barev a pozoruhodnou rozmanitostí dynamických nuancí.

Symfonie Malíř Mathis (1933–1934) Paula Hindemitha zazněla lyricky i s espritem, kulminovala gradačně v proměnách intenzity a vyvrcholila dramatickou expresí. Kompozice, vycházející ze skladatelovy opery Malíř Mathis, inspirovaná životem malíře Matthise Grünewalda a zejména jeho slavným triptychem Isenheimského oltáře, nepostrádala vnitřní tah ani symbolickou obraznost. Jednotlivé části symfonie zachycují i dramatickou linii s tematikou Koncert andělů, Ukládání do hrobu a Pokušení sv. Antonína. V interpretaci emocionálně vynikly staré německé písně, jež skladatel necitoval melodicky, nýbrž je působivě zakomponoval do díla jako cantus firmus v polyfonickém rozvedení. Joana Mallwitz akcentovala s něhou lyrické plochy a pozoruhodně efektivní byla její hra s barvou. Exprese výrazu dramatické rapsodie se jí s orchestrem nesmírně vydařila. Závěrečná Hindemithova citace gregoriánského hymnu Lauda Sion Salvatorem a Alleluia vnesla do provedení díla ještě větší hloubku napříč spektrem jeho orchestrálního znění. V rozjasněných, svítivějších plochách hráči symfonii vtiskli i významový, symbolický přesah.

Choreografickou poémou La Valse (1919–1920) Maurice Ravela uzavřela Joana Mallwitz svůj debutový program u Berlínských filharmoniků. V taneční náladě s téměř symfonicky pojatým valčíkem s introdukcí i kódou, řídila skladbu delikátně s porozuměním stylu. Nálada hudby živě evokovala atmosféru skladatelovy inspirace dobou zrodu a rozkvětu valčíkového tance v 19. století. Mimochodem Maurice Ravel již dříve složil Vznešené a sentimentální valčíky (1911), nejdříve pro klavír a záhy i pro orchestr. Kompozicí La Valse vzdala dirigentka s orchestrem poctu skladateli u příležitosti jeho 150. výročí narození, které si nejen 7. března, ale v celém letošním roce budou připomínat koncertní i operní pořadatelé a mnozí milovníci klasické hudby.

Foto: Monika Rittershaus / Berliner Philharmoniker

Facebook X E-mail WhatsApp