„Calixto Bieito se v operním světě uvedl jako kontroverzní tvůrce, schopný přinést na jeviště jakékoli šokující scény. Kdo čekal, že bude šokovat i zde, byl zklamán.“

„Jaroslav Kyzlink dal Janáčkově hudbě razantnost i něhu, jímavé pasáže byly klenuté a sladká piana se chvěla v prostoru.“

„Brněnské obecenstvo bylo nadšené a aplaudovalo vestoje, včetně anglicky mluvících diváků, jejichž počet byl nepřehlédnutelný.“

Druhá z přehlídky operních titulů Leoše Janáčka na letošním Festivalu Janáček Brno byla Káťa Kabanová. Intimní a dojemný příběh Bouře z pera Alexandra Ostrovského zkomponoval Leoš Janáček a světová premiéra se odehrála v Brně v listopadu roku 1921. Od té doby prošla Káťa Kabanová mnoha světovými scénami. Pražská opera Národního divadla v Praze uvedla její poslední premiéru 28. ledna roku 2022, aby ji 9. listopadu předvedla na brněnském Festivalu Janáček.

Soubor Národního divadla Praha vystoupil v brněnském Janáčkově divadle, aby předvedl inscenaci, kterou režijně připravil katalánský režisér Calixto Bieito. Ten se v operním světě uvedl jako kontroverzní tvůrce, schopný přinést na jeviště jakékoli šokující scény. Kdo čekal, že bude šokovat i zde, byl zklamán. Káťa je naopak pojatá velmi minimalisticky a lidsky, přesto expresivně. Napomáhá tomu scéna Aídy-Leonor Guardii (je z Hannoveru), prázdná bílá krabice, postavená na jevišti, je psychickým vězením Káti, která je zde po celou dobu uvězněná a marně se pokouší už v průběhu předehry uniknout. Tímto vězením procházejí jednotlivé postavy a míjejí se vzájemně téměř bez povšimnutí. V krabici jsou po stranách krátké hasičské žebříky, které slouží pro marný pokus o únik jak Káti, tak Varvaře. Poslední scéna překvapuje sklopením zadní stěny, která vytváří zcela černý horizont a na podlaze nízký bazén, do kterého se postupně napouští voda. Jako imitace Volhy je to poněkud neuměle trapné, protagonisté se v tom brodí po kotníky a Káťa v závěru je nucena do této nepříliš vábné „louže“ sebou hodit a „utopit se“. Tak tohle se nepovedlo. Spíš vzbudila Káťa lítost tím, že musela vydržet v mokrých šatech až do konce děkovačky než svým skonem.

Jednání ostatních postav je velmi úsporné a čitelné, jednají bez toho, aby si všímaly dění kolem sebe. Káťu hraje a zpívá excelentně Alžběta Poláčková, dala jí nejen půvabný zjev, ale především oblý a barevný soprán, vyrovnaný a plný emocí. Obdiv jí patří už proto, že zůstávala po celou operu, která se hrála bez přestávky, na scéně, i když nehrála, krčila se vzadu v koutě jako uzlíček neštěstí. Borisem jí byl Magnus Vigilius, dánský tenorista, jehož hlas s žesťovým témbrem působil svěže a přesvědčoval i exteriérově, takže i milostná scéna s Káťou, včetně sexuálního jednání, působila přirozeně a neurážela. Tichona hrál přesvědčivě a zpíval excelentně Jaroslav Březina, jen bůhví, proč Káťu bil už před odjezdem, když po jejím přiznání zpívá, že by ji nikdy neuhodil. Opilým a hrubým Dikojem byl přesvědčivě Jiří Sulženko, kterému skvěle padla nižší hlasová poloha a hlas mu zněl uvolněně a přirozeně. Vrcholem by měla být postava Kabanichy, zlé, démonické tchyně, která Káťu k sebevraždě dohnala. To se příliš nepovedlo dílem práce režiséra, kdy jí nainscenoval ne příliš přesvědčivé jednání při „uspokojování“ Dikoje, i při hysterickém smíchu, který se láme v pláč, kdy na chvíli jakoby vypadává z role. Eva Urbanová nedokázala být démonickou bytostí ani pěvecky, nejvíc jí zněly okrajové polohy, do kterých se pokládala, zatímco středy ztrácely na znělosti, nosnosti i na přesvědčivosti a výkon tak ztrácel kontinuitu a plasticitu. Bezstarostnou Varvarou byla slovenská pěvkyně Alena Kropáčková, s půvabem mládí a svěžím a pevným mezzosopránem. Spolu s Martinem Šrejmou, který svěže zpíval Kudrjáše, byli sympatickou dvojicí, vnášející do příběhu jas a život.

Největším vkladem inscenace je hudební provedení dirigenta Jaroslava Kyzlinka a orchestru Národního divadla Praha. Jaroslav Kyzlink dal Janáčkově hudbě razantnost i něhu, jímavé pasáže byly klenuté a sladká piana se chvěla v prostoru. Orchestr hrál plasticky a barevně, s bezpečnými sólovými vstupy (první housle, horny, dechy). Představení mělo spád a hudba udržovala obecenstvo v napětí i přes jeho délku, neboť se představení hrálo tak, jak Janáček chtěl, tedy bez přestávky a s vloženými mezihrami. Sbor Národního divadla Praha, pod vedením sbormistra Jana Bubáka, měl vystoupení až v závěru, jeho projev byl velmi kompaktní a vyvážený, neboť mu to umožňovalo i jeho kompaktní postavení v zadním plánu scény.

Brněnské obecenstvo bylo nadšené a aplaudovalo vestoje, včetně anglicky mluvících diváků, jejichž počet byl nepřehlédnutelný. Zdá se, že se Festival Janáček skutečně stal mezinárodní platformou v hudebním životě Brna i České republiky.

*******

Foto: Marek Olbrzymek