„Václav Luks je dobrý ‚händelista‘ a bezpečně vedl svůj báječně sehraný ansámbl pestrými hudebními peripetiemi Händelovy suity.“

„V Suitě č. 3 G dur z Vodní hudby, kterou Luks proložil Suitou č. 2 D dur, měla v Sarabandě půvabné sólo flétnistka Julie Braná.“

„Francouzský esprit a operní manýra úvodní části Symfonie, kterou Francœur převzal ze své opery Scanderberg, příznivě proměnily náladu v auditoriu od obřadnosti k bezstarostnosti.“

Collegium 1704, soubor vedený Václavem Luksem, veřejně uvedl Händelovou hudbu ze svého nového kompaktního disku Voda a oheň. Koncert se konal ve Dvořákově síni Rudolfina ve středu 12. února a k jeho osvěžení přidal dirigent pasticcio ze skladeb Françoise Francœura. Zdánlivě jednolitý běh hudby ozdobila sóla flétnistky Julie Brané, jakož i dalších hráčů orchestru.

Program koncertu byl postaven na síle orchestrální, slavnostní hudby Georga Friedricha Händela. Dirigent renomovaného českého barokního orchestru Collegium 1704 Václav Luks uvedl nejprve originální znění proslulé Vodní hudby, HWV 348–350 a po přestávce jako finální skladbu programu Hudbu k ohňostroji, HWV  351 naturalizovaného britského skladatele, rodáka z města Halle nad Sálou, dnes v Sasku-Anhaltsku. Vodní hudba je necelou hodinu trvající suita o dvaadvaceti částech, která byla komponována pro krále Jiřího I. Hannoverského, aby ho doprovázela při plavbě bárkou po Temži z královského sídla Whitehall do Chelsea a zpět. Vzhledem k tomu, že podle králova rozhodnutí se hrála cestou třikrát, odhadujeme, že plavba trvala skoro tři hodiny.

Václav Luks hrál Vodní hudbu na koncertě ve Dvořákově síni jednou, a tak jsme zažili dobrých padesát minut, soudě podle srovnání s veřejně dostupnou nahrávkou na internetu, povznášející hudby, která nenechala naši pozornost ani na okamžik zahálet. Händelovo mistrovství okouzlit, které vložil do dvaačtyřiceti scénických útvarů, ať už jsou nazývány oratorium nebo opera, spolehlivě najdeme i v jeho suitách. Václav Luks je dobrý „händelista“ a bezpečně vedl svůj báječně sehraný ansámbl pestrými hudebními peripetiemi Händelovy suity. Už francouzská Ouvertura zjevila mnohé z pozdějších událostí. Ceremoniální nástup celého orchestru dokonale uzavřel a tím zvýraznil nástup melodie v sólových houslích, na které hrála koncertní mistryně Helena Zemanová, další předěl orchestrálního zvuku přinesl hobojový vstup a tento výrazový model se pak zjevil v nástupu lesních rohů. Vodní hudba se v koncertním provozu ustálila jako sled tří vybraných suit s vlastními opusovými čísly – ta úvodní je nazývána hornová, následující flétnová a třetí jako trubková. A vždy je na bedrech jmenovaných nástrojových skupin ozvláštnit a upoutat pozornost posluchačů. A k tomu účelu zapojil autor také tympánistu a hráče na bicí nástroje, který prozvučel vybrané okamžiky hudby zvuky drobného ústního nebo dřevěného bicího nástroje a tamburíny. Michael Metzler naplnil svou exhibici i hrou na buben jednoručně a klapáním kastanětou v ruce druhé. V závěrečném Menuetu celého koncertu si vyměnil místo s tympánistou Stefanem Gawlickem. V Suitě č. 3 G dur z Vodní hudby, kterou Luks proložil Suitou č. 2 D dur, měla v Sarabandě půvabné sólo flétnistka Julie Braná, v Menutetu hrála na zobcovou flétnu.

Druhou část koncertu zahájilo Collegium 1704 skladbou rozdělující Händelovu programovou hegemonii. Byla to Simphonie du Festin Royal de Monseigneur Le Comte d’Artois (Symfonie ke královskému svátku hraběte z Artois) francouzského komponisty Françoise Francœura. V komentáři programové brožury ozřejmil Václav Kapsa autorův kompoziční styl, dobově obvyklý, s nímž tvořil variace na hudbu kolegů. Jeho hudba ke svatbě hraběte z Artois zní tedy motivy z tvorby Jeana-Josepha Mondonvilla a Pierra-Montana Bertona. Je to ostatně zaznamenáno v názvu jednotlivých částí Symfonie. Václav Luks takto docílil svou dramaturgickou zběhlostí a přehledem žádoucí výrazový kontrast k Händelovým suitám. Francouzský esprit a operní manýra úvodní části Symfonie, kterou Francœur převzal ze své opery Scanderberg, příznivě proměnily náladu v auditoriu od ceremoniální obřadnosti k lehké bezstarostnosti.

K flétnistce Julii Brané přibyla Lucie Dušková, k dvojici hráčů na lesní roh Jiřímu Tarantíkovi a Miroslavu Rovenskému se přidala Jana Švadlenková. Trumpetová sekce v plném obsazení Astrid Brachtendorf a Hans-Martin Rux (klariny) a Nakyeong Kim a Sebastian Hensiek (trubky) spolu s lesními rohy tvořili spolehlivě břeskný tón v závěrečné skladbě koncertu, kterou byla Händelova Hudba ke královskému ohňostroji, HWV 351. V provedení se tak jasně jevila originální verze skladby komponovaná jen pro vojenskou hudbu, v pozdější verzi doplněná smyčcovým orchestrem. Händelova Vodní hudba a Hudba ke královskému ohňostroji, tak jak byla vedena na programu koncertu ve Dvořákově síni, je už k dispozici na novém kompaktním disku ansámblu Collegium 1704, ačkoli jisté rozdíly jsou na mnohých postech v obsazení, zejména u dechových nástrojů a také bicích. Na koncertě třeba hrála na violoncello také perfektní Hana Fleková. Částečná obměna oproti nahrávce nastala také u hobojové skupiny, v obsazení zůstalo dámské trio Katharina Andres, Petra Ambrosi, Eleonora Trivella, které spolu s Georgem Fritzem skvěle prezentovalo nezastupitelné orchestrální barvy barokního ansámblu vůbec, zde Collegia 1704. Součástí harmonie byli rovněž hráči bassa continua, cembalista Pablo Kornfeld a hráč na theorbu Jan Krejča.

Je na místě dodat, že koncertní, živé provedení má oproti záznamu samozřejmou a nezastupitelnou výhodu samotného poslání hudby – sounáležitost a spoluúčast na tvorbě nezadržitelného, pomíjivého, ale navýsost obohacujícího tvoření. Koncert Collegia 1704 s Václavem Luksem měl ještě jednu jímavou pointu: Hudba k ohňostroji je zakončena Menuetem a tato část nekončí vítěznou harmonií, nýbrž vyznívá jako poslední dohasínající světlice. Dynamičtější finále zařídil ale aplaus velmi nadšeného auditoria.

Foto: Petra Hajská