„Říkala jsem si, jestli v Roce české hudby by i při takové uvolněné příležitosti nestálo za to projevit víc dramaturgické odvahy a kreativity.“

„Nejpříjemnějším překvapením večera bylo, jakým způsobem se barytonista Jiří Brückler zhostil Přemyslovy árie.“

„Open-air koncert je tu především od toho, aby si diváci společně užili hudbu v plenéru a aby si ho poslechli i lidé, kteří třeba jinak do koncertních sálů nepřijdou. V tomto ohledu svůj účel splnil.“

Česká filharmonie svou sezonu tradičně zakončuje open-air koncertem na Hradčanském náměstí. Letos přišla s malou novinkou a přálo jí i počasí. Až na ten vítr.

Prostor před Pražským hradem je dozajista velmi atraktivní, navíc jeviště bylo tentokrát poprvé postaveno obráceně než v minulých letech, takže diváci za scénou mohli vidět i Hrad. Hradčanské náměstí je, pravda, trochu stísněné, lidé si občas sednou na dlažbu, ale tak to bylo i na Staroměstském náměstí a koneckonců je tomu tak i ve Valdštejnské zahradě, kde své plenérové koncerty pořádá orchestr FOK, i když tam lze aspoň usednout na trávu. Waldbühne tu zkrátka nemáme…

Neznámým faktorem při takovýchto akcích je počasí, které tentokrát přálo, bylo příjemně teplo a nepršelo, nicméně (jak už to na kopci bývá) foukal silný, naštěstí vlahý vítr. To inspirovalo moderátora Marka Ebena k upozornění, aby diváci „ocenili práci hráčů s kolíčky držícími notové party“, protože „pokud vítr zesílí a obrátit list bude obtížné, může se stát, že se bude hrát Dvořák a budete mít pocit, že to je Penderecki“. Nuže, takový pocit se nedostavil, takže práci s kolíčky všechna čest.

V té souvislosti jsem si ale říkala, jestli v Roce české hudby by i při takové uvolněné příležitosti nestálo za to projevit víc odvahy a kreativity. Fakt by se nenašly skladbičky českých autorů, které možná nejsou tak slavné, ale roli prskavek a sentimentu pod letní oblohou by naplnily neméně dobře? A fakt nemáme současného skladatele, který by byl schopen napsat vtipnou kompozici právě pro tento účel?

Jistě, Dvořákův Slavnostní pochod, Slovanský tanec č. 7 z první řady Slovanských tanců, Pekelný tanec z Čerta a Káči, Smetanův Furiant z Prodané nevěsty, část U Muziky z Novákovy Slovácké suity a Fibichův Poem nic nepokazí, dramaturgicky ani interpretačně. S orchestrem se představil i loňský laureát Ceny Jiřího Bělohlávka, violoncellista Vilém Vlček, který pěkně zahrál Dvořákovo Rondo pro cello a orchestr g moll.

Předání ceny nesoucí jméno našeho významného dirigenta je součástí těchto koncertů. Letošní nositelkou se stala klarinetistka Anna Paulová, která cenu převzala z rukou manželky Jiřího Bělohlávka a na open-air České filharmonie si za odměnu zahraje příští rok. Ke koncertům dále patří i charita, letos mohli diváci přispět na konto sbírky SOS Ukrajina.

Vraťme se ale k programu. Zazněly i operní árie, které přednesli Kateřina Kněžíková, Arnheiður Eiríksdóttir a Jiří Brückler. Z linie klasickohudebního popu se částečně vymkla árie Ludmily z Dvořákova oratoria Svatá Ludmila zvaná Od dětství ku oltáři (neboť, jak podotkl Marek Eben, na árii o měsíčku bylo ještě dost světla), případně i árie Přemysla Ó vy lípy ze Smetanovy Libuše.

Při poslechu paní Kněžíkové, která zazpívala také ukolébavky Vendulky ze Smetanovy Hubičky, si poslední dobou trochu s obavami říkám, aby ji nečekal osud Anny Nětrebko, která se v určité fázi kariéry rozhodla, že je dramatický soprán a přestala se vyvíjet v oboru lyrická koloratura. Hlas jí ztloustl, ale dramatickým se nestal… Nemohu si pomoci, ale tuto tendenci slyším i u paní Kněžíkové. Ale třeba bude naše pěvkyně uvážlivější a uchová svému hlasu jeho lyrickou čistotu. Arnheiður Eiríksdóttir zazpívala Když mne stará matka v instrumentaci Jiřího Temla se slušně naučenou češtinou, jen jsem si kladla otázky, co je to vlastně za hlas, zda soprán či mezzosoprán, jakou má vlastně barvu a čím je v takovémto čísle výrazově zajímavý, že jí bylo svěřeno. Odpovědi mne nenapadly.

Nejpříjemnějším překvapením večera pro mne bylo, jakým způsobem se barytonista Jiří Brückler zhostil Přemyslovy árie. Kultivovaně, s lyrickou mužností, ukázněně a s působivou kantilénou. Seděla mu víc než „umluvený“ Hajný z Rusalky, jehož duet s Kuchtíkem v podání Arnheiður Eiríksdóttir, která ho přinejmenším herecky a mimicky vystihla líp než pěvecky předchozí píseň, program uzavřel.

Koncert s očividnou chutí dirigoval Petr Altrichter, také hudebníky zjevně bavil. Moderátor Marek Eben se jako obvykle snažil o inteligentní humor, jenž mu vycházel tu více, tu méně, ale celkově předvedl svůj profesionální standard. To, že si nevybavil, jaký přívlastek patří do názvu suity Vítězslava Nováka, lze považovat za malé utnutí se mistra tesaře. Celkově vzato open-air koncert, případně nazvučený, je tu především od toho, aby si diváci společně užili hudbu v plenéru a aby si ho poslechli i lidé, kteří třeba jinak do koncertních sálů nepřijdou. V tomto ohledu svůj účel splnil. Uzavřely ho dva přídavky – Dvořákův Slovanský tanec č. 7, tentokrát z druhé řady, a Vjezd gladiátorů od Julia Fučíka.

Foto: Facebook České filharmonie