KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Jiří Brückler: Raději ukončit angažmá než vzít roli, na kterou se necítím english

„Na Kanárech si pan režisér vymyslel pojetí, které bylo velmi netradiční.“

„Zpívat Přemysla z Libuše jsem cítil jako velkou metu.“

„Paní foniatrička mi doporučila, že mám přestat pít kávu, tak jsem jí odpověděl, že raději nebudu zpívat, než abych přestal s kafem.“

Ve středu 26. června se na Hradčanském náměstí uskuteční tradiční open-air koncert České filharmonie, na němž se umělecky pod taktovkou Petra Altrichtera podílí také trojice v tuzemsku působících pěvců, z nichž jediným držitelem hlasu mužského je barytonista Jiří Brückler. Mladistvě vyhlížející zpěvák už pražská operní prkna coby sólista brázdí téměř dvacet let a v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se ohlíží za další svou sezonou, v níž v Roce české hudby přirozeně dominovala hudba českých velikánů.

Zajímavá informace o vás z poslední doby je ta, že jste nedávno zpíval dokonce na Kanárských ostrovech v tamním Auditorio de Tenerife. Užil jste si pobyt i jako turista?

Tolik volného času jsem neměl, protože jsem se zároveň musel připravovat na inscenaci Smetanovy Hubičky, na které jsem se podílel po návratu do Čech. Navíc počasí nebylo ideální. Ale prvně v životě jsem si vyzkoušel surfování a měl i dvě soukromé lekce. (úsměv)

Na Tenerife jste ztvárňoval postavy Hajného a Lovce v Dvořákově Rusalce. Řekl byste, že inscenace odpovídala nějaké zažité představě? Divil by se Čech, kdyby viděl výsledek? Přece jen, zahraniční režisér inscenující v tropickém ráji…

Ta inscenace byla hodně netradiční; nutno říct, že děj se v režii těžko hledal. Češi, co představení viděli, se tomuto pojetí docela divili.

Víte i o nějakých Češích?

Ano. Na Kanárských ostrovech je docela silná česko-slovenská komunita. Bavil jsem se s nimi a ti inscenaci bohužel skousávali těžko. Pan režisér si vymyslel pojetí, které bylo velmi netradiční a dosti vzdálené od klasického inscenování.

Dá se to trochu přiblížit?

Představení bylo jako zkouška orchestru. Rusalka jakožto zpěvačka přišla o hlas, Ježibaba byla dirigentka orchestru, Kuchtík a Hajný nebyli vůbec kuchtík a hajný. Já jsem byl nějaký technik, který opravuje lampičky, a kuchtík byla ženská z garderoby. Některé věci s libretem nekorespondovaly, ale vize pana režiséra byla holt taková…

S Antonínem Dvořákem souvisí i další vaše letošní aktivity. Tak třeba nedávno jste se jako Vypravěč podílel na kroměřížské produkci Svatebních košil. Produkce se uskutečnila v tamním Velkém skleníku, čili se nabízí paralela, že v obou případech jste zpíval takřka ve stínu palem… Jak se vám v Kroměříži zpívalo?

Předem chci říct, že Svatební košile jsem do této chvíle nikdy nezpíval, tedy šlo o takovou mojí premiéru – není to lehké zpívání, obtížné dechově… Byl jsem tedy relativně nervózní a navíc v akustice skleníku vycházela hodně nahlas dechová sekce orchestru. Piano či pianissimo by slyšet nebylo, tudíž se muselo zpívat o něco víc. Na druhou stranu, nahrávalo se, tak jsme nechtěli aby dynamika byla pouze od mezzoforte do fortissima. To by také bylo škoda. Docela zvláštní prostředí na zpívání… S panem dirigentem Františkem Mackem jsem také spolupracoval poprvé – hrozně příjemný, fajn člověk a velký profesionál. Snažil se dělat, co šlo, a ohlasy po koncertě byly velmi pozitivní.

Kromě Dvořáka – ještě bychom mohli zmínit vaši českobudějovickou kreaci Bohuše v Jakobínovi – tu však letos samozřejmě je také Bedřich Smetana. Čerstvým počinem je váš Radovan z Libuše; naposledy v Litomyšli. Libuše má znít jen při slavnostních příležitostech, české publikum ji však už letos mohlo slyšet snad čtyřikrát. Daří se podle vás i při reprízování udržet její punc mimořádnosti?

Myslím, že hudba je napsaná tak, že slavnostní pocit se dostaví i při této četnosti. Speciálně finále, včetně proroctví, diváka zkrátka strhne. Věřím, že není na škodu Libuši uvádět častěji. Samozřejmě ale ne jako repertoárové představení; jednou za měsíc, to už by asi bylo moc. V roce Smetanova výročí mi však přijde adekvátní tato větší péče o jeho odkaz a hojnější uvádění.

A kdybyste se měl vyjádřit k obvyklému tématu, zda Libuši více sluší koncert, nebo inscenace, co byste řekl? Jak byste volil jako umělecký ředitel?

Já osobně – bylo to napsáno jako opera – preferuju scénické pojetí. Ono nikdy není příliš rozpohybované, ale dá se s ním trochu pomoct divákovi a vykreslit určité klíčové scény. Ne, že si divák všechno jen představuje; režisér trochu pomůže sdělnosti díla.

Můžu věc chápat tak, že preferujete něco mezi? Ne přímo koncert, ne standardně scénické ztvárnění? Jakési poloscénično je za vás nejlepší?

V podstatě tak.

U Smetany bychom mohli ještě setrvat, protože letos máte na kontě také Voka z Vítkovic z Čertovy stěny, ale půjdeme dál. Z českých autorů jsme od vás totiž už letos slyšeli i Janáčka. Příhody lišky Bystroušky nedávno slavily sto let od premiéry a vy jste zpíval pytláka Haraštu; stejně jako u Libuše v Litomyšli pod Jakubem Hrůšou. Nemáte české hudby letos už trošku „plné zuby“?

To bych určitě neřekl. K české hudbě jsem se do této doby zase tak často nedostával. Dosud u mě převažoval Mozart a Puccini, takže si nyní užívám větší množství Dvořáka a Smetany. Konečně jsem dospěl i k hlavním smetanovským rolím, speciálně ke Přemyslovi ze zmíněné Libuše. To jsem cítil jako velkou metu, když jsem mohl tento part zpívat v Národním divadle. I z okolí jsem cítil určitý větší respekt a očekávání – zpívat Přemysla, ten státnický symbol, to už je něco.

Vok z Vítkovic z Čertovy stěny se mi také moc pěkně zpívá. Teď na Litomyšli to bohužel byla derniéra pro ostravský soubor. K této roli bych se ale brzy strašně rád vrátil. Vok má být sice starší muž, ale vlastně… také už nejsem úplně nejmladší. (úsměv)

Nedávno jsem si do repertoáru také přidal Tomše z Hubičky, kterého jsem se učil na Kanárech. Tam si mimo jiné člověk znovu uvědomí, jaké šlágry v té Hubičce jsou. Třeba se v Roce české hudby vzedme nová vlna zájmu o Smetanovy opery. Myslím si, že si to zaslouží. Snad není na škodu lidem servírovat kvalitní českou hudbu.

Ano, často to může být tak, že veřejnost pozapomene kvality některých děl, a až jejich produkce zase vzbudí zvědavost. Ale už to zní, že Rok české hudby je pro vás osobně příležitostí rozšířit si repertoár.

A ono to tak je. Jsem za to moc rád.

Ze všeho zmíněného mi vychází vaše neobyčejná pěvecká univerzalita. Dnešní svět – snad to lze říct – obecně spěje ke specializaci. Zdá se vám smysluplné se v pěveckém oboru snažit o nějaké zacílení například „verdiovský specialista“, nebo to je zkrátka tak, že dobrý zpěvák kvality prokazuje právě tak, že zazpívá cokoli?

Určitá univerzálost by u zpěváka měla být. Pokud se někdo soustředí pouze na wagnerovský nebo verdiovský repertoár, je tu nebezpečí určitého zatěžkání hlasu. (Některé role jsou samozřejmě lyričtější…) Univerzalita se sice hodí, ale světově prvotřídní zpěváci to obvykle dělají tak, že se zaměří na čtyři pět rolí, které pak točí a se kterými objíždí svět.

V českých divadlech jsou pěvci v angažmá často do univerzality nuceni a zpívají role, které by zpívat ještě neměli, popřípadě skáčou z oboru do oboru, což je další věc, která by se dít neměla. Já už jsem naštěstí ve fázi, kdy mi nabízejí role, které pro mě vhodné jsou; popřípadě můžu debatovat s vedením a dojít ke svobodnému rozhodnutí, že danou věc zpívat nebudu. V oblastních divadlech toto často nelze. Pěvci jeden den zpívají Rossiniho, druhý den Verdiho, třetí den muzikál – postupně tak chřadnou a jejich výkonnost jde dolů. Je dobré mít čas se soustředit na jeden úkol v jednu chvíli. Známe spousty případů přetížených pěvců, kteří kvůli tomu kariéru předčasně ukončili. Vždy je třeba také myslet na odpočinek.

Chápu, že v případě mladých začínajících pěvců je záležitost složitá. Jako čerství členové souboru si třeba nechtějí „rozházet“ vztahy s vedením, a tak roli vezmou třeba i při vidině, že se zase o kus kariérně posunou. Pak zjišťují, že part nezvládají.

Potřeba je také podotknout, že ne všechna vedení divadel hlasům dostatečně rozumí a často vyžadují nesplnitelné. Celkem asi dvakrát na mě vyvíjeli nátlak, že mám vzít roli, na kterou jsem se necítil. Tak jsem tehdy řekl, že raději ukončím angažmá… Nakonec se vždycky dá nějak domluvit.

Než téma uzavřeme, řekl byste, že ona univerzalita na vás vcelku sedí?

Já myslím, že docela ano. Už se sice hůře vracím k běhavějším rossiniovským rolím, ale jinak snad ano. Možná už také dospívám k Verdiho repertoáru.

Líbí se mi, jak stále neztrácíte ze zřetele určitý potenciál svého vývoje, jak stále přemýšlíte, kam dál by se po malých krůčkách dalo ještě dospět – přitom na české scéně jste už dlouho etablovaný. Váš sólový pražský debut se uskutečnil v roce 2005 ve Státní opeře. Na jaké další, vyšší mety byste chtěl v rámci tuzemského provozu dosáhnout?

V kontextu současné sezony bych si chtěl rozšiřovat smetanovský repertoár, ale vlastně je pravda, že role, které jsem si toužil zazpívat, už jsem si zkusil. Například Rodrigo v Donu Carlosovi – to byla moje nejoblíbenější role už od konzervatoře. Další je role Valentin v Gounodově Faustovi a pak třeba Oněgin, Don Giovanni a právě zmiňovaný Přemysl z Libuše. Hudební ředitel Robert Jindra mi roli Přemysla nabídl v Národním divadle vloni na podzim, a tak jsem si mohl splnit další vytyčenou metu. Mimochodem v září si ho budu moct zazpívat znovu na Bratislavských hudebních slavnostech. 

A ten Verdi?

S Verdim jsem – kromě Rodriga – zatím velmi opatrný. Ale například Luna v Trubadúrovi nebo Germont v Traviatě, by snad v následujících sezonách přicházeli v úvahu.

Vnějšně to nijak nepůsobí, ale možná vnitřně cítíte, že vám váš hlas výkony po dvacetileté kariéře elitního sólisty už nepodává zadarmo – máte nějaký způsob, jak se efektivně udržovat v kondici?

S péčí o hlas to moc nepřeháním. Ano, na fotbalové zápasy fandit nechodím a před představeními nechodím do hlučných prostředí, ale nemám problém si dát studené pití, mít zapnutou klimatizaci a před koncertem si klidně dám i zmrzlinu. Zatím té péči nepřikládám takovou váhu. Ale samozřejmě, jsme také jenom lidi: Když toho někdy mám víc, musím být opatrnější. Každý zpěvák trpí refluxem, (úsměv) tak mi kdysi paní foniatrička Vydrová doporučila, že mám přestat pít kávu (pozn.: při setkání k rozhovoru Jiří Brückler pil ovocnou limonádu) a jíst čokoládu, tak jsem jí odpověděl, že raději nebudu zpívat, než abych přestal s kafem. Tak mi předepsala prášky na překyselení žaludku jako záložní řešení.

Nakonec je nejdůležitější správná pěvecká technika, adekvátní výběr repertoáru a najít si také čas na odpočinek. Hlas dává pěvci zřetelně najevo svou odpočatost. Výkony jsou pak na jiné úrovni a zacházení s hlasem je pak o mnoho jednodušší.

Opravdu si o prázdninách odpočinete?

Byly roky, kdy jsem téměř celé prázdniny trávil na Otáčivém hledišti v Krumlově. Přišel jsem však na to, že těch deset dní volna na konci léta je opravdu málo. Pěvecké aktivity o prázdninách tedy cíleně omezuji. Ne tak, že bych neměl vůbec žádné zpívání, ale vyhýbám se například delším štacím. S mou ženou, pracující ve školství, máme dvě děti, a tak jsem rád, že alespoň ty letní prázdniny můžeme trávit společně.

Foto: Daniel Jäger, Facebook / Ópera de Tenerife, Martina Root, Ilona Sochorová, Smetanova Litomyšl / František Renza, ND / Zdeněk Sokol, Jan Pohribný

Daniel Pinc

Redaktor a editor

Publicista a zpěvák, od roku 2023 redaktor a editor portálu KlasikaPlus.cz. Je absolventem tří oborů Pražské konzervatoře (pop zpěv, skladba a klasický zpěv) a profesionální sborový zpěvák. Mezi nejvýznamnější tělesa, s nimiž spolupracoval, patří Martinů Voices, Kühnův smíšený sbor a Pražský filharmonický sbor, se kterým opakovaně účinkoval na festivalu v rakouském Bregenzu nebo například v newyorské Carnegie Hall s dirigentem Semjonem Byčkovem. Lokálně působí též jako hudební aranžér a dirigent, skladbě se věnuje spíše v soukromí. Stěžejními jsou při jeho práci hudebního kritika kategorie soudobá a vokální hudba.



Příspěvky od Daniel Pinc



Více z této rubriky