Latinská čtvrť v Brně. Puccini a Švecová nahlížejí do života pařížské bohémy
„Silnou stránkou premiérového večera bylo pěvecké obsazení. Nadprůměrné, výrazné ve všech postavách.“
„Magdalena Švecová pro celý večer vede sólisty i všechny ostatní k co nevětší přirozenosti.“
„Když se k dojmu z hudebního divadla hraného a zpívaného opravdu s chutí přičte pochopitelná radost, že se opět může hrát pro publikum, vychází z toho, že šlo v pátek o mimořádnou událost.“
Janáčkova opera má od pátku na repertoáru Pucciniho Bohému. Milou, realistickou, barvitou a vpravdě „normální“, tedy v tom nejlepším slova smyslu konvenčně tradiční inscenaci, za kterou stojí režisérka Magdalena Švecová, výtvarníci David Janošek a Zuzana Přidalová a dirigent Jakub Klecker. Národní divadlo Brno teď v rozvolnění předkládá publiku jeden titul za druhým. Některé už jsou nastudovány delší dobu, ale nemohly se dosud hrát. To jsou ty „z mrazáku“, jak tomu v divadle říkají. Další už jsou a budou čerstvé, zcela nové. Takříkajíc z „horké z pece“. Bohéma patří k těm druhým. Soubor s ní bude také hostovat na začátku července na festivalu Smetanova Litomyšl.
Tradiční neznamená v tomto případě nic ve smyslu nenápaditosti, rutiny nebo zbytečnosti. Pouze to znamená, že zde jde o operní poetiku bez hledání skrytých významů a možných aktualizací, o hudbu, o příběh, který hovoří sám o sobě. Brněnská Bohéma nehledá, nepřináší ani nepokouší umělecké výboje, ale je zdařilým, poctivým, opravdovým hudebním divadlem, které potěší, pobaví, povznese a dojme. Základem je skvělé dílo, dobře napsané, s dobrými proporcemi lyriky, koloritu a vypjatějších emocí. To Pucciniho opera splňuje. Má všechno: lásku, tragický osud, srdceryvný konec, výstižnou charakteristiku doby a prostředí i humor. Operní verismus, ale ne drama či krvák, jako jsou některé jiné. Dalším předpokladem je energické, životné a bohatě prožité hudební nastudování, ke kterému patří nejen dirigentův jasný názor, ale také vhodné obsazení rolí. Inscenace i to má vše na správném místě. Jakub Klecker měl premiérový večer pevně v rukou, dával mu neustálé podněty a spád a podporoval jasné vyprofilování nálad.
Silnou stránkou premiérového večera bylo pěvecké obsazení. Nadprůměrné, výrazné ve všech postavách. Jana Šrejma Kačírková zpívá Mimi ve své kariéře poprvé. Dokázala jí výstižně charakterizovat jak v pozitivně čisté, lyrické a milé poloze na začátku, tak v situaci zoufalé a nešťastné ženy i v odevzdaném ztišeném konci ženy už jen slabé a nemocné; daří se jí obohatit postavu o uvěřitelnou upřímnou přirozenost, vyrovnala se s ní i ryze pěvecky. Nepřepínaně, čistě. Tenorista Richard Samek je jako Rudolf schopen zpívat opravdu efektně „italsky“, to znamená s pěkně vyklenutými melodiemi včetně výšek, vázaně, s vyjádřením dostatečně velkých emocí. Jen když klesne k nižší dynamice a zjihlému výrazu, ztratí trochu tóny v měkkosti na výrazové intenzitě.
Ozdobou představení se stala mladá sopranistka Doubravka Součková v roli Musetty, zamilované i koketující, cynické i dobrosrdečné. Zpívá i hraje suverénně. Od prvních tónů, kterými se opera bez otálení otvírá v mansardě bohémské čtveřice, je jasné, že v Romanu Hozovi, zde v úloze malíře Marcella, má brněnský soubor rostoucí pěveckou oporu a budoucí hvězdu. Je uvolněný v pohybu na scéně i ve zpěvu, hlasově zaujme jak mohutností, tak témbrem. I oba další kumpáni zapadají do inscenace moc pěkně: rozšafný Colline s basem Jana Štávy a zdrženlivější Schaunard se zrajícím hlasem víc než slibného Lukáše Bařáka.
Scéna fantazijně evokující v prvním a posledním dějství bizarní i omšelé interiéry umožňuje vytažením zadní stěny vzhůru nenásilně plynulou proměnu v ulici a pak dalším otevřením do hloubky jeviště i vytvoření iluze kalného zimního rána. Obrázky ze života pařížské bohémy. Nic víc, nic méně. Jediným vybočením, ale díky kostýmu dámy stylovým, je přidaná postava Smrtky, chvíli nasvícené, chvíli siluety. Ve třetím dějství je předzvěstí toho, co přijde. Předzvěstí nikoli zlověstnou, ale stejně melodramatickou, jako je celá opera.
Dirigent Jakub Klecker v samozřejmém souznění podtrhuje realismus, hudební stránky verismu nevyhrocuje, ani v samém závěru. Nechává prostor pro vyznění, nespěchá, ale tam, kde je to dobré, volí svižná tempa. A tak celé druhé dějství v Latinské čtvrti s hemžením dětí, stolováním, setkáními přátel, ztrapněním Musettina bohatého milence i s pochodující kapelou letí kupředu, hýřivé a barvité, veselé a rozpustilé. Plně to charakterizuje přístup režisérky Magdaleny Švecové, která pro celý večer vede sólisty i všechny ostatní k co největší přirozenosti. Nejsou tu vyprázdněná operní gesta a klišé, hraje se zde s chutí divadlo.
Od prvního uvedení Pucciniho Bohémy uplynulo letos v únoru 125 let. Jde o dílo, které symbolizuje předzvěst moderní doby. Vypráví o přátelství a lásce, ale je také realistické a má smutný konec. Jde v námětu i v hudbě bez obalu na dřeň. Na jedné straně výstižně zachycuje bohémský život uměleckého polosvěta, chudých mladíků zabývajících se uměním a hudbou; intimně přitom vykresluje melodramatický vztah básníka Rudolfa a švadlenky Mimi, ve kterém má ovšem nakonec láska i obrácenou stranu mince, totiž zoufalství. Na druhé straně opera ukazuje kolorit všedního dne v Paříži, nejen té chudé, ale i té blahobytnější. To vše v klasické tradici operních libret a ve své době současně novým způsobem. O výročí Bohémy jsme psali v seriálu Klasika v souvislostech ZDE. Brněnská inscenace je v tomto směru vizuálně příjemně popisná. Scénu a dění na ní se podařilo propojit velmi hladce a logicky s hudbou. Když se k dojmu z hudebního divadla hraného a zpívaného opravdu s chutí přičte pochopitelná radost (a možná i euforie) v auditoriu i na jevišti, že se opět může hrát pro publikum, vychází z toho, že šlo v pátek o mimořádnou událost. Ale je možné i zevšeobecnit: jde o komplexně vydařený projekt. V Bohémě si každý divák najde to své, ať už v něm spíše rezonují intenzivní city, nebo se bude víc opájet hudbou. A všichni společně mohou při tomto představení sdílet naději, že se snad už vracejí do našich životů normální časy.
Foto: M. Olbrzymek
Příspěvky od Petr Veber
- Dvořákova Stabat mater z roku 1983. Těžko překonatelná
- Promluvy pod golgotským křížem. Zelenkovo chrámové oratorium jako koncertní událost
- Protestantská hudba v saském příhraničí aneb Pašije jako kázání
- Pohledem Petra Vebera (63)
Václav Luks po dvaceti letech. Od Bacha a Zelenky k Mozartovi - „Moje drahé dětičky!“ Česko získalo dopis Bedřicha Smetany
Více z této rubriky
- Podoby hluku. Intonarumori v Atriu Žižkov
- Martin Hršel jako skvělý klavírista a zkušený pedagog. A v ideální souhře s Markétou Čepickou
- Večer plný německé romantiky
- Plzeňský Trubadúr potěší. Vrátil se po dvaceti letech
- Velikonoční festival pod dojmem smíření zamířil ke světlu
- Bravurní hornista Ercules Daniel Urro Vasquez s Plzeňskou filharmonií v Klatovech
- Moravská filharmonie při radostném setkání s absolventy JAMU
- Koncert díků s vynikajícími Štěpánem Rakem a Emilem Rovnerem
- Zemek Novák, Grieg a Sommer v starostlivé péči České filharmonie
- Bachpreisträger zahrál v Příbrami. Bravurně a s mladickou vervou