„Tosanini proslul tím, že odmítal tolerovat do té doby běžné manýry pěvců. Na přelomu století dirigent nastupující moderní doby.“

„Vytýkat Puccinimu, že ´nadbíhá diváckému vkusu´, už se nenosí.“

„Jeho melodie jsou vemlouvavé, směřují přímo pod kůži.“

Bez kterých děl si nelze představit repertoár žádného operního domu na světě? Podle dostupných statistik se divadla na prvních třech místech neobejdou bez Traviaty, Carmen a Kouzelné flétny. Tedy bez Verdiho, Bizeta a Mozarta. Každá z těchto oper mívá po světě v sezóně mezi šesti až devíti sty představení. Do první desítky patří ještě dva další skladatelé, Puccini a Rossini – totiž opery Tosca, Lazebník sevillský, Rigoletto, Figarova svatba, Don Giovanni a Madama Butterfly. Všechny mezi čtyřmi až šesti sty večerů za rok. Zvláštní pozornost však věnujme Pucciniho Bohémě, uváděné na čtvrté pozici. Právě dnes si totiž připomínáme 125 let od jejího prvního uvedení.

Bohéma měla premiéru 1. února 1896 v Teatro Regio v Turínu. Dirigoval ji devětadvacetiletý Arturo Toscanini, který o desetiletí dřív začínal jako violoncellista; hrál tak například v orchestru milánské La Scaly při premiéře Verdiho Otella. V devadesátých letech se však už vypracoval do pozice dirigenta uvádějícího novinky italských autorů a záhy, bezprecedentním způsobem, i hudbu Richarda Wagnera. Byl to on, kdo v Miláně dirigoval sbory při Mistrově pohřbu v roce 1901… Premiéra Bohémy o pět let dříve spadá do let, kdy ještě vedl orchestr v Turínu, ale nedlouho poté už s taktovku zahajoval sezónu na tak prestižním místě, jaké bylo a je v Itálii jen jedno: v La Scale. Mimochodem, poněkud provokativně, Mistry pěvci norimberskými… Wagner a z Italů Verdi a Puccini byli jeho největšími trumfy, a to i v Jižní Americe nebo v newyorské Metropolitní opeře. V Itálii Toscanini řídil premiéry Verdiho Falstaffa a Pucciniho Turandot, zasadil se o Debussyho. Byl prvním neněmeckým dirigentem pozvaným do Bayreuthu, později však odešel před nacisty do USA a za války tak například řídil americkou premiéru Šostakovičovy Leningradské symfonie. Vedle Brahmse rád uváděl i Stravinského… Jeho proslulá paměť ho zradila až v 87 letech, stalo se tak v roce 1954 při koncertě v Carnegie Hall; tehdy se stáhl z aktivního koncertního života. Byl perfekcionista. A proslul i tím, že odmítal tolerovat do té doby běžné manýry pěvců. Na přelomu století dirigent nastupující moderní doby.

Předzvěstí moderní doby je i Pucciniho Bohéma, čtvrtá z jeho oper. Někdo o ní říká, že je písní o přátelství a lásce, někdo zdůrazňuje její realismus a smutný konec – její verismus, jdoucí v námětu i v hudbě bez obalu na dřeň, až k srdceryvné emocionalitě. Na jedné straně je bohémský život chudých mladíků zabývajících se uměním, hudbou intimně podkreslený vztah básníka Rudolfa a švadlenky Mimi, v němž lásku provází radost i zoufalství; na druhé straně je kolorit všedního dne v Paříži i svět přepychu, blahobytu a zábavy.

„Čtyři mladí umělci na pařížském Montmartru prožívají své lásky i rozchody. Přátelé na život a na smrt, neustále bez peněz, a přesto šťastní se oddávají nespoutané radosti ze života. Dokud nepřijde smrt, smrt o to tragičtější, že si vybere mladou přítelkyni jednoho z nich. Přátelství čtyř pařížských umělců je však věčné.“ Těmito slovy uváděla pražská Státní opera inscenaci Bohémy, kterou v roce 2008 režijně připravil Ondřej Havelka. V melodramatickém příběhu z pařížského uměleckého polosvěta posílil prvky dojemného žánrového obrázku s důvěryhodnými detaily a našel v i množství příjemně komických detailů. Havelkova Bohéma je jedním z možných výkladů, ale protože se mu podařilo vytvořit na scéně prosté a opravdové hudební divadlo o lidech, zůstává silně v paměti.

Bohéma je určitě jedním z nejnahrávanějších děl hudebního divadla. Ze snímků, kterých je ve světových katalozích opravdu dlouhá řada, je tou asi nejkrásnější, nesmrtelnou a nepřekonatelnou nahrávka Herberta von Karajana s Lucianem Pavarottim a Mirellou Freni, pořízená s Berlínskými filharmoniky. Studiový komplet z roku 1972. O jiné nahrávce s Pavarottim, budapešťské z roku 1986, jsme psali ZDE.

K nahrávkám, k nimž se určitě budeme vracet, patří také ta s Annou Nětrebko a Rolandem Villazónem. V případě populární dvojice tehdy producenti vhodně dali dohromady dva jedinečné hlasy naprosto výjimečných kvalit, dva umělce mající nadprůměrnou schopnost sdělit zpěvem příběh, pocity a velké city. Za barvitým kompletem stojí dirigent Bertrand de Billy, garantující nejen vitální muzikalitu a perfektní hudební propracovanost, ale i dramatickou přesvědčivost: rozvernost, melodramatičnost i velké zvážnění v závěru. Především Villazón svým charakteristicky emotivním způsobem zpěvu upřednostňuje výraz před pouhým belcantem. A temnější zpěv Anny Nětrebko dává najevo, že nemá jít jen o krásu hlasu, ale o vystižení hudebního dramatu. Nětrebko a Villazón se v Bohémě setkali v roce 2006 v Petrohradu, pak i v Metropolitní opeře. Nahrávka vznikla při koncertech s tělesy Bavorského rozhlasu v Mnichově na jaře 2007.

Pucciniho dlouhodeché vyklenuté melodie, jak je asi nejlépe reprezentuje dlouhá scéna ze závěru prvního dějství s áriemi Mimi a Rudolfa a jejich duetem, vnímáme jako nesmrtelné. Jak odlišné už jsou od Verdiho árií, ovšem s výjimkou do budoucnosti hledících scén z Otella a Falstaffa… Jsou vemlouvavé, směřují přímo pod kůži.

Dějiny opery znají ještě jednu verzi Bohémy. Zhruba ve stejné době ji psal Ruggero Leoncavallo, měla však nakonec premiéru o patnáct měsíců později v divadle La Fenice v Benátkách. Básnivých kvalit Pucciniho díla, hudebně mistrovsky ztvárněných, cíleně působivých, však tvůrce vášnivých veristických Komediantů v tomto případě nedosáhl. Divácký zájem, intuitivní a nezvratitelný, rozhodl jednoznačně a nemilosrdně v jeho neprospěch. Pucciniho hudba je ta přístupnější, známější, populárnější, milovanější. A vytýkat mu, že “nadbíhá diváckému vkusu”, už se nenosí. Ta slova ztratila obsah.

Foto: Luigi Morgari, Twitter Teatro LaScala, Wikimedia, discogs.com, Supraphon