„O tom, že Lipsko je jednou z hlavních kulturních metropolí Evropy, nebude nikdo soudný pochybovat.“

„Kdo však od největšího českého melodika čekal straussovské bzučení včeliček, lisztovský popis heroických činů nebo wagnerovské vyjádření milostného aktu, mohl být zklamán.“

„Brilantní místa prosycená napětím a konfliktními hudebními myšlenkami se střídala s olejnatými a témbrově unylými plochami, v nichž zavládalo posluchačsky nevstřícné tektonické bezčasí.“

Centrum lipského koncertního života Gewandhaus opanovala ve čtvrtek 22. června syntéza českého romantismu a německé soudobé hudby. Na pódiu se v podání Gewandhausorchester a jejího hostujícího dirigenta Semjona Byčkova prolínaly špičkové výkony s chytrou dramaturgií zahrnující cyklus tří orchestrálních předeher Antonína Dvořáka a německou premiéru Symfonie č. 4 Detleva Glanerta. Skloubení vrcholného českého romantismu s umírněnou modernou se díky brilantní souhře orchestru přetavilo ve strhující zážitek.

O tom, že Lipsko je jednou z hlavních kulturních metropolí Evropy, nebude nikdo soudný pochybovat. Vedle širokého historicky-kulturního zázemí a hluboké historie lemované hvězdnými jmény hudebního nebe – J. S. Bachem, Robertem Schumannem, Richardem Wagnerem, či Felixem Mendelssohnem-Bartholdym – se největší město Saska může pyšnit věhlasným Gewandhausorchester. Vysoké hráčské kvality tohoto tělesa si mohl posluchač ověřit při provedení kontrastních, avšak nikoli vzájemně si protiřečících děl Antonína Dvořáka a žijícího klasika Detleva Glanerta. Geografickým těžištěm dramaturgie koncertu byly i přes německý Glanertův původ Čechy. Glanertova v pořadí již čtvrté symfonie pro velký orchestr a dva sólové hlasy zhudebňuje části deníků Franze Kafky a nese jméno Prager Sinfonie.

Večer otevřelo provedení tří většinou samostatně uváděných orchestrálních předeher Antonína Dvořáka, které ovšem jejich autor původně psal s myšlenkou jednoho celistvého díla sjednocujícího tři témata téměř metafyzického charakteru: přírody, života a lásky. Již samotné názvy jednotlivých děl – V přírodě, Karneval a Othello – dávaly tušit, že se bude jednat o programní kompozice líčící tajuplnost přírody, bujnost života a tragiku lásky. Kdo však od největšího českého melodika čekal straussovské bzučení včeliček, lisztovský popis heroických činů nebo wagnerovské vyjádření milostného aktu, mohl být zklamán. Dvořák ve svém cyklu nenabídl smetanovské hudební obrazy, ani mahlerovskou hudební mystiku, nýbrž svému géniu vlastní pečlivou práci s tématy, motivy a instrumentačními možnostmi symfonického orchestru.

Po zaznění prvního motivu úvodní orchestrální předehry V přírodě bylo posluchači hned jasné, že jej čeká ukázková interpretace dvořákovského klasicky umírněného stylu. Dirigent Semjon Byčkov provedl kompozici v jednotném a dynamicky vycizelovaném tahu, z něhož vystupovala jasně vyrýsovaná témata, aniž by však zastiňovala dění v okolních hlasech. Výsledkem byl promyšleně vystavěný hudební organismus, z něhož vykrystalizovalo to nejpodstatnější z Dvořákova díla. Jako druhá skladba zazněla v počátečním intimním pianu předehra Othello. Hudebně a interpretačně možná nejpůsobivější číslo první půlky večera se díky citlivé práci s výrazovými kontrasty a dynamickými předěly proměnilo v hřejivý, místy však i dramaticky vyostřený zvukový tvar. Ocenit je zde třeba přesné akcentování orchestru a precizní odlišování jednotlivých kontrastních ploch, které nijak neohrozilo strukturní páteř kompozice. Posledním kusem před přestávkou byl strhující a z posluchačského hlediska nejefektivnější Karneval. Byčkov si právě tento moment Dvořákovy skladby vzal do parády. Namísto analytické práce na detailu zde byla zdůrazněna obecně živelná a efektní povaha díla. Perspektiva celku tu převládla nad perspektivou části. Skladba tím vyústila v jednotný a po strukturální stránce dobře semknutý útvar, v němž ale občas zapadly dílčí vstupy sólových nástrojů, což se finálně projevilo na mírném zploštění komplexity díla. Tuto spíše přehlédnutelnou drobnost však dostatečně vyvážily klady hráčské virtuozity a dirigentské jistoty.

Po krátké přestávce přišel čas na německou premiéru Symfonie č. 4 Detleva Glanerta. K orchestru se tentokrát připojili skotská mezzosopranistka Catriona Morison a německý basbarytonista Christian Immler, kteří podle vlastních slov skladatele představovali rozpolcenost Kafkovy osobnosti. O úvod skladby se postarala působivá žesťová střelba tečkovaných rytmů v agresivním forte. Expresionismem výrazně ovlivněná bezmála padesátiminutová kompozice posluchači nabídla klasický rejstřík modernistických postupů glissandy v protipohybech počínaje, smyčcovými vzdechy konče. Navzdory této typické avantgardní metodice však skladatel vybudoval své dílo na pevném tonálním půdorysu. Delší tematické konstrukce, místy připomínající brahmsovský přístup k látce, se zde mísily s hnilobně syčícími disonancemi prostupovanými nečekanými expresivními výbuchy bicích nástrojů a žesťové sekce. Skladatel si takovýto kompoziční přístup nezvolil náhodou. Kafkovská existenciální tematika si neustálé přelévání tradičních a modernistických technik přímo vynucovala. Přes tento chvályhodný záměr lze však konstatovat, že skladba občas působila nevyváženým dojmem. Brilantní místa prosycená napětím a konfliktními hudebními myšlenkami se střídala s olejnatými a témbrově unylými plochami, v nichž zavládalo posluchačsky nevstřícné tektonické bezčasí. Zajímavou úlohu ve skladbě hráli oba zpěváci, kteří se namísto obvyklého opanování hudebního prostoru toliko zapojovali do dění orchestru. Občas se tak stávalo, že se oba světy k nerozeznání slily. Nejsilnějšími momenty celé kompozice pak byly čisté orchestrální vstupy, jež přímo sršely skladatelským důvtipem a uměleckou invencí. Detlev Glanert se zde projevil jako sebejistý profesionál držící orchestr pevně ve své moci.

Velkého uznání si kromě procítěného a dramaticky uvěřitelného výkonu obou pěvců zaslouží zejména Semjon Byčkov, který technicky náročnou skladbu dokázal vpravit do stabilního a hlasově transparentně znějícího komplexu. Navzdory určité nejistotě mezi hráči, jež se projevovala občasnou nesouhrou v rytmicky úzkých a přesnost vyžadujících pasážích, se dirigent postaral o hladký průběh celé této výrazově mnohovrstevnaté kompozice.

Závěrem lze tak jen poznamenat, že v hráčsky vstřícném prostředí výtečné akustiky Gewandhausu lipská hudební scéna opět potvrdila historicky ověřenou skutečnost, že její koncertní produkce v sobě ukrývá vysoké umělecké hodnoty, které je třeba nadále oceňovat zaplněným hledištěm.

—————

O světové premiéře Glanertovy skladby v Praze v prosinci 2022 čtěte ZDE.

Foto: ilustrační / Fb S. Byčkova, Fb Christiana Immlera, Gert Mothes