„Posluchači byli napnuti očekáváním provedení kompozice Luminarium Kryštofa Mařatky“.

„Paulová ovládá mistrně svůj nástroj, svým přirozeným projevem dodala většině částí i nezaměnitelné osobní kouzlo.“

„Našlo se několik posluchačů, které hudba odradila natolik, že odešli ze sálu.“

Třetím abonentním koncertem pokračoval cyklus Diamant Plzeňské filharmonie. Možná, kdyby nesl název Mařatka Luminarium, nebyl by hojně navštíven, název koncertu Beethovenova Pastorální & Brauner však přilákal mnoho posluchačů. Bylo ale skvělé, že se orchestr rozhodl zařadit a nastudovat velmi zajímavé dílo současného skladatele, žijícího střídavě ve Francii a v Čechách. K dirigentskému pultu byl pozván bývalý šéfdirigent plzeňského orchestru, nynější šéf Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Tomáš Brauner. 

V úvodu koncertu byla zařazena předehra k opeře Lazebník sevillský Gioacchina Rossiniho. Dramaturgicky počin jistě dobrý, v Plzni se naposledy opera hrála v roce 2010 a hudebně se jedná o působivé číslo plné nápadů a skvělé instrumentace. V podání orchestru Plzeňské filharmonie pod vedením Tomáše Braunera předehra vyzněla s nadhledem a v plném lesku. Skvěle vyzněla dynamická gradace před kódou díla, v sólových uvedeních tématu se uplatnili výteční první hráči orchestru, hobojistka Petra Hajžmanová, klarinetistka Zlata Vohryzková a hornista Daniel Urro.

Všichni posluchači byli napnuti očekáváním nijak nové, ale v Plzni dosud neprovedené kompozice Luminarium, mozaiky 27 fragmentů etnické světové hudby anebo Koncertu pro klarinet a orchestr z roku 2002 autora Kryštofa Mařatky. Autor byl provedení svého díla přítomen, byl pořadatelem pozván i jako host k diskuzi před koncertem a také svoji skladbu krátce přímo na pódiu uvedl. Dle autorových slov se jedná o jeho klíčovou skladbu, která byla již mnohokrát veřejně uvedena. Dílo je věnováno skladatelovu tchánu, vynikajícímu francouzskému klarinetistovi a pedagogovi Michelu Lethiecovi, který jej kromě premiéry uvedl i na festivalu Pražské jaro v roce 2003. Autor se v inspiraci odklonil od české lidové hudby ke světové lidové, nebo přímo etnické hudbě. V roce vzniku kompozice navštěvoval v Paříži veřejnou knihovnu, poslouchal etnickou lidovou hudbu a zapisoval si ji do not. Před provedením uvedl, že se tedy jedná o jakousi „cestu kolem světa, pro posluchače zdarma“. V díle používá ve své hudební řeči nejen tonality a atonality, pentatoniky a bipentatoniky, ale i četné ruchy a zajímavé bicí nástroje. Riziko roztříštěnosti kompozice dle svých slov eliminoval „průvodcem“ – sólovým klarinetem, jakýmsi „šamanem“, který prý spojuje údajně nespojitelné… 

Faktem je, že kdyby autor neměl štěstí na vynikající orchestr, který se se všemi zejména rytmickými a intonačními nástrahami díla popasoval na výbornou, a neméně vynikající sólistku, mladou, ale již nesmírně zkušenou Annu Paulovou, ověnčenou vavříny z mnoha mezinárodních interpretačních soutěží, dílo by nevyznělo zdaleka tak přesvědčivě. Paulová ovládá mistrně svůj nástroj, s intonační jistotou hry i v téměř dechberoucích pianissimech, svůj hráčsky i rytmicky náročný part nastudovala pozoruhodným způsobem a svým přirozeným projevem dodala většině částí i nezaměnitelné osobní kouzlo interpretace. 

Dílo má devět částí. Každá část je složena ze tří na sebe navazujících podčástí. Každá tato malá část představuje určité etnikum, dokonale jej charakterizuje ať již citací hudebního textu zapsaného poslechem a až geniálně instrumentovaného pro sólový klarinet a orchestr, nebo citlivým autorovým dokomponováním do malých forem. Skladba je nesmírně zajímavá, plná až nečekaných nápadů a kupodivu nepůsobí roztříštěně. Jednotlivé přechody mezi malými částmi nejdou na první poslech mnohdy poznat, vtipně, pomocí řehtačky je řešen třeba přechod mezi čardášem v Moldávii a soustou, tancem v Řecku. Ten je pak nápaditě ukončen pomocí principu fade out… V díle jsou jako etnikum zastoupeni i Češi, a to skvostně znějícím chorálem Pane, znějícím jen ve smyčcových nástrojích.

Našlo se několik posluchačů, které hudba odradila natolik, že odešli ze sálu Měšťanské besedy… Dle mého názoru autor vždy vybral velmi charakteristický tanec, píseň nebo jiný (mimo)hudební útvar daného etnika a mistrně z něj zkomponoval hudební miniaturu. Nahrávka díla je k dispozici k poslechu na streamovacích službách internetu, tedy je možnost se s ním seznámit i takto. Autor využívá zajímavé instrumentace, z dechových nástrojů je přítomen pouze jeden hoboj, jedna flétna, po jednom nástroji pak i klarinet, fagot a lesní roh. Přítomnost různých bicích nástrojů a také jednoho zajímavého dechového, napodobujícího zpěv ptáků, pomáhá k dokonalé ilustraci jednotlivých etnik.

Ve druhé polovině večera zazněla v provedení Plzeňské filharmonie Beethovenova Symfonie č. 6 F dur „Pastorální“. Plzeňské provedení nadchlo lehkostí a přirozeně klenutými frázemi v její první části Allegro non troppo. Dirigent přiměl hráče zdůraznit autorovy dynamické kontrasty. V klarinetových sólech excelovala Zlata Vohryzková. Naopak ve druhé části, přestože je zapsána většinou v pianu, jsem kontrasty postrádal. Skvěle vyzněla sóla prvního flétnisty Jakuba Klögnera a hobojistky Petry Hajžmanové. V první části Allegro představující Veselé shromáždění venkovanů svítila sóla prvního lesního rohu Daniela Urra. V další Allegro části Nečas a bouře nadchla svým konkrétním zvukem skupina spodních smyčců, dirigent interpretoval tuto část s potřebným napětím. Závěrečné Allegretto Pastýřský zpěv bylo nádherně vyklenuté a stejně jako v celé symfonii tak zde nejvíce vyzněl lesk skupiny vrchních smyčců. Jediné místo, kde se pravděpodobně kvůli intonačním nejistotám ve skupině druhých houslí lesk ztratil, byl začátek věty Bouře. Orchestr pro tento koncert vedla koncertní mistryně Hana Hložková.

Foto: Plzeňská filharmonie / J. Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp