Novoroční koncert aneb Jak Camille Saint-Saëns zkazil filharmonikům Silvestra
„Nálady se v jasných a charakteristických polohách střídaly, jak se střídaly žánry i skladatelská jména.“
„Filharmonie s Tomášem Netopilem – dvakrát na Silvestra a dvakrát na Nový rok – skvěle využila příležitost.“
„La valse Maurice Ravela je strhující oslava valčíku, ovšem naprosto jiného, než bývají ty novoroční vídeňské.“
Večer prvního dne roku 2025 patřil v pražském Rudolfinu Novoročnímu koncertu České filharmonie. Nesl se pod taktovkou Tomáše Netopila výhradně ve francouzském duchu, a to velmi půvabně. Bonusem byla pro publikum v sále i pro diváky přímého televizního přenosu neméně půvabná moderace Marka Ebena.
Novoroční večerní koncert byl pro filharmoniky čtvrtým veřejným provedením stejného programu ve dvou dnech. Což samozřejmě v případě tak špičkových profesionálů nevede k rutině, ale k užívání si detailů a pohody. Tomáš Netopil je proto mohl vést s opravdovým velkorysým nadhledem, který se nevylučuje s pozorností k nuancím. A těch je ve francouzské hudbě obecně nespočet. Nálady se v jasných a charakteristických polohách střídaly, jak se střídaly žánry i skladatelská jména: Camille Saint-Saëns, Francis Poulenc, Gabriel Fauré, Jules Massenet, Eugene Ysaÿe…
Nerozsáhlejší hudební plochou byl v programu Saint-Saënsův dvacetiminutový Violoncellový koncert č. 1, jehož sólový part zahrál Ivan Vokáč, jeden z koncertních mistrů orchestru, ale také člen Lobkowicz Tria a k tomu i nekonvenčního souboru Cello Republic. Hudba zručného, ješitného a asi i intrikánského skladatele dostala apartní a hladkou jemnost, nevtíravou melodičnost a příjemnou noblesu. Prostě Francie…
Dvě příležitosti dostal někdejší koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček. Nejprve zahrál Caprice d’après l’étude en forme de valse de Saint-Saëns od Eugèna Ysaÿe, v překladu “Rozmar“ využívající Saint-Saënsův valčík, krkolomný interpretačně pro sólistu stejně jako název skladby pro moderátora. Špačkova technika je dokonalá, ale neokázalá. Že nehraje ani sentimentálně, ani blazeovaně, že není namyšlený a nedotknutelný „Mistr“, prokazuje neustále jak hudbou, tak svým nakažlivým úsměvem. A ukázal to bezděky i v druhé polovině koncertu, když věcnějším, ale přesto nádherným tónem hrál jemnou a cituplnou Meditaci, intermezzo z Massenetovy opery Thaïs.
Během večera zazněla také hudba z Poulencova baletu Les biches (Laně) a Faurého Pavana s podmanivě hlubokými tóny flétny. Závěr pak patřil skvěle stupňované a vygradované kompozici La valse od Maurice Ravela. Je to strhující, mistrovsky napsaná (a mistrně zahraná) oslava valčíku, ovšem naprosto jiného, než bývají ty novoroční vídeňské… Ravel ani tady nezapře autora Bolera: zachytil opravdové valčíkové orgie.
Marek Eben po celý večer perlil, očekávání nezklamal. Dokáže poutavě sdělit pár šikovně vychytaných zajímavých informací, dokáže k nim přidat díky chytrým úkrokům a pointám nezadržitelný úsměv, umí potěšit a pobavit, ale dokáže samozřejmě říci i vážné věci, včetně upřímného novoročního přání „vlídného roku“.
Pohrál si hned se slovem „bakchanale“: jak poznamenal, něco jiného je to zažít – a něco jiného zahrát. Autora Bacchanale, až orgiasticky vystupňovaného orientálního baletního výstupu z opery Samson a Dalila, v té souvislosti hbitě obvinil z toho, že filharmonikům pokazil jejich silvestrovské oslavy, protože by bakchanále nezahráli, kdyby ho o den dříve zažili… Camille Saint-Saëns se ale v hrobě určitě neobracel, protože to byl humor – jak jinak u Marka Ebena – laskavý.
Když se potom přeřekl a přiřkl následující Faurého Sicilienne opeře Samson a Dalila, dokázal se elegantně pár kroky rychle vrátit a dodat, že jde samozřejmě o Pelléa a Mélisandu a že i on asi měl s oslavami skončit dřív… Určitě by uměl vytěžit situaci do neodolatelné komiky, kdyby se vrátil se stejným šarmem ještě jednou, aby upřesnil, že nejde, jak právě řekl, o operu, protože tu napsal Debussy, ale v případě Gabriela Faurého o stejnojmennou suitu ze scénické hudby. Tahle příležitost však už zůstala nevyužita… Filharmonie však příležitost – dvakrát na Silvestra a dvakrát na Nový rok – využila. Po Roce české hudby 2024 jen tak mimoděk upozornila, že umí skvěle hrát i jinou než českou hudbu.
Foto: Česká filharmonie / Petra Hajská
Příspěvky od Petr Veber
- Pohledem Petra Vebera (61)
Dirigenti ve výskoku i v podřepu - AudioPlus | Václav Luks: Johann Sebastian je obyvatelem hudebního Olympu
- Martinů v souvislostech (20)
Šestá. Symfonické fantazie, nebo symfonie? - Jaká byla nejsevernější Rybovka letošních Vánoc
- Pohledem Petra Vebera (60)
Rok 2025 – Straussův, Šostakovičův, Palestrinův, Ravelův, Pärtův…
Více z této rubriky
- Balet, kouzelná flétna a šachová partie. To vše v jeden večer s Prague Philharmonia
- Dirigent Kaspar Zehnder se znovu uvedl na koncertech se Slovenskou filharmonií
- Novoroční koncert Janáčkovy filharmonie jako důkaz nezměrné síly hudby
- Tón jako korálek aneb Marimba Ladislava Bilana
- Pohodová vycházka porevoluční Paříží s Alenou Hönigovou
- Luminarium Kryštofa Mařatky ve vynikajícím provedení v Plzni
- Tvořivé dialogy a houževnatost umělecké zralosti
- Koncert k nedožitým 98. narozeninám Zuzany Růžičkové ve znamení pestrosti a mládí
- Docent Martin Hroch hrál na cembalo, doprovázely čtyři smyčce
- Luksova bezelstná demonstrace limitů SOČRu