KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Novoroční koncert aneb Jak Camille Saint-Saëns zkazil filharmonikům Silvestra english

„Nálady se v jasných a charakteristických polohách střídaly, jak se střídaly žánry i skladatelská jména.“

„Filharmonie s Tomášem Netopilem – dvakrát na Silvestra a dvakrát na Nový rok – skvěle využila příležitost.“

„La valse Maurice Ravela je strhující oslava valčíku, ovšem naprosto jiného, než bývají ty novoroční vídeňské.“

Večer prvního dne roku 2025 patřil v pražském Rudolfinu Novoročnímu koncertu České filharmonie. Nesl se pod taktovkou Tomáše Netopila výhradně ve francouzském duchu, a to velmi půvabně. Bonusem byla pro publikum v sále i pro diváky přímého televizního přenosu neméně půvabná moderace Marka Ebena.

Novoroční večerní koncert byl pro filharmoniky čtvrtým veřejným provedením stejného programu ve dvou dnech. Což samozřejmě v případě tak špičkových profesionálů nevede k rutině, ale k užívání si detailů a pohody. Tomáš Netopil je proto mohl vést s opravdovým velkorysým nadhledem, který se nevylučuje s pozorností k nuancím. A těch je ve francouzské hudbě obecně nespočet. Nálady se v jasných a charakteristických polohách střídaly, jak se střídaly žánry i skladatelská jména: Camille Saint-Saëns, Francis Poulenc, Gabriel Fauré, Jules Massenet, Eugene Ysaÿe

Nerozsáhlejší hudební plochou byl v programu Saint-Saënsův dvacetiminutový Violoncellový koncert č. 1, jehož sólový part zahrál Ivan Vokáč, jeden z koncertních mistrů orchestru, ale také člen Lobkowicz Tria a k tomu i nekonvenčního souboru Cello Republic. Hudba zručného, ješitného a asi i intrikánského skladatele dostala apartní a hladkou jemnost, nevtíravou melodičnost a příjemnou noblesu. Prostě Francie…

Dvě příležitosti dostal někdejší koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček. Nejprve zahrál Caprice d’après l’étude en forme de valse de Saint-Saëns od Eugèna Ysaÿe, v překladu “Rozmar“ využívající Saint-Saënsův valčík, krkolomný interpretačně pro sólistu stejně jako název skladby pro moderátora. Špačkova technika je dokonalá, ale neokázalá. Že nehraje ani sentimentálně, ani blazeovaně, že není namyšlený a nedotknutelný „Mistr“, prokazuje neustále jak hudbou, tak svým nakažlivým úsměvem. A ukázal to bezděky i v druhé polovině koncertu, když věcnějším, ale přesto nádherným tónem hrál jemnou a cituplnou Meditaci, intermezzo z Massenetovy opery Thaïs.

Během večera zazněla také hudba z Poulencova baletu Les biches (Laně) a Faurého Pavana s podmanivě hlubokými tóny flétny. Závěr pak patřil skvěle stupňované a vygradované kompozici La valse od Maurice Ravela. Je to strhující, mistrovsky napsaná (a mistrně zahraná) oslava valčíku, ovšem naprosto jiného, než bývají ty novoroční vídeňské… Ravel ani tady nezapře autora Bolera: zachytil opravdové valčíkové orgie.

Marek Eben po celý večer perlil, očekávání nezklamal. Dokáže poutavě sdělit pár šikovně vychytaných zajímavých informací, dokáže k nim přidat díky chytrým úkrokům a pointám nezadržitelný úsměv, umí potěšit a pobavit, ale dokáže samozřejmě říci i vážné věci, včetně upřímného novoročního přání „vlídného roku“.

Pohrál si hned se slovem „bakchanale“: jak poznamenal, něco jiného je to zažít – a něco jiného zahrát. Autora Bacchanale, až orgiasticky vystupňovaného orientálního baletního výstupu z opery Samson a Dalila, v té souvislosti hbitě obvinil z toho, že filharmonikům pokazil jejich silvestrovské oslavy, protože by bakchanále nezahráli, kdyby ho o den dříve zažili… Camille Saint-Saëns se ale v hrobě určitě neobracel, protože to byl humor – jak jinak u Marka Ebena – laskavý.

Když se potom přeřekl a přiřkl následující Faurého Sicilienne opeře Samson a Dalila, dokázal se elegantně pár kroky rychle vrátit a dodat, že jde samozřejmě o Pelléa a Mélisandu a že i on asi měl s oslavami skončit dřív… Určitě by uměl vytěžit situaci do neodolatelné komiky, kdyby se vrátil se stejným šarmem ještě jednou, aby upřesnil, že nejde, jak právě řekl, o operu, protože tu napsal Debussy, ale v případě Gabriela Faurého o stejnojmennou suitu ze scénické hudby. Tahle příležitost však už zůstala nevyužita… Filharmonie však příležitost – dvakrát na Silvestra a dvakrát na Nový rok – využila. Po Roce české hudby 2024 jen tak mimoděk upozornila, že umí skvěle hrát i jinou než českou hudbu.

…………….

Foto: Česká filharmonie / Petra Hajská

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky