„První ze dvou částí koncertu byla věnována tvorbě duchovní, druhá hudbě světské.“

„Pěvcův hluboký ponor do textu, jeho výrazová schopnost měnit afekty a neomylná pěvecká technika opět zanechaly ohromující dojem.“ 

„Bruno de Sá projevil svůj vrozený temperament.“

Bayreuthský festival barokní opery vstoupil počínaje 5. zářím do svého pátého ročníku. Jeho nedílnou součástí jsou sólové recitály, pořádané buď v evangelickém kostele sv. Jiří, v kostele zámeckém anebo přímo v Markraběcím operním domě. A právě zde, v tomto reprezentativním a akusticky nejpříhodnějším prostředí, vystupují současné hvězdy vokální barokní hudby provázené renomovanými soubory. V loňském roce to byli německo-rumunský kontratenorista Valer Sabadus a německý tenorista Daniel Behle, v letošním roce se této cti dostalo Jakubovi Józefu Orlińskému (6. září) a rakousko-anglické sopranistce Anně Prohaska (14. září). Toužebně očekávaný polský kontratenorista však náhle onemocněl, organizátoři tak promptně našli náhradu v mužském sopranistovi Brunovi de Sá. 

Ačkoliv byla včas ohlášena možnost navrácení vstupenek, využilo ji jen minimum návštěvníků. Jejich místa pak rychle zaujali další zájemci. Markraběcí operní dům se tedy opět zaplnil do posledního místa. Mladý brazilský pěvec Bruno de Sá se v Bayreuthu představil již v loňském roce, a to sólovým recitálem v kostele sv. Jiří. Jeho večer byl tehdy věnován především představitelům tzv. neapolské školy. Na programu byly skladby Francesca Scarlattiho, Leonarda Vinciho, Francesca Duranta, Giovanniho Battisty Pergolesiho, Carla Sellita, Domenica Cimarosy, Johanna Adolfa Hasseho, Tomassa Traetty a Nicoly Antonia Porpory. 

Mladý pěvec si tentokrát vybral ukázky z tvorby Händelovy, Vivaldiho, Hasseho a Porporovy. První ze dvou částí koncertu (sólista je odlišil i slušivými převleky) byla věnována tvorbě duchovní, druhá produkci světské. Doprovodné těleso zůstalo podle programu nezměněno, stal se jím neméně renomovaný desetičlenný italský soubor Il Pomo d‘Oro. 

Jako vstupní kompozici pěvec zvolil šestidílnou Händelovu (1685–1759) duchovní kantátu Gloria in excelsis Deo komponovanou zřejmě v roce 1706 ještě v Německu před skladatelovým odjezdem do Itálie. Skladba byla znovu objevena až v roce 2001 v knihovně Royal Academy of Music hamburským muzikologem Hansem Joachimem Marxem. Händel ji určil koloraturnímu hlasu, dvěma houslím a průběžnému basu. Bruno de Sá v souznění s latinským textem nejenže uplatnil svůj technicky dobře vybavený koloraturní soprán, ale i schopnost tlumočit významový obsah jednotlivých následných částí (Et in terra pax – Laudamus te – Domine Deus, Res coelestis – Qui tollis peccata mundi – Quoniam tu solus sanctus). 

Další rozsáhlejší kompozici představovalo moteto Antonia Vivaldiho (1678–1741) In furore iustissimae irae, RV 626, komponované v roce 1720 v Římě při jedné ze skladatelových tamějších návštěv. Počáteční árie vyjadřuje božský hněv nad lidskými prohřešky, zde docílený prostřednictvím chromatických postupů. Krátký recitativ Miserationum Pater piissime představuje prosbu o milost, následná lyrická árie Tunc meus fletus je další prosbou o odčinění hříchů. Závěrečné Alleluia se svým charakterem podobá úvodní árii. Zpěvákův hluboký ponor do textu, jeho výrazová schopnost měnit afekty a neomylná pěvecká technika v posluchačích opět zanechala ohromující dojem. 

Ve druhé části večera pěvec představil oba velikány barokní hudby jako úspěšné autory hudby světské. Po přestávce to byla Händelova serenata Aci, Galatea e Polifemo psaná v roce 1708 pro Neapol na libreto Nicoly Giuvy podle jedné z epizod Ovidiových Proměn. Posluchači si vyslechli rozkošnou árii Acise, v níž zpěvákův soprán působivě korespondoval se sólovým hobojem a houslemi. 

Árii Kleopatry z populární serenaty Marc‘Antonio e Cleopatra Un sol tuo sospiro z roku 1725 byla představena tvorba Johanna Adolpha Hasseho (1699–1783). Rychlé tempo, vtipná echa a virtuózní kadence byly zpěvákovi vhodnou příležitostí, aby se opět zaskvěl svým křišťálovým hlasem, jistotou výšek, neomylnou intonací rychlých pasáží a působivými legaty. Jak na sólistovi, tak na doprovodném tělese nebyly patrné žádné známky únavy, ba naopak jako by se stupňovala chuť předvést co nejvíce, užít si radosti ze hry a vtrhnout do tohoto víru všechny přítomné posluchače. 

Z neapolských autorů si pěvec vybral árii Arminina Parto ti lascio, o cara z druhého dějství opery Germanico in Germania Nicoly Antonia Porpory (1686–1768). Porpora ji psal pro svého žáka Caffarelliho a vložil do ní téměř všechny finesy dobové vokální praxe – dlouhé legatové fráze, kontrastující s rychlými pasážemi, v melodice extrémně strmé skoky, posléze vystřídané zvláštní jímavou melodickou linkou, podle níž je „každá bolest navzdory všemu sladká“. 

Následující árie Aminta Siam navi all‘onde algenti z Vivaldiho opery L‘Olimpiade je oblíbeným efektním číslem pěveckých recitálů. Opera vznikla v roce 1733 na Metastasiovo libreto, jež bylo původně určeno pro Antonia Caldaru. Svou premiéru měla následujícího roku v benátském divadle Sand‘Angelo. Roli Aminta zpíval kastrát Nicollini. Není bez zajímavosti, že po tomto libretu sáhlo ještě dalších padesát skladatelů. Metaforický text této árie, připodobňující lidský život životu na moři, jeho peripetie k nárazům na skály, lidský rozum pak ke schopnosti a dovednosti kormidelníka, je geniálně vyjádřen Vivaldiho dynamickou hudbou. Zároveň je oslavou mládí, radosti a síly. Mladý pěvec zde opět projevil svůj vrozený temperament a prostřednictvím náznaků tance své domoviny dokázal stejnou atmosféru přenést i na bouřlivě aplaudující publikum. To si dlouhotrvajícím potleskem vyžádalo ještě čtyři přídavky. Nutno dodat, že neméně temperamentní a podstatný pro úspěch večera byl i vklad italských instrumentalistů. 

Škoda jen, že pěvcův pohotový záskok již nemohl zajistit stejný servis v podobě tříjazyčné mutace všech textů, jak tomu bylo v případě původně plánovaného Orlińského koncertu i recitálů dalších pěvců. I tak se nám však dostaly do rukou přesné názvy jednotlivých částí. V této souvislosti lze opět ocenit vysokou úroveň festivalového bulletinu, který poskytuje posluchačům cenné podklady.

Bruno de Sá projevil kolegialitu onemocnělému pěvci přímo z pódia autentickým pozdravem prostřednictvím mobilu.

Foto: Clemens Manser photography