„Vzrušené, až agresivně znějící pasáže Andersonovy symfonie kontrastovaly s tlumenými, zklidňujícími se úseky, evokujícími právě onu zamženost Sudkových pražských panoramat.“

„Obdivuhodná virtuozita, hluboké ponoření do hudby, muzikalita, která dýchá z každého gesta, bohatost tónu a jedinečný úhoz, s nímž klávesy hladí a jakoby s nimi rozmlouvá, jsou ideálními předpoklady pro osobitou interpretaci Mozarta.“

„Orchestr ve Svěcení jara představoval jeden celek, jedno tělo, jednu duši, dýchal v jednom rytmu, hrál neskutečně přesně ve strhujícím, tepajícím rytmu.“

Pro české posluchače byl islandský klavírista Víkingur Ólafsson dosud neznámým jménem. Na třech dubnových koncertech České filharmonie řízených Semjonem Byčkovem 20.–22. dubna se však setkali s mimořádným umělcem, který v současnosti patří k nejžádanějším klavíristům světa. V Praze zahrál Mozartův Klavírní koncert č. 23 A dur. Večer byl orámován dvěma pozoruhodnými díly – světovou premiérou skladby Pražská panoramata od Juliana Andersona a skvělým provedením Svěcení jara Igora Stravinského. Píšeme o pátečním koncertu 22. dubna.

Skladba britského skladatele Juliana Andersona Pražská panoramata, symfonie č. 2 vznikla na objednávku šéfdirigenta České filharmonie Semjona Byčkova. Autor se inspiroval výstavou fotografií Josefa Sudka, kterou viděl v Londýně. Pro českého posluchače je to pobídka, aby si při poslechu půlhodinové a nástrojovým obsazením velice bohaté skladby vyvolával před očima Sudkovy pražské fotografie, jejich opar, zasněnost. Takových míst obsahovala Andersonova symfonie několik. Zazníval v ní však i ruch a chaos velkoměsta, možná bezohlednost turistů narušujících kouzlo staré Prahy. Ne každá novinka zaujme tak jako Andersonova symfonie. Vzrušené, až agresivně znějící pasáže (podpořené rytmicky i ostře znějícími smyky a pizzicato smyčců) kontrastovaly s tlumenými, zklidňujícími se úseky, evokujícími právě onu zamženost Sudkových pražských panoramat. Obrovské obsazení orchestru s posílenými dechy, bicími, klavírem, dvěma harfami a úplnými smyčcovými skupinami podpořilo různé významy skladby a nevyznělo jen efektně. Drtivost, naléhavost, temnota, chmury, možná beznaděj přecházely do melancholie a vyústily v jakoby mlhou rozpitém zklidnění. Andersonova skladba má silnou atmosférou, je vzrušená i křehká, klidná i chaotická. Rozhodně je zajímavá a stojí za další provedení.

Po orchestrální premiéře přišel očekávaný pražský debut osmatřicetiletého Víkingura Ólafssona, který přestože koncertuje po celém světě, žije na Islandu, kde patří k nejváženějším umělcům. Je nositelem nejen mnoha tamějších uměleckých cen, ale zdobí ho i prestižní mezinárodní ceny jako BBC Music Award 2019 (za nahrávku děl Johanna Sebastiana Bacha), časopis Gramophone ho v témže roce pasoval na umělce roku. Má exkluzivní nahrávací smlouvu se společností Deutsche Gramophon, která během posledních šesti let vydala jeho nahrávky Bacha, Glasse, Rameaua a Debussyho, Mozarta a jeho současníků. Poslouchat známé i méně známé skladby v Ólafssonově interpretaci znamená odkrývat v nich nečekané souvislosti, skryté hloubky… Nejinak tomu bylo i v jeho pražské interpretaci Mozarta.

Intimní atmosféra Koncertu pro klavír a orchestr č. 23 A dur, K 488 Wolfganga Amadea Mozarta islandskému klavíristovi plně vyhovovala. Obdivuhodná virtuozita, hluboké ponoření do hudby, muzikalita, která dýchá z každého gesta, bohatost tónu a jedinečný úhoz, s nímž klávesy hladí a jakoby s nimi rozmlouvá, jsou ideálními předpoklady pro osobitou interpretaci Mozarta, avšak nikoli svévolnou, ale plně respektující autora. Ólafsson je jemný, seversky zadumaný (ke své poslední nahrávce Mozarta poznamenal, že je „temná“), jeho hra je velice přitažlivá až mámivá. V první větě Allegro zaujaly perlivost jeho hry i proslulá pianissima, fráze vystavěné s dokonalou promyšleností, a přitom jakoby „mimochodem“, kadence, kterou hrál mnohokrát, vyzněla, jako by byla vytvořena právě v tom okamžiku. A nad tématem zahraným tak lehoučce, jako by se houpalo v pavučince, se tajil dech. V druhé větě Adagio se interpret nebál líbezné téma dovést až na hranici sladkobolnosti, z klavíru v tu chvíli znělo cosi jemně hladivého, zadumaného. I „obyčejné“ repetování tónu bylo pro posluchače dobrodružnou záležitostí díky jeho barevnosti a artikulaci. V závěrečné větě Allegro assai nebylo nic vyumělkovaného, předstíraného, stavěného na odiv, posluchač jen užasle sledoval nasazené tempo, v kterém se klavírista cítil jako ryba ve vodě. Orchestr v klasicistním obsazení hrál výtečně stylově, svým výkonem a pečlivou dynamikou podpořil vyznění Mozartova koncertu a byl dokonalým partnerem sólisty. Víkingur Ólafsson svým vystupováním popřel klišé o uzavřených chladných seveřanech. V klavírních pauzách se obracel k orchestru, sledoval se zájmem jednotlivé hráče, tělem i rukama je jakoby pobízel i obdivoval. Nebyla v tom vnějšková exhibice, spíše výraz absolutního pohlcení hudbou. Jeho nadšení se ostatně projevilo i v jeho radostném přiskotačení na pódium při opakovaném děkování se a vřelých slovech určených publiku. Štědře zařadil dva přídavky – očekávanou druhou větu z Bachovy varhanní Sonáty č. 4 e moll BWV 528 v transkripci Augusta Strádala, v podmanivé interpretaci, v níž vykouzlí na klaviatuře Steinwaye varhanní rejstříky a posluchače přivede k existenciálnímu prožitku, a půvabnou Rameauovu skladbu, v níž opět ukázal svůj smysl pro stylovou čistotu.

Gradující večer měl svůj vrchol v provedení baletní hudby Igora Stravinského Svěcení jara. Známý skandál při jeho premiéře v roce 1913, kdy část publika byla znechucena a část nadšena, dokážeme i dnes pochopit. Při každém poslechu téhle jedinečné skladby se člověk ptá, bylo-li od té doby napsáno tak převratné, do dřeně kostí směřující dílo, jako je tento Stravinského opus. Aby posluchače zasáhlo tak, jak zamýšlel autor, však musí být provedeno bez jediné chybičky, dokonale, s absolutní soustředěností. Tak, jak to naplnili Semjon Byčkov s Českou filharmonií. Není třeba vyzdvihovat jednotlivé hráče ani nástrojové skupiny. Orchestr představoval jeden celek, jedno tělo, jednu duši, dýchal v jednom rytmu, hrál neskutečně přesně ve strhujícím, tepajícím rytmu. Jedno jméno však přece zmiňme – fagotistu Ondřeje Roskovce, jehož podmanivě zahrané úvodní sólo posluchače doslova vehnalo do náruče těchto Stravinského Obrazů z pohanské Rusi. Česká filharmonie se Semjonem Byčkovem v tomto provedení předvedla jeden z vrcholných výsledků své spolupráce. Byl to večer, jemuž náleží přízvisko „nezapomenutelný“.

*******

Foto: Petr Kadlec