„Hlasy Dětského sboru Brno jsou křišťálově čisté a souzvuk byl dokonalý.“

„Hudební zpracování a libreto se v Monumentu dokonale protkly.“

„Slova autorů o neuvěřitelném dramatickém potenciálu příběhu byla naplněna.“

Opera Národního divadla Brno uvedla svou třetí premiéru sezóny: Monument. Pod operou v desíti obrazech jsou podepsáni šéfdirigent opery Marko Ivanović jako skladatel a David Radok, který je současně autorem libreta a scény a režisérem. Příběh inspirovaný životním údělem sochaře Otakara Švece, autora Stalinova pomníku v Praze, zformovali do působivé, hodinu a půl trvající inscenace.

Sotva zvedající se opona vytvoří nepatrný průzor do hloubi jeviště, vynoří se divákům před očima dav nohou. Desítky postav v šedivém oblečení a za nimi jasně žhnoucí červené pozadí. Z orchestru se ozývá jen sem tam nějaký zvuk – zvuk civilizace, všedna a každodenna mísící se s šepotem davu. Kupředu se prodírají děti ve stejnokrojích a zpívají oslavnou píseň. Jejich hlasy jsou křišťálově čisté a souzvuk dokonalý. Na scénu přicházejí pohlaváři. Do zpěvu dětí přichází s vlastní linkou i dospělý sbor. Když uličkou mezi dvěma šiky lidu procházejí ministr, jeho tajemník a náměstci, ze sborového zpěvu už je jedna velká změť na sobě nezávislých zvukových ploch.

Když se příchozí seřadí na samém konci jeviště, jevištní stůl je povýší na pomyslném pódiu nad úroveň lidu. Přicházejí proslovy – díky přizvučení a dodanému dozvuku dostávají přesně takovou barvu, jako mívá řečnění politiků na venkovních shromážděních. Poté se řečníci vzdalují až do rudých útrob jeviště. Dav odchází a jeviště je zcela prázdné: žádné kulisy, jen černé závěsy po bocích, vznášející se kouř a několik mužů zametajících chodník. A ještě dva Muži (Petr Levíček a Igor Loškár), kteří se pohybují mezi lidmi a kontrolují situaci.

Druhý obraz: Do prázdného jeviště se snášejí kulisy, z boku vjíždí vyvýšená podlaha s veškerým vybavením malého sochařského ateliéru. Na scéně se objevují tři hlavní postavy: Sochař (Svatopluk Sem), Manželka (Markéta Cukrová) a Kolega (Roman Hoza). Po krátkém rozhovoru se ozývá hlášení rozhlasu: bude se stavět monumentální pomník. „Než oslavovat vrahy, to radši do slévárny, dělat kliky ke dveřím.“ zpívá Sochař. To jeho Kolega je podstatně bezstarostnější a odvětí: „Já bych to bral.“ Hudební jazyk jejich promluv i orchestrálního doprovodu odpovídá jejich postoji a smýšlení, přesně, jak sliboval autor hudby, Marko Ivanović. Do ateliéru přicházejí dva Muži a přinášejí doporučený dopis – Sochař se musí zúčastnit soutěže o pomník.

Další scéna zachycuje večírek smetánky a absurdně vtipnou diskuzi o fantaskní podobě pomníku: „Jezdecká socha…na koni a v ruce meč! Ten kůň by mohl mít tak dvacet metrů! A on…tak třicet!“ prohlašuje Ministr kultury (Ondřej Koplík). Jeho 1. tajemník (David Nykl) mu odporuje: „Ten kůň by vypadal jako pes!“ Nesmyslnou debatu rámuje zpěv „Ciao amore“ Zpěvačky (Andrea Široká) a sboru hostů – další náznak nového hudebního žánru.

Ve výběrovém řízení vítězí proti své vůli Sochař. Ještě než se dozví výsledek, je svědkem zatčení jednoho z kolegů, který místo sochy vůdce vytvořil jablko. V kanceláři 1. tajemníka, jejíž atmosféra je opět dokonale zachycena: za osamoceným stolem, který se postupně přibližuje z dáli, až se zastaví uprostřed jinak prázdného jeviště, sedí tajemník a jí. Stůl je osvícen ostrými zářivkami nad ním – skoro jako při výslechu, na pozadí je pouze rudé plátno. Sochaři je jasné, že cesta zpět nevede. Balancuje na okraji duševní rovnováhy: v jednu chvíli zpívá: „Bude zima, bude mráz, kam se ptáčku, kam schováš?“, vzápětí (jako by chtěl sám sebe přesvědčit?): „A mám to! Největší zakázka světa! Hurá! Sláva!“

V ateliéru se setkává Kolega s Manželkou. Kolega chválí monstrózní ruku, kterou má Sochař rozpracovanou: „Pěkná ruka, palec. I záděrky jsou krásné…“. Manželka popisuje stud svého muže, že se nevzepřel takovému úkolu – pomníku jeho slabosti.

Obraz osmý: v zadní části jeviště se opět semknul dav. Stojí pohlcený ve tmě a drží svíce: „In nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti. Amen.“ Sochař se zpovídá ze svého hříchu. Mezi padajícími kulisami divák jasně vidí, že do kněžského se převléká Muž 2, který dříve kontroloval dav, přinesl doporučený dopis a posluhoval tajemníkovi u jídla.

Na scéně se objevuje ateliér. Chvíli je absolutní ticho. Potom se poznenáhlu rozeznívá orchestr. Sochař popochází po místnosti, nalévá si čaj, otevírá noviny a pak je zahazuje. Bere náčiní a přikračuje k práci na ruce. Než se jí dotkne, opět odstoupí. Temný orchestr vykresluje mrazivou atmosféru. I kdyby některý z diváků nečetl vyústění příběhu, stejně by to věděl – bylo jasné, k čemu se schyluje. Tlak sílí. Sochař vytahuje pistoli a jednou ranou do spánku se s patovou situací srovnává.

Poslední obraz: mezi pohlaváry zavládla panika. Celý svět už ví, že ten, komu vystavěli monument, je masový vrah. Co teď? Ministr rozhodne, že pomník musí zmizet. Na scéně zůstávají jen dva Muži, kteří si vymění poslední absurdity příběhu: „Tak to vidíš. Největší monument světa. Postavil se a jde zase pryč.“ – „To víš, tak už to chodí. Nemáš náhodou chleba s tlačenkou?“

Kruh se uzavírá: na jevišti vzniká tatáž scéna jako na začátku – šedivý dav v černé propasti jeviště a za ním rudý obdélník. I zvuky se podobají…než přijde záblesk, hřmění a k zemi se snášejí kousky pomníku. Lid se krčí pod oblakem prachu, který z monumentu zbyl. Opona padá.

Zatímco v mnoha operách je prvořadým hudební zpracování a role libretisty stojí v pozadí, v Monumentu se obě síly dokonale protkly. David Radok dokázal příběh odrazit nejen ve zpívaném slovu, ale zejména v režijním ztvárnění, kterým dokonale vykreslil atmosféru situace, a tu Marko Ivanović podpořil hudebním jazykem, který se přizpůsobuje jednotlivým postavám, scénám a emocím. Opera je doslova mozaikou různých kompozičních stylů i hudebních žánrů, které vystihují situaci rozehranou na jevišti.

Přestože řada dialogů obecenstvo rozesmála, nebyl to smích z radosti, ale spíš úšklebek nad absurditou, která v jistých dobách naší historie bývala denním chlebem. Působivé bylo kontrastování davových scén (kdy autoři za pomoci sólistů a tří sborů – Sbor Janáčkovy opery NdB, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno – dokázali zaplnit jinak strašidelně prázdné jeviště až po okraj) s intimními momenty, v nichž se setkávaly jednotlivé postavy. Svou specifickou tíhu měly obě tyto polohy: dav sešikovaný do útvarů i osamocený člověk v temnotě.

Sólisté se do svých rolí vžili dokonale. Ne všichni dostali tolik prostoru, na kterém by mohli prezentovat svůj interpretační um, nicméně o to křehčí byl moment jejich výstupu. Všichni, včetně tří sólistů ze sboru (Petr Karas, Martin Novotný a Pavel Valenta), těchto příležitostí využili a s ne příliš zpěvnými party se dobře vypořádali. Také výběr tří hlavních protagonistů se jednoznačně vyplatil. Snad právě proto, že ani oni kdovíkolik příležitostí to „rozbalit“ nedostali, je nutné jejich přesvědčivé výkony ocenit.

Uznání patří pochopitelně tvůrcům scény (David Radok) a kostýmů (Zuzana Ježková) a vůbec všem, kteří se podíleli na vizuální stránce díla. Zvláštní ocenění patří maskérkám, které dokázaly představitele režimu přetvořit v prvotřídní „slizouny“. Slova autorů o neuvěřitelném dramatickém potenciálu příběhu byla s jejich nemalým přispěním naplněna. Chtěl-li David Radok zprostředkovat přítomnému publiku atmosféru totalitního režimu, zcela jistě uspěl.

Foto: Marek Olbrzymek / Janáčkova opera NdB