„Viktor Ullmann byl jediný z uvedených skladatelů, který měl přímý vztah k Novému německému divadlu.“

„Weinbergerova opera Švanda dudák byla přeložena do sedmnácti jazyků, hrála se ve více než stovce operních domů a za čtyři roky od premiéry byla uvedena více než 2000krát.“

„Erich Wolfgang Korngold se stal vyhledávaným autorem filmové hudby, získal dva Oscary a na tři byl nominován.“

Praha byla koncem předminulého a necelou polovinu minulého století zcela mimořádným jevem na kulturní mapě světa. Existovaly zde tři osobité kultury, česká, německá a židovská, které se vyvíjely samostatně, ale také se navzájem ovlivňovaly. Těžko bychom hledali obdobu. Ano, byl zde New York, který však vše přetavil na americkou notu, Paříž s individualistickými umělci z celého světa, ale pouze v Praze se stýkaly tři komunity, každá se svou specifickou kulturou. Vše ukončil nacistický vpád. Nápad Národního divadla představit na scéně Státní opery, v dřívějším Novém německém divadle, skladatele, kteří ovlivňovali mezi dvěma válkami německou a židovskou kulturu nejen u nás, ale i ve světě, vyústil v kulturně hudební projekt Opery Národního divadla a Státní opery ve spolupráci s velvyslanectvím Spolkové republiky Německo, nazvaný Musica non grata. Během čtyř divadelních sezón v něm má zaznívat hudba, která měla být navždy nežádoucí.

Duchovním otcem projektu je Karl-Heinz Steffens, hudební ředitel Státní opery, na dramaturgii se podíleli umělecký ředitel Opery ND a státní opery Per Boye Hansen, hudební ředitel Opery ND Jaroslav Kyzlink a šéfdramaturg Ondřej Hlučín. Pánové to vzali skutečně ze široka. V projektu se objeví nejen takzvaní „terezínští skladatelé“, ale i šikanovaní hudebníci, kteří neprošli Terezínem, ale byli pronásledováni nebo byli donuceni k emigraci, mezi nimi třeba Paul Hindemith nebo Bohuslav Martinů, ale dokonce i hudba skladatelů, jejichž hudba byla nacistickou propagandou označována za „zvrhlou“ (Igor Stravinskij, Alban Berg, Arnold Schönberg) nebo za „neárijskou“ (Felix Mendelssohn Bartholdy a Gustav Mahler!), kteří toho s hudebním životem mezi dvěma válkami v Čechách a na Moravě skutečně moc společného neměli. Jedním z okruhů projektu je i hudba a životní osudy skladatelek Ludmily Peškařové, Vítězslavy Kaprálové, Ilse Weberové, Geraldiny Muchové a Julie Reisserové nebo pěvkyně Emy Destinnové. Hlavním kritériem byl fakt, že hudba všech těchto skladatelů a skladatelek byla „nežádoucí“. Většina koncertů proběhla kvůli covidovým restrikcím online a lze je nalézt na webu Národního divadla a na YouTube Opery ND pod společným názvem „… a přece znějí dál“. Díky rozvolnění se mohl koncert z tohoto projektu pod názvem Brno, Praha, Hollywood konečně v neděli 20. 6. 2021 uskutečnit naživo.

Program zahájilo Zesmutnělé scherzo pro orchestr, op. 5 Pavla Haase. Pavel Haas studoval skladbu u Jana Kunce a Viléma Petrželky, největší vliv na jeho tvorbu měly ovšem mistrovské kurzy Leoše Janáčka. Haas si jako jediný z Janáčkových žáků osvojil Janáčkův způsob výstavby hudebního díla a z tohoto základu rozvíjel svou vlastní hudební řeč. Zesmutnělé scherzo patří k jeho prvním skladbám po absolutoriu mistrovské školy a také k prvním skladbám, které měly odezvu jak u kritiků, tak u publika. Ač se jedná o skladbu z jeho raného období, už se v ní promítá jeho instrumentační umění a velký cit pro nástrojovou barvu. To skvěle vyjádřil i orchestr Státní opery Praha pod taktovkou Karl-Heinze Steffense. Jednotlivé nástrojové skupiny se barevně skvěle odlišovaly, a přitom vytvářely nádherný barevně kompaktní celek. Pavel Haas byl zavražděn 17. 4. 1944 v koncentračním táboře v Osvětimi. Následující den byl v plynové komoře usmrcen i Viktor Ullmann.

Viktor Ullmann byl jediný z uvedených skladatelů, který měl přímý vztah k Novému německému divadlu. Od roku 1920 po sedm let v tomto divadle pracoval jako sbormistr a později jako druhý dirigent. Jako skladatel byl velmi ovlivněn Arnoldem Schönbergem, se kterým se setkal během svých studií ve Vídni. V roce 1918 byl dokonce přijat do Schönbergova semináře, kde studoval hudební formy, kontrapunkt a orchestraci. Na Schönbergovu atonální tvorbu se orientoval v prvním období své tvůrčí činnosti, aby si vytvořil svůj specifický výraz v pozdějším období, do kterého spadá i Slovanská rapsodie pro orchestr a obligátní saxofon z roku 1940. Ullmann dílo psal v době, kdy už mu bylo zabráněno v jakékoliv činnosti, výrazně se inspiruje slovanským, dle mého především moravským a slovenským, folklorem, ustupuje od atonality a vrací se k tonálnímu vyjádření. Velmi zajímavé je použití saxofonu jako sólového nástroje. Saxofonista Pavel Škrna patří k našim předním hráčům na tento nástroj, s orchestrem si perfektně rozuměl a i těžké pasáže zvládal lehce. O harmonicky výtečné dílo jsme byli roky ochuzeni, Slovanská rapsodie měla světovou premiéru až jedenapadesát let po svém vzniku, 14. června 1991 v bonnské Beethoven-Halle.

Mezihra z opery Vzdálený zvuk / Der ferne Klang připomněla jednoho z nejhranějších skladatelů začátku 20. století – Franze Schrekera. Schreker se sice narodil v Monaku, ale rodina pocházela z Golčova Jeníkova. Ve čtrnácti letech se odstěhoval s matkou do Vídně, kde poté žil. Studoval hru na housle a skladbu a už ve svých sedmnácti letech se uplatňoval jako dirigent. Úspěch opery Der ferne Klang ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1912 mu přinesl i profesuru na vídeňské konzervatoři. V roce 1920 odešel na místo ředitele Hochschule für Musik do Berlína, kde u něho studovali mimo jiné Alois Hába a Ernst Křenek. Napsal deset oper, jedenáctá zůstala v náčrtu, v řadě orchestrálních děl zpracovával náměty, které pocházely právě z jeho oper. Tak je tomu i u mezihry z třetího dějství, která si žila svým koncertním životem, ještě než byla opera vůbec dokončena. Zasloužil se o to Oskar Nedbal, který ji uvedl už v roce 1910 na svém koncertě pod názvem Nachtstück. Reakce publika a kritiky přiměly Schrekera operu dokončit. Hudba osciluje mezi pozdním romantismem a expresionismem a dává vynikající šanci ukázat jednotlivým nástrojům jejich umění. Dvě harfy, celesta, dechy a bicí orchestru Státní opery se předvedly ve špičkové formě. Karl-Heinz Steffens vystavěl dílo dynamicky působivě, bylo slyšet, že je má perfektně nastudované. Celou operu uvede Státní opera v premiéře v březnu 2022 právě ve Steffensově nastudování. A proč byl tento, po Richardu Straussovi nejhranější skladatel dvacátých let minulého století zařazen mezi nežádoucí skladatele? Už jeho opera Der Schmied von Gent v roce 1932 byla nacisty vypískána a o rok později znemožnili premiéru další opery Christophorus. Schreker přišel také o místo profesora i ředitele školy. Zemřel nedlouho na to na mozkovou mrtvici.

Jaromír Weinberger byl představen hned dvěma opusy – ze Šesti českých písní a tanců pro orchestr a sólové housle zaznělo Andante rubato – Affettuoso v podání koncertního mistra orchestru Státní opery Radovana Šandery. Melodická, v sólovém partu technicky středně těžká skladba, instrumentačně velmi dobře vystavěná, byla svou líbivostí v kontrastu k předchozí skladbě Schrekerově. Ještě více to podtrhla árie Lýdie Sitzt man nachts mit einer Frau beim Tee z operety Jarní bouře / Frühlingsstürme. Typická operetní melodie v tom nejlepším slova smyslu. Árii přišla zazpívat Jana Sibera. Jen tak na okraj – při berlínské premiéře v roce 1933 tuto roli zpívala Jarmila Novotná. Jana Sibera se může směle se svou předchůdkyní srovnávat. Provedení bylo intonačně suverénní, její soprán je krásně hladký, s měkkými kulatými tóny, lehce zvládající i obtížné výšky. Weinberger byl zcela jistě nejhranějším českým operním skladatelem mezi dvěma válkami díky fenomenálnímu úspěchu své opery Švanda dudák, která byla přeložena do sedmnácti jazyků (do němčiny díky Maxi Brodovi) a hrála se ve více než stovce operních domů včetně Metropolitní opery. Jen do roku 1931, to znamená za čtyři roky od premiéry, se hrála více než 2000krát! Jeho tři další opery už takový úspěch neměly, stejně jako operety Jarní bouře a Apropó, co dělá Andula. V roce 1938 se mu podařilo emigrovat do USA, kde mimo jiné vytvořil Lincolnovu symfonii. Když zjistil, že má rakovinu mozku, spáchal v roce 1967 ve svých jedenasedmdesáti letech sebevraždu.

Jana Sibera ještě na jevišti zůstala, aby přednesla slavnou árii Marietty Glück, das mir verblieb z opery Ericha Wolfganga Korngolda Mrtvé město / Die tote Stadt. Čeští dramaturgové tuto operu nezařazují do dramaturgických plánů vzhledem k její obtížnosti. I ty nejproslulejší operní domy mají problémy najít technicky dostatečně vybavené umělce pro představitele dvojrole Marie/Marietty a Paula. Složité jsou i orchestrální party, takže není divu, že přes nesporné hudební kvality a velmi atraktivní libreto se tato opera hraje zřídka. O to více je třeba ocenit zařazení árie do programu koncertu. Sólistka i orchestr z této zkoušky technické úrovně vyšly se ctí. Jejich výkon vyžaduje skutečně respekt. V roce 1934 byl Brňan Korngold pozván Maxem Reinhardtem do Hollywoodu, aby upravil Mendelssohnovu hudbu ke Snu noci svatojánské, a už v této Mekce filmového průmyslu zůstal. Stal se vyhledávaným autorem filmové hudby, získal dva Oscary a na tři byl nominován. Jedna z těch nominací byla i za hudbu k filmu The Sea Hawk (v češtině uváděno jako Pán sedmi moří, režie Michael Curtiz). Suita z tohoto filmu byla úspěšným zakončením tohoto velmi dramaturgicky zajímavého koncertu. Uváděním hudby polozapomenutých a pronásledovaných německých a židovských skladatelů dělá Národní divadlo mimořádné záslužnou a žádoucí práci a nezbývá než se těšit na další tři ročníky.

Foto: Fb. stránka Pavel Haas, Twitter, Wikipedia, Serghei Gherciu