„Celé provedení Valdštýnova tábora zaujalo velmi plastickým zvukem a ve vypjatých pasážích citlivě dávkovanou gradací i energií. Naproti tomu dokázal orchestr vykouzlit i velmi působivou tajemnou atmosféru „noční scény“, jakéhosi intermezza celého díla.“

„Závěrečné virtuózní Allegro molto prezentoval sólista s absolutním technickým nadhledem, artikulační i intonační srozumitelností tak, jak jsme u Pavla Šporcla ostatně zvyklí. Sytý tón jeho nástroje nebyl v žádném okamžiku „překryt“ orchestrem a byl zřetelný v celém prostoru přívětivé hradecké koncertní síně.“

„Zařazení Druhé symfonie – „Sinfonia pacis“ op. 18 (1961) Viktora Kalabise do symfonického cyklu hradecké filharmonie nemohlo být aktuálnější a patřilo bezesporu k vrcholu večera. Myslím, že sám autor nemohl předpokládat, že jeho dílo bude ještě po více, než šedesáti letech, tak bezprostředně varující.“

Dramaturgie pátého abonentního koncertu hlavní symfonické řady Filharmonie Hradec Králové, konaného 23. února, nemohla být zařazením Sinfonie pacis Viktora Kalabise (1923-2006) aktuálnější. V době, kdy slovo válka slýcháme ze všech médií, je Kalabisovo dílo mementem i pro dnešní dobu. Rovněž první položka působivého večera s hradeckou filharmonií v jejich domovském sále, pod taktovkou šéfdirigenta Kaspara Zehndera, odkazovala k vojenské tematice. Úvodem zazněla totiž zřídka uváděná symfonická báseň Bedřicha Smetany (1824-1884) Valdštýnův tábor (1858-59). Tato dvě díla pak rámoval První houslový koncert C dur Jana Kubelíka (1881-1940) v provedení Pavla Šporcla – dílo, které vzniklo v roce 1916, tedy během 1. světové války.

Valdštýnův tábor, druhá ze tří symfonických básní komponovaných během Smetanova pobytu ve Švédsku, je vedle Richarda III. a Hakona Jarla z této trojice nejhranější a posluchačsky nejvděčnější. Je zajímavé, že přestože Bedřich Smetana žehral na provinční poměry v Göteborgu, odhodlal se právě tam k rozsáhlejším symfonickým kompozicím (pomineme-li Triumfální symfonii z roku 1853). Zcela jistě mu bylo impulzem jeho přátelství, inspirace a obdiv k Franzi Lisztovi, především pak Smetanův první pobyt ve Výmaru (podzim 1857), který byl pro něj doslova kulturním šokem a inspirací. Výběr literární předlohy souvisel s jubileem stých narozenin Friedricha Schillera, jehož divadelní hru „Wallerstein“ hodlal uvést J. J. Kolár s příslibem uvedení Smetanovy hudební básně, k čemuž ovšem nakonec nedošlo. Muzikolog Otakar Zich charakterizoval Smetanův symfonický obraz vojenského ležení jako „stručnou symfonii o čtyřech částech“. Smetanovi nešlo o líčení nějakých detailů, ale o hudební ztvárnění celkové atmosféry, od úvodního „hemžení lidu“, tanečních motivů, kázání kapucína (výrazný motiv sestupné kvarty pozounů), nočního klidu, až po závěrečný bujarý vojenský pochod, zakončený vítězným D-dur. Jak shrnul Jaroslav Šeda: „Báseň ukazuje Smetanův smysl pro dějové kontrasty, výrazovou sílu jeho hudby, úsilí o českou hudební řeč a vynikající schopnost instrumentační.“ Jak jsem již kdysi zmínil, Filharmonii Hradec Králové tyto velké symfonické partitury s důrazem na pestrou instrumentaci opravdu „sedí“. Od prvního tónu Valdštýnova tábora slyší posluchač důvěrně známou Smetanovu hudbu, s typickým, tempově strhujícím pohybem smyčců, připomínajícím předehru k Prodané nevěstě. Partitura ovšem není vůbec jednoduchá a skrývá v sobě mnoho, především rytmických nástrah, které občas dokáží orchestr potrápit. Aniž bych snížil výkon ostatních skupin, na své si přišla především skupina žesťů, místy v partituře prezentovaná jako samostatný žesťový oktet. Celé provedení zaujalo velmi plastickým zvukem, ve vypjatých pasážích citlivě dávkovanou gradací a energií, naproti tomu dokázal orchestr vykouzlit i velmi působivou tajemnou atmosféru „noční scény“, jakéhosi intermezza celého díla. Právě toto místo může v posluchači evokovat podobný hudební obraz formálně sevřenější Smetanovy geniální Šárky.

V konkurenci našich předních houslistů si Pavel Šporcl stále udržuje určitou originalitu, ať už svou vizuální prezentací, včetně proslulých modrých „špidlenek“, nebo výběrem repertoáru, který občas překračuje žánrové hranice. Tím si získává pozornost i méně specializovaného publika, aniž by ovšem jakkoliv slevoval z nejvyšší interpretační úrovně. Platí to jistě i pro jeho provedení prvního ze šesti houslových koncertů Jana Kubelíka – Koncertu pro housle č. 1 C-dur, který Pavel Šporcl spolu s Mendelssohnovým Koncertem d-moll nedávno nahrál pro vydavatelství Hännsler Classic. Záslužné provedení téměř zapomenutého koncertu Šporcl avizuje jako světovou premiéru, přesnější by ovšem byl termín obnovená premiéra, neboť Jan Kubelík svůj koncert provedl nejprve ve Vídni 29. ledna 1917 pod vedením Oskara Nedbala, vzápětí pak 10. února 1917 v pražském Obecním domě s orchestrem Národního divadla, tenkrát pod vedením Karla Kovařovice. Pavel Šporcl uvedl obnovenou premiéru díla 9. a 10. listopadu 2022, rovněž v pražském Obecním domě (doprovázel FOK), avšak ještě předtím v Ostravě 23. září.

Na poslech díla jsem byl velmi zvědav i díky tomu, jak odlišně hodnotili Kubelíkův koncert různí recenzenti, kromě jiného i na stránkách KlasikyPlus, mimo jiné ZDE.. To se ovšem netýkalo samotného provedení, které bylo reflektováno jako technicky i výrazově dokonalé, ale šlo spíš o vlastní Kubelíkovu kompozici, nahlédnutou prizmatem kontextu rodících se hudebních směrů počátku 20. století. Rozsáhlá 1. věta zahájená efektními žesťovými fanfárami může při prvním poslechu připomenout námitky některých komentářů ohledně údajné eklekticity Kubelíkovy kompoziční metody. Jedná se však spíš o snahu využít nejrůznějších podnětů dobového hudebního myšlení, od doznívajícího romantismu, impresionismu, až po nastupující modernu 20. století. To vše neplatí pro druhou větu Andante cantabile, přinášející po ponurém úvodu hlubokých smyčců překrásně vystavené kantilénové téma, ve kterém Pavel Šporcl dokonale zúročil svůj nádherný sametový tón. Celá posluchačsky vděčná a formálně srozumitelná věta se může směle řadit k pokladům houslové literatury a to nejen v národním kontextu. Závěrečné virtuózní Allegro molto prezentoval sólista s absolutním technickým nadhledem, artikulační i intonační srozumitelností, zkrátka tak, jak jsme u Pavla Šporcla ostatně zvyklí. Sytý tón jeho nástroje nebyl v žádném okamžiku „překryt“ orchestrem a byl zřetelný v celém prostoru přívětivé hradecké koncertní síně. Přídavek Paganiniho Caprice č. 5 pak pochopitelně donutil publikum povstat. V souvislosti s Janem Kubelíkem si nemohu odpustit malou osobní vsuvku: Mým rodným domem je totiž zámeček v Býchorách u Kolína, který v roce 1904 Kubelík zakoupil a kde se narodil jeho syn Rafael. Po válce tam pracoval můj otec jako ředitel dvouleté průmyslové školy (sic!). (Že by genius loci tohoto místa ovlivnil mé další směřování?)

Jak jsem již zmínil výše, zařazení Druhé symfonie – „Sinfonia pacis“ op. 18 (1961) Viktora Kalabise do symfonického cyklu hradecké filharmonie nemohlo být aktuálnější a patřilo bezesporu k vrcholu večera. Myslím, že sám autor nemohl předpokládat, že jeho dílo bude ještě po více než šedesáti letech tak bezprostředně varující. Sám k tomu napsal: „Problém války je v našem století, je problémem každého kulturního člověka, je problémem nejaktuálnějším a nejzásadovějším.“ Střet s totalitní mocí provázel Viktora Kalabise již od jeho studentských let (1945-1948 konzervatoř, 1948-1952 AMU). Na jednu stranu si velice vážil svých pedagogů (E. Hlobil, J. Řídký, K. Janeček), na druhou stranu čelil kritice vzhledem k údajnému vlivu současných „západních“ skladatelů na jeho tvorbu. Jako obdivovatel děl Stravinského, Hindemitha, Bartóka, Martinů a dalších, v padesátých letech u nás tvrdě kritizovaných, či úplně zamlčovaných skladatelů, tak musel čelit těmto nesmyslných obviněním. Příznačné pro jeho politický postoj byl i fakt, že v roce 1952, již jako člen Svazu českých skladatelů, nastoupil jako pedagog na AMU, kterou však musel na nátlak Václava Dobiáše po šesti měsících s negativním kádrovým posudkem opustit. Následně pak přijal nabídku na místo hudebního redaktora Českého rozhlasu, kde strávil 19 let. O tom, že zde našel několik skutečných přátel, svědčí i jeho dedikace Druhé symfonie dvěma z nich. Heleně Karáskové a Miroslavu Turkovi. Rok 1952 byl zároveň rokem sňatku Viktora Kalabise se Zuzanou Růžičkovou, vzniklo tak legendární „hudební manželství“, naplněné celoživotní láskou a vzájemným respektem. Je třeba připomenout, že i když oba manželé nevstupovali do přímého střetu s totalitním režimem, oba odmítli přes jistý nátlak vstup do KSČ a zachovali si tak svou občanskou čest.

Aby se Kalabis vyhnul dobovým heslům o „boji za mír“, trval důsledně na latinském znění podtitulu své 2. symfonie, tedy „Sinfonia pacis“. K tomu řekl: „Latinský název jsem uvedl proto, abych zdůraznil, že jde o problém všelidský.“ Že se nejedná o nějaké poplatné „budovatelské“ dílo ovšem pochopí posluchač hned po prvních taktech. Působivou první větu ve formě volněji pojaté passacaglie uvádí sólová flétna s polyrytmickým doprovodem celesty. Téma pracující s náznakem dodekafonie se mohutně rozvíjí a komplikuje, v závěru se opět vrací ke své oproštěné podobě a evokuje tak tíživou atmosféru před vlastním konfliktem, který sugestivně líčí druhá věta Allegro molto. Tento až šostakovičovský obraz boje s úsečným staccatovým rytmem žesťů je vrcholem válečného obrazu celé symfonie, po níž třetí, pomalá věta, přináší atmosféru zmaru spálené země, tichou smuteční hudbu s motivem smrti v konfrontaci s „vpády“ mohutných žesťových souzvuků. Attacu pak navazuje čtvrtá věta, temná fuga, zahájená opět sólovou flétnou. Ta ostatně hraje v celém díle stěžejní roli, což podtrhuje i závěrečný prostý „dětský“ popěvek pikoly, symbol čistoty, postupně gradující a vrcholící závěrečným mohutným akordem D-dur celého orchestrálního pléna.

Filharmonie Hradec Králové nastudovala dílo pod vedením Kaspara Zehndera opravdu pečlivě a přesvědčivě. Z mé strany zde nejde o nějakou povrchní chválu, ale Synfonia pacis nejen ve mně, ale předpokládám, že v celém auditoriu zanechala až mrazivě silný zážitek. Samozřejmě k tomu přispělo především dílo samo, kromě jiného i svou mistrovskou instrumentací, kterou dokázala hradecká filharmonie mistrně zúročit i díky skvělým výkonům jednotlivých sekcí a sólistů, např. flétnistky Elišky Hejhalové. Jistě potěšil i fakt, že koncert byl zcela vyprodán, přičemž publikum tvořilo mnoho mladých lidí. Doufejme, že tento trend bude pokračovat i nadále.

Foto: Patrick Marek, Lukáš Hurník