„Špidlenův nástroj ve Šporclových rukou zní krásně a orchestr v čele s Tomášem Braunerem se těší výborné formě.“

„Těžko se však odhaduje, jestli si alespoň někteří posluchači z koncertu odnesli v paměti místo, o kterém by mohli prohlásit: To je přeci Kubelík!“

„Čas se opět uvedl v chod díky návratu energie a pohybu na scénu v symfonii Bohuslava Martinů.“

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK uspořádal ve středu a ve čtvrtek koncerty sestavené z hudby tria českých autorů. Vlajkovou lodí programu se stal Pavlem Šporclem nedávno nahraný a vydaný a tentokrát novodobě naživo premiérovaný První houslový koncert Jana Kubelíka. V průběhu večera zaznělo také několik Legend Antonína Dvořáka a Čtvrtá symfonie Bohuslava Martinů. To vše pod taktovkou Tomáše Braunera. Koncert se těšil jako tradičně poměrně vysoké návštěvnosti. Milovníci starších klasiků si na své tentokrát nepřišli, program byl však sestavený zajímavě a nevšedně.

Koncertní večer otevřel výběr čtyř částí z cyklu Legendy, op. 59 Antonína Dvořáka. Drobnější skladby, v lecčem podobné častěji uváděným a obecně známějším Slovanským tancům, jsou sice skromněji instrumentované, nechybí jim však nic z Dvořákova rukopisu vzešlého z inspirace slovanskými písněmi. Orchestr vtiskl do interpretace tolik typický charakter, a tak – přestože se v souvislosti s Legendami hovoří tu o lyrickém, tu o epickém, tu o pohádkovém vyznění – výběr a způsob provedení částí 1, 3, 4 a 8 nejvíce připomínal prostou, radostnou a melodickou sérii krátkých skladeb uvádějících posluchače do kontextu české tvorby rozvinutého romantismu.

Pojem česká tvorba byl totiž pro následující část koncertu důležitý. Houslista Pavel Šporcl v posledních letech výrazně vyjadřuje své vlastenecké smýšlení a také se stylizuje do pokračovatele české houslové školy. Není proto velkým překvapením, že se rozhodl společně s orchestrem FOK nastudovat Koncert č. 1 C dur pro housle a orchestr Jana Kubelíka, známého především jako úspěšného houslového virtuosa své doby. Za velkou poctu označil a jako k symbolu výjimečnosti přistupoval sólista ke skutečnosti, že sám Kubelík provedl pražskou premiéru svého koncertu na stejných prknech Obecního domu přibližně před sto pěti lety.

Koncert otevírají hornové fanfáry podpořené dechovou harmonií a proložené krátkými houslovými kadencemi. Úvodní téma první věty Allegro moderato pak rozezní G strunu zpěvnou melodií, která je však docela brzy opuštěna, a kompozice se poměrně spletitou chromatickou cestou se zastávkou na krátkém dramatickém motivu dostane k rovněž zpěvnému vedlejšímu tématu. Jediné svižnější, triolové téma první věty se objeví až na posledním místě. Také však rychle chromaticky odcestuje a přes reminiscenci úvodní fanfáry je věta vedena do provedení a následně reprízy, kde se hlavní téma objeví až v samotném závěru.

První poslech trochu komplikuje neustálé přesouvání se z tóniny do tóniny a také lehce „přehnaná zpěvnost“, což skladbě ubírá potenciál nabrat větší spád. Špidlenův nástroj ve Šporclových rukou zní krásně a orchestr v čele s Tomášem Braunerem se těší výborné formě, nicméně důsledné prožívání každé noty a melodizování všeho, i tam kde melodie není, ubírá na zřetelnosti nosných témat a motivů, které, když už přijdou na scénu, jsou navíc rychle dále zpracovány různými kompozičními technikami. Kombinace toho všeho možná vedla ke zmatení publika, které spustilo velký potlesk ihned po poměrně rozsáhlé první větě.

Lyrická, místy, především díky harfě, až kouzelně znějící druhá věta Andante cantabile se nesla v podobném duchu. Zde ovšem byla agogika a vychutnávání si krásných tónů, jako kdyby se zastavil čas, namístě – k tomu jsou prostřední věty koncertů stvořené. Třetí věta se dočkala pojetí respektujícího spíše označení non troppo nežli Allegro molto. Kubelíkův koncert tak v celém svém trvání zněl stále dost podobně. Interpreti skladbu takto cítí, neboť prakticky stejným způsobem ji zaznamenali i na desku vydanou letos pod značkou Hänssler Classic. Těžko se však odhaduje, jestli si alespoň někteří posluchači z koncertu odnesli v paměti místo, o kterém by mohli prohlásit: „To je přeci Kubelík!“ Podobně se nekonal zážitek z virtuózní hry, při které se tají dech, i když skladba vůbec není jednoduchá, a přesto všichni hráli s přehledem bez sebemenších nesnází.

Po přídavku, kterým se stal Fibichův Poem v úpravě taktéž Jana Kubelíka, a přestávce následovala Symfonie č. 4, H 305 Bohuslava Martinů. Řady publika ve druhé části večera viditelně prořídly – kdo však odešel, udělal chybu. Čas se totiž opět uvedl v chod díky návratu energie a pohybu na scénu. Pohybu a náboje, který tentokrát nechyběl ani v tempově pomalejších částech, natož těch nesoucích označení Allegro. Podobně jako úvodní Legendy reprezentovaly typického Dvořáka, Čtvrtá symfonie reprezentovala typického Martinů včetně charakteristických nálad, rytmických prvků či klavíru a perkusí v orchestru.

Její výborné provedení v podání orchestru FOK tak bezesporu potěšilo nejen skalní fanoušky našeho autora, který dříve proslul především v západním světě. Je proto příjemné vídat jeho skladby zařazené na programy koncertů častěji než dříve. Čas ukáže, jestli bude světem přijatý i znovuobjevený Kubelík, který se díky Šporclovi a FOK dostal nejen na koncertní pódium, ale také na už zmíněnou desku, a to hned vedle Mendelssohnova Houslového koncertu e moll – jednoho z nejslavnějších a nejhezčích vůbec.

Foto: Petr Dyrc