„Koncert se nahrával a současně šel rovnou do vysílání.“

„Hráli přesně, v dokonalé souhře.“

„Každý úder měl svoji hodnotu.“

Nejprve na vysvětlenou, aby nedošlo k omylu. Nejedná se o žádné propojení rozhlasového vysílání s překonanými domácími výchovnými metodami minulosti, ale o seriózní koncert jedné ze sekcí Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Uskutečnil se za přítomnosti početného publika v pondělí 10. března v nahrávacím studiu Českého rozhlasu v Praze na Vinohradech. A nebyl by to zkušený management hudební redakce, aby z příležitosti nevytěžil maximum. Koncert se nahrával a současně šel rovnou do vysílání, takže na stěnách studia mezi zvukovou izolací svítila nepřetržitě červená světla. Jak přítomným návštěvníkům koncertu, tak i rozhlasovým posluchačům koncert průvodním slovem přiblížil redaktor Lukáš Hurník a k mikrofonu přizval i protagonisty večera, přítomného autora první skladby a sólové interprety.

Jako první zazněla ve světové premiéře skladba Kalokagathia Jana Kučery. Jen na doplnění: tento všestranný hudebník nedávno úspěšně vystoupil jako dirigent před rozhlasovými symfoniky na narozeninové show operního pěvce Adama Plachetky v pražské O2 aréně. Kučerova premiérovaná skladba je určena pro pět hráčů na bicí nástroje, mezi nimiž převažovaly marimby. Má gradační průběh, od jednoho sólového nástroje k plnému zvuku, k němuž přispěly tyčové zvony a hluboké blanozvučné bicí. Autor volí jednoduchou metrorytmickou strukturu, ve výraze převažuje jemnost a přívětivost, v plné míře uplatnil svoji melodickou invenci s převahou repetitivního principu. Na provedení se podílel Ivan Hoznedr, Tibor Adamský, Šimon Veselý, Ladislav Bilan a Jakub Tengler. 

Úplně odlišný svět představuje skladba druhá. Její autor Jakub Tengler ji nazval Bodhrania a provedl ji spolu se svým kolegou Ladislavem Bilanem. Je určena pro dvojici méně obvyklých nástrojů podobných tamburíně. Tengler hrál na nástroj bodhran, odtud tedy název skladby, Bilan na pandeiro. Odlišnost této skladby od předchozí nespočívá jen v tom, že v ní nejsou žádné tónové struktury, jen údery a zvuky netónové povahy, ale také, že je vystavěna z podstatně složitějších rytmů. Zejména v pomalých partiích jsou pak časté ametricky uspořádané zvukové útvary vytvářené škrábáním a drhnutím prstů o blány nebo o korpusy nástrojů. Je to hudba jemná až tajuplná. Oba interpreti hráli přesně, v dokonalé souhře.

Třetí skladba večera je z formálního hlediska nejvíce poplatná tradici. Mnohé v tomto směru napoví již název, jde o Koncert pro vibrafon, jejím autorem je Augustin Bernard. Protiváhou sólového nástroje, tedy vibrafonu, na nějž hraje Šimon Veselý, zde však není orchestr, ale jazzové uskupení, složené z klavíru, hraje sám autor skladby Augustin Bernard, basové kytary Františka Kudláčka a standardní jazzové bicí baterie, za kterou zasedl Jan Prchal. Vibrafon v plné míře uplatňuje jazzové frázování melodií a pro nástroj typické tradiční vibrato generované v ozvučných trubicích. Je uplatněno zejména v pomalých plochách, tvořených sledy převážně akordických čtyřzvuků. Klavír se drží s podobnou fakturou poněkud v pozadí, nezřídka však vstoupí s vibrafonem v lyrický dialog. Stylově, tedy jako basový základ, je zapojena basová kytara. Skladba má tradiční třívětý půdorys – rychlá, pomalá, rychlá –, nechybí tradiční kadence jak vibrafonu, tak i klavíru. Nezvyklé je ve skladbě začlenění bicí soupravy, která se na místo obvyklých razantních fortissim projevuje decentní, citlivou hrou.

Závěr koncertu patřil skladbě Wave skladatelky Keiko Abe. V podstatě jde rovněž o koncertantní formu. Sólovým nástrojem zde však není vibrafon, ale velká, pětioktávová marimba, nad níž stanul se čtveřicí paliček Ladislav Bilan. Spolu s ním koncertovalo kvarteto hráčů: Šimon Veselý, Jakub Tengler, Tibor Adamský a Ivan Hoznedr. Všichni dohromady rozehráli pestrou paletu nejrozmanitějších bicích nástrojových sestav, jak laditelných, tak i neladitelných. Rytmizaci vystavěnou na nepravidelných metrech prosazovaly zejména nástroje blanozvučné, bonga, conga, tympány, gran cassa, pregnanci dodaly dřevěné bloky, témbrovou rozmanitost výrazně zastoupené další idiofony, tedy činely (hráno na ně rovněž smyčcem), gongy, zvony. I v této skladbě bylo možno obdivovat naprosto přesnou souhru všech hráčů, kteří ze svých partů vyčetli i povinnost hlasového projevu. Jejich krátká zvolání na významných místech formy vnesla do skladby jisté uvolnění, mírný nadhled, či dokonce prvky humoru.       

V současném kulturním povědomí jsou bicí nástroje chápány jako dominantní prvek především v oblasti jazzu, populární a rockové hudby. Upozorňují tam na sebe však pouze ve dvou ohledech, svojí pregnantní, až agresivní rytmizací a hlavně nepřetržitou přemírou zvukové intenzity, tedy extrémním forzírováním. I v soudobé, tak zvané vážné hudbě, se dnes s bicími setkáváme často, mnohem častěji než v minulosti. Jejich sestava se již dávno stala svébytnou, jednou ze čtyř základních nástrojových skupin symfonického orchestru, tedy vedle smyčců, dechových dřevěných a dechových žesťových nástrojů. Nespornou předností a významným obohacením hudebního projevu zde však je nepřeberná artikulační a témbrová rozmanitost a široká škála dynamických možností. Koncert bicí skupiny rozhlasových symfoniků, kde doslova každý úder měl svoji hodnotu, toho byl názorným příkladem.

Foto: Khalil Baalbaki