„Hlavním hnacím motorem vitálního seniora nebyla v té době radost ze získané svobody a samostatnosti.“

„S kosmopolitou ruského původu bude ČF žádaná a zajímavá se skladbami evropského a světového repertoáru.“

„Veverka a Gemrotův Hobojový koncert – invence, kompoziční um a interpretační mistrovství.“

Rok, za nímž se v lednu ještě stále v duchu ohlížíme, byl rokem stého výročí Československa, rokem Leoše Janáčka a Leonarda Bernsteina, několika nových šéfdirigentů, jubilejního ročníku Smetanovy Litomyšle a desítek dalších zajímavých koncertů a operních představení… A byl také rokem vzniku portálu KlasikaPlus.

Janáček a výročí republiky se často propojili, hlavně díky tomu, že ta úplně nejsilnější dekáda jeho tvorby se kryje s první dekádou nového státu. Ovšem hlavním hnacím motorem vitálního seniora nebyla v té době radost ze získané svobody a samostatnosti, jakkoli si ji v jazykově silně německém Brně určitě i on užíval. Předčily ji osobní city směřující k mladé ženě; silné, neodstranitelné city, které byly inspirací a tvůrčí motivací nejen pro vášnivě koncipované operní postavy a jejich osudy, ale pro celkovou mohutnost, pravdivost a bohatost hudby jeho vrcholného období.

Janáčkův rok se logicky ve vzpomínce pojí především s Brnem. Tamní festival nesoucí skladatelovo jméno a konaný jako bienále si vzal za cíl soustředit jeho kompletní jevištní dílo. Všechno jeden člověk stihnout asi nemohl, ale nabídka to byla ojedinělá a úctyhodná. Zároveň skončila rok a půl trvající oprava Janáčkova divadla.

První premiérou v něm byly Příhody lišky Bystroušky. V režii Jiřího Heřmana civilní a přitom nesmírně poetické, bez lesa, ale plné lesní havěti. Příběh víc o lidech než o zvířatech. Vizuálně nové, jiné, netradiční uchopení operní klasiky, promyšlené do posledního detailu, hudebně díky Marku Ivanovičovi jemné, klidné. Je to mnohem víc než jen bajka. Chvílemi je to opravdu, mnohem víc než v jiných produkcích, o naší existenci.

V Brně hostovala Velšská národní opera s operou Z mrtvého domu. Dirigent Tomáš Hanus, který se tak po delší době vrátil do rodného města, diriguje Janáčka nesmlouvavě, vedle dramatičnosti nachází i neustále přítomný výraz soucitu. Inscenace Davida Pountneyho, původně z osmdesátých let, obnovená v Cardiffu předloni na podzim, byla realistická, kompaktní. Mimořádně originální poslední dílo Leoše Janáčka bylo temné a syrové, zkratkovitě dramatické a přece i lyrické.

K minimálně uváděným Janáčkovým operám patří Osud. Čerstvé ostravské nastudování, představené v Brně, bylo víc než uspokojivé. Potvrdilo, že dílo má poněkud problematický námět a libreto, ale že obsahuje mimořádně zajímavou hudbu. Jiří Nekvasil s Danielem Dvořákem dokázali příběh znázornit a vyprávět tak, že hudba může vyniknout. Našli rozumnou cestu, jak nesoulad potlačit.     

Festival také připomněl brněnskou koprodukční inscenaci Káti Kabanové v mezinárodně sdílené podobě od režiséra Roberta Carsena, která operu umísťuje do abstraktního, a přece naprosto výmluvného prostoru s vodní plochou a prázdným horizontem, se světelným designem, dotvářejícím nejvlastnější podstatu příběhu. Všechny děje, výstupy a dialogy odehrávající se uprostřed vod dostávají propastně nadčasovou hloubku.

A exkluzivní program přidal festivalu Janáček Brno 2018 britský skladatel, dirigent a také pianista Thomas Adès, když provedl to nejpodstatnější z kompletního klavírního díla Leoše Janáčka. Cítí jeho hudbu spíše jemněji, skoro až impresionisticky. Janáček v něm získal výjimečného ambasadora a zastánce – skladatele, který v roli interpreta umí dát veškerou svou hudební zkušenost, erudici i představivost do služby hudbě někoho jiného.

Další události a mezníky tuzemského roku 2018? Několik nových šéfdirigentů, z nich tři na opravdu viditelných postech – u České filharmonie, u Filharmonie Brno a u rozhlasových symfoniků v Praze.

Filharmonici hráli na podzim se Semjonem Byčkovem jako nástupcem Jiřího Bělohlávka nejen doma v Praze, ale také v Londýně a ve Vídni a na turné po Spojených státech, včetně dvou hodně sledovaných koncertů k výročí republiky 27. a 28. října v Carnegie Hall. V Mahlerově Symfonii Vzkříšení Byčkov v Praze i v New Yorku dovedl celý aparát k velkolepému, působivému, ale přece jen ne monstróznímu vrcholu díla. Když na začátku sezóny dirigoval Dvořáka, jevil se spíše jako umělec, který v romantické hudbě podporuje razantnost a hřmotnost, ne úzkostlivou kultivovanost a poetičnost. Postupně při dalších uvedeních Sedmé symfonie nacházel víc klidu, zamyšlenosti, opravdovosti, zvukové uměřenosti a snad i poezie. V případě Američanky Alisy Weilerstein jde o vášnivé, výrazově hodně intenzivní hraní. Dvořákův Violoncellový koncert je v jejím podání výrazově doširoka rozkročená, naléhavá a nádherná zpěvná skladba. Ne nutně jen „česká“. Nikdo nemá díky ní pochyb, že jde o jedno z nejkrásnějších děl koncertantní literatury vůbec. Obdobný postřeh je nutné jasně zmínit i v souvislosti s Byčkovem. S Jiřím Bělohlávkem byla Česká filharmonie žádaná a zajímavá jako český orchestr hrající znalecky a prožitě svou hudbu. Především ji. Síly se sčítaly. S kosmopolitou ruského původu bude žádaná a zajímavá s Čajkovského hudbou a s mnohými dalšími skladbami evropského nebo i světového repertoáru. Vezměme to tak, že bude dobré, když bude vnímána takto univerzálně.

Inaugurační koncert Alexandra Liebreicha, nového šéfdirigenta Symfonického orchestru Českého rozhlasu, se stal na podzim událostí, na kterou se bude dlouho vzpomínat. Dosáhli společně velkého stupně přesvědčivosti, sdělnosti, muzikality a souznění, který dokonce vedl k úvaze o rozhýbání ustáleného pomyslného pořadí pražských hudebních těles. Liebreich neustále podněcuje proměnlivost, ale zůstává noblesní, příjemný na pohled. Jeho příchod k rozhlasovým symfonikům je hodně vydařenou záležitostí.

Šťastnou ruku měla také Filharmonie Brno. Není tajemstvím, že původně pokukovali po Liebreichovi, ale rozhodli se nakonec pro Dennise Russella Daviese. Určitě dobře. Hned jeho inaugurační koncert jako šéfdirigenta rozhodně nebyl konvenční. Nasvítil těleso jasnými paprsky, z nichž jeden se dotkl odvážné dramaturgie, druhý zaujaté interpretace. Orchestr bude určitě s novým šéfem testovat publikum neotřelými kombinacemi skladeb a bude pokoušet jeho vyspělost zařazováním náročnějších děl. Soudě podle ohlasu, jaký vyvolala třičtvrtěhodinová Harmonielehre Johna Adamse a v absolutním kontrastu k ní v druhé polovině večera Dvořákova První symfonie, jsou ovšem posluchači brněnské filharmonie už docela daleko…

Hudební rok 2018 tvořila dlouhá řada krásných setkání a zážitků. Koncerty Václava Lukse a orchestru Collegium 1704 – Händelův Mesiáš, Biberova Missa Salisburgensis, Zelenkova Missa Sanctissimae Trinitatis, Bachovo Vánoční oratorium s hostujícím dirigentem Peterem Dijkstrou… Koncerty Pražského filharmonického sboru s Lukášem Vasilkem – Bernstein, Peteris Vasks, Eric Whitacre a Respighiho vánoční kantáta Lauda per la Nativitá del Signore… Jaroslav Březina v Janáčkově Zápisníku zmizelého na Pražském jaru… Svatá Ludmila s Jakubem Hrůšou na festivalu Dvořákova Praha… Mascagniho Messa di Gloria na Prague Proms s Petrem Nekorancem a Borisem Prýglem… Mahlerova Druhá v rukou Ivána Fischera a Má vlast s Tomášem Netopilem na Pražském jaru… Novákův Klavírní koncert s Janem Bartošem a rozhlasovými symfoniky… Operní mimořádnosti – Libuše v režii Jiřího Heřmana v neuvěřitelném obrovitém prostoru Pavilónu na brněnském Výstavišti, Hábovo šestinotónové utopické dílo Přijď království tvé na Dnech nové opery Ostrava, Francesca da Rimini a Lakomý rytíř od Sergeje Rachmaninova v Liberci, Šostakovičova „hodně ruská opera“ Lady Macbeth Mcenského újezdu v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě… Letní večery na šedesáté Smetanově Litomyšli, včetně premiéry kantáty Český poutník od čtyř autorů a včetně toho posledního, „velkého finále plného překvapení“, na který přišlo na dvanáct set lidí, aniž by předem znali jedinou položku programu…. A Libor Pešek jako legenda při zahájení padesáté sezóny Komorní filharmonie Pardubice…

Co se ještě vybavuje při vzpomínce na rok 2018? Bez nároku na úplnost… Premiéra skladby Narcissus od Jana Ryanta Dřízala, vyzařující autorskou fantazii a vynalézavost, důmyslnost i zručnost, pohybující se na hraně mezi zvukovým a formovým novátorstvím a tradicí, skladby mimořádně zajímavé, dostatečně překvapivé a nové, ale sledovatelné a zapamatovatelné… A dvě premiéry Jiřího Gemrota. Na začátku roku krásný a přístupný Hobojový koncert s orchestrem FOK, Tomášem Netopilem a famózním Vilémem Veverkou, fascinující kombinace invence, kompozičního umu a interpretačního mistrovství. Sólový part psaný sólistovi na tělo, tedy bez omezení. Zřídkakdy je možné cítit takový nadhled a vidět a slyšet někoho, kdo má tak navrch nad nástrojem, kdo jeho prostřednictvím tak uvolněně a svobodně vyjadřuje, co potřebuje… Na samém konci roku pak Gemrotova kantáta Vzkříšení naděje a světla s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a Jakubem Hrůšou.

A nedlouho předtím společný koncert KlasikyPlus a stanice D dur Českého rozhlasu, na kterém zpívala Markéta Cukrová… Nebylo toho málo. Hudbě se u nás – při jejím detailním sledování, což KlasikaPlus činí a chce činit – daří dobře.

Foto: archiv KlasikyPlus