„Pašije podle Lukáše posloucháme dnes nejen jako svědectví doby, ale i jako dílo jednoznačně nadčasové.“

„Hudbu měl rád. Ale stromy podle svých slov také. Moc.“

„Úvahy, jestli avantgardu zradil, nebo jasnozřivě opustil, nechme otevřené.“

Krzysztof Penderecki, jehož život se uzavřel přesně před měsícem, 29. března, byl bezpochyby jedním z nejznámějších Poláků. Až skončí pandemie a odezní návazná opatření přijatá proti jejímu dalšímu šíření, uspořádá Polsko státní pohřeb. Zatím se na počátku dubna v Krakově v kostele Nejsvětější Panny Marie Královny Polska uskutečnila zádušní mše jen v rodinném kruhu. Urna je nyní v bazilice sv. Floriana, ve které podle staleté tradice začínala Královská cesta a slavná procesí a pohřby. Popel významného tvůrce bude ale nakonec uložen v Národním Pantheonu, v kryptě pod presbytářem krakovského kostela svatých Petra a Pavla.

Kondolence, které přicházely do Polska, i vyjádření účasti směřující od polských představitelů k rodině, měly jedno společné: hovořily o osobě „wybitnego kompozytora i dyrygenta Krzysztofa Pendereckiego“ jako o někom, kdo jedinečným způsobem spojoval novátorství a tradice a zásadně tak obohacoval a posunoval hudební umění, kdo už za života vstoupil do kánonu světové kultury. V hudbě byl v posledním víc než půlstoletí klíčovou osobností. Patřil jako mladý k avantgardě a vyhmátl nejen novou, zcela novou zvukovost i nový způsob, jak ji zapisovat, ale pak i nové prostředky pro její integraci do tradičnějších struktur.

Jeho Pašije podle Lukáše měly v Münsteru premiéru, když mu bylo třiatřicet. Posloucháme je dnes nejen jako svědectví doby, ale i jako dílo jednoznačně nadčasové. A s potěšením posloucháme i mnohé jeho pozdější kompozice. Mají v sobě mistrovství, mají tvar a emoce, mají svůj patos.

Po Krzysztofu Pendereckém zde zůstává jeho manželka Elżbieta. O čtrnáct let mladší. Svatbu měli, když jí bylo osmnáct, rodiče prý byli proti. Byli spolu pětapadesát let a polský tisk zdůrazňuje, že to bylo manželství krásné, pevné a funkční. A to i pracovně. Skladatel s širokým záběrem, zvaný k nejrůznějším příležitostem do zemí po celém světě jako autor, dirigent, pedagog i příjemce poct, v ní měl oporu a pomocnici, organizátorku a spolupracovnici. Krzysztof Korwin-Piotrowski, šéfredaktor polského hudebního portálu Orfeo, je skladatelovým synovcem. Podle jeho názoru by strýc bez ní nebyl tím, čím byl.

Povědomí o paní Elżbietě zlidšťuje pohled na velkého muže polské a světové hudby, který možná jednou bude především sochou na mramorovém podstavci na některém krakovském náměstí a méně už obyčejným člověkem. Podobně je dobré si uvědomit, že Krzysztof Penderecki mimo jiné rovněž stojí za vznikem a fungováním Evropského hudebního centra. Europejskie Centrum Muzyki v obci Lusławice nepříliš daleko od jeho rodiště, na mapě Polska dost dole vpravo, je místem setkávání mladých hudebníků s mistry interpretačního umění a skladateli i s významnými osobnostmi v širším kontextu humanitních oborů. Srdcem budovy je koncertní sál pro 650 posluchačů a jeviště o rozloze 200 metrů čtverečních. A je dobré vědět, že tvůrce u tamního zámečku založil arboretum. Hudbu měl rád. Ale stromy podle svých slov také. Moc. Je i proto vnímán jako muž kultury a přírody, jako vizionář.

Když Krzysztof Korwin-Piotrowski říká, že bratr jeho matky patří a bude v hudebních dějinách patřit do sousedství Beethovena a Mahlera, mohli bychom ho podezřívat z rodinných důvodů z menší soudnosti. Ale on zas tak moc nepřehání. Pokud bychom uvažovali, kdo z českých hudebních skladatelů požívá nebo požíval celosvětové pozornosti a úcty srovnatelné s Krzysztofem Pendereckým, budeme postupovat na časové ose bez výsledku tak dlouho zpět, až se dostaneme k Janáčkovi a Dvořákovi. A ve světové hudbě? Kdo z avantgardních tvůrců druhé poloviny dvacátého století snese srovnání s ohlasem, který vyvolával a vzbuzoval Penderecki: Boulez? Berio? Kurtág? Stockhausen? Xenakis? Schnittke? Gubajdulina? A nebo ještě někdo další z Poláků…?

Nemusíme si hrát na proroky, ale jednoznačně do pomyslného nebe k Beethovenovi a Mahlerovi projdou patrně Philip Glass a Arvo Pärt. Každý z nich jinak, ale oba obdobně geniálně a bez vypočítavosti vyšli vstříc publiku. V jejich sousedství se Penderecki určitě neztratí. Zůstane odlišným, ale podobně jedinečným tím, jakou spirálovitou cestou prošel. A úvahy, jestli avantgardu svým úkrokem k postmodernímu neoromantismu takzvaně zradil, nebo jasnozřivě opustil, nechme otevřené. Naši potomci v tom asi budou jednou mít jasněji, možná i jasno.

Foto: archiv Evropského Centra hudby, archiv KlasikyPlus