„Což o to, ta parta mladých muzikantů by byla nesporně báječná,“ vypálil na mě bez okolků, „ale copak je vhodné, abych se upsal vojákům?“

„Tentam je pochybující, váhavý, opatrný Jiří Bělohlávek z minulých let! Tady se představuje rozhodný, ctižádostivý mistr taktovky.“

„Říkává se, že každý je nahraditelný, někteří jsou ale nezapomenutelní; o Jiřím Bělohlávkovi to platí bezezbytku.“

Ve vzpomínkách na Jiřího Bělohlávka bývá zmiňován protiklad, který vystihoval jeho přístup k životu: „Povahou introvert, povoláním extrovert,“ zněl například 1. června 2017, den po dirigentově úmrtí, titulek na webu ČT 24. Bylo to docela trefné. Nikoli však úplné. Na to, aby tak stručná definice platila, byl Jiří, který by dnes býval oslavil pětasedmdesát, ve skutečnosti mnohem komplikovanější, mnohovrstevnatější osobností.

Na pódiu se uměl rozmáchnout, ale nikdy mi jeho gesta, jeho nasazení nepřipadaly okázalé, cílené na efekt. Byly dány absolutním ponorem do hudby, snahou o dokonalost. Rozhodně nešlo o výron extroverta, který si užívá světel ramp, i když jej úspěch jistě těšil – jako každého, kdo na sebe dobrovolně vezme úděl veřejného vystupování. Měl radost, že jeho služba skladateli, vtělená do výkonu orchestru, má ohlas. To je mnohem víc než pouhá extrovertnost.

Na druhé straně Jiří nebyl v soukromí vždy a všude jen do sebe uzavřeným introvertem, který – řečeno úsměvně módním termínem – ze své „komfortní zóny“ nikdy nevystrčil tykadla. Nejenže uměl překvapit své okolí tak, jak to popisuje filmový režisér Roman Vávra, který s Bělohlávkem natočil televizní dokument „Když já tak rád diriguju…“: „Postupně jsem zjišťoval, že pan šéfdirigent má velmi nenápadný, o to však vytříbenější smysl pro humor; všímal jsem si, jak občas prohodil nějaký vtípek a po očku se díval, zda se náhodou někdo chytil…“ Když se k tomu Jiří z té či oné příčiny odhodlal, uměl se ze své ulity hbitě vymrštit. A překvapit spoustou pocitů, pochybností, otázek.

Velká postava české vážné hudby, proslulý dirigent Jiří Bělohlávek, úspěšný ve světě a neocenitelný na domácí scéně, byl prostě svého druhu rébusem. Zároveň však jako by se postupem let – a své kariéry – uvolňoval. A nakonec svůj osud přijímal s obdivuhodným nadhledem.

Jak už to bývá, teprve teď, kdy už tu skoro čtyři roky není, mi nejvíc chybí. A to jsem nepatřil do vnitřního kruhu jeho nejbližších přátel. Přitom byl ale náš lidský vztah chvílemi až překvapivě blízký, aby se vzápětí z jeho strany proměnil v opatrnou zdrženlivost, následně vystřídanou návratem k překypující srdečnosti. Podobnou zkušenost měli s Bělohlávkem také jiní. Ředitel Pražského jara Roman Bělor, kterého pojila s dirigentem dlouholetá pracovní i lidská pouta, mi popsal totéž: „Byl zde náš oficiální vztah, umocněný Jiřího důkladností v práci, kdy šly veškeré žerty stranou. Ale zároveň se občas stávalo, že zazvonil telefon a pan dirigent s obřadným dotazem, zda mě neruší, spustil monolog…“ Verbální vodopád, kterým si – předpokládám – sám pro sebe věci ujasňoval a současně chtěl na své dilema znát názor člověka, jehož si vážil.

Bělohlávkovu pracovní důkladnost jsem si vychutnal během první poloviny devadesátých let při řadě přímých přenosů, které jsem s ním absolvoval pro televizi či pro rozhlas. Nepoznal jsem větší odlišnost než mezi ním a Liborem Peškem. Tento bonviván dokázal na mikrofon chrlit jednu historku za druhou; od příhod s muzikanty na zájezdech či zážitků se svým džípem však uměl nonšalantně přejít k vlivům buddhismu, lásce ke skladbám Josefa Suka či úctě k Jiřímu Kyliánovi a Václavu Havlovi. Tato spontánnost byla odtažitému Jiřímu dlouho cizí. Chtěl se vyjadřovat precizně, vystihnout svůj niterný vztah k hudbě, který je obecně slovy těžko popsatelný. Výsledek?

Bylo jím dirigentovo úporné hledání nejvhodnějších termínů, obrazných přirovnání, neotřelých příměrů. Pokud se jednalo o televizi, nevznikal viditelný problém. Vždyť, jak klasici tohoto média vědí, „není většího dramatu na obrazovce než zajímavá lidská tvář“. Odmlky v řeči, pátrání po správných slovech kompenzují zajímavé záběry, detaily. Horší je to v rozhlase. Pamatuji si dialog s Jiřím o přestávce koncertu věnovaného tvorbě Bohuslava Martinů. Složitě jsem při něm řešil, jak zabránit prodlevám v dirigentově přemýšlivé řeči. Vždyť i pár vteřin ticha se někdy může posluchači jevit jako věčnost…

A jak jsme tak ve vztahu umělec–publicista opatrně našlapovali, náhle došlo k nečekanému, a přece pro Jiřího typickému zvratu. Bydlíval jsem tehdy v samém centru Prahy a Bělohlávkovi ještě také. Jejich byt v Panské ulici vyzařoval stejnou noblesu jako Jiří a jeho paní Anna. Pracovní hovor – přípravy na natáčení – byl vždy tichý, aby nerušil atmosféru. Náhle, v únoru 1994, mi ale Jiří zatelefonoval a naléhavě mě požádal o „urgentní konzultaci“. Právě jsem se chystal vyjet na vycházku se psem a troufale jsem navrhl, aby se k nám připojil.

Během půl hodiny jsme se už procházeli Letenskou plání a já byl konfrontován s problémem, který dirigenta hnětl: „Což o to, ta parta mladých muzikantů by byla nesporně báječná,“ vypálil na mě bez okolků, „ale copak je vhodné, abych se upsal vojákům?“ Šlo samozřejmě o to, že nové vedení Armádního uměleckého souboru se rozhodlo vyměnit symfonické těleso za komorní orchestr nejvyšších kvalit. A Ladislav Simon s Iljou Šmídem oslovili Jiřího, zda by se projektu Pražské komorní filharmonie ujal s taktovkou v ruce. Zdroje, řečeno špidlovskou dikcí, tenkrát byly…

Jiřího věc lákala, měl za sebou letmou zkušenost s mladými muzikanty v seskupení svého studenta Tomáše Hanuse, který spolu s Jakubem Hrůšou patřil k jeho nejoblíbenějším. Také si však v sobě dosud nesl traumatizující zážitek z rozchodu s Českou filharmonií. Netušil, že za kanálem La Manche se rozběhne koncepční proces dlouhého hledání nového šéfdirigenta Symfonického orchestru BBC, kterým se stane právě on. Ne že by měl mezitím o práci ve světě nouzi. Ale zde jako by se pohyboval v začarovaném kruhu; pozici šéfa Opery Národního divadla ani šéfdirigenta Slovenské filharmonie v následujících letech nepřijal vždy ze stejného důvodu – nebyly splněny požadavky na rozvoj podmíněný financemi, které mu byly původně přislíbeny.

Logicky proto dirigent zvažoval, co v podobném období přijmout a co ne. „Připadá vám to málo, Jiří?“ zeptal jsem se ho přímo. Takovou interpretaci odmítl; do rozpaků jej uváděla souvislost s armádou, vnímanou pět let po Listopadu 1989 ze setrvačnosti nevlídně. „Jsou tam už jiní lidé. A jestli mají peníze a jsou ochotni je investovat do hudby, měl byste u toho být,“ přesvědčoval jsem ho. Rozloučil se – nepřekvapivě – napůl rozhodnutý a napůl stále váhající. Zvláštnější bylo, jak intenzivní potřebu měl probrat si vše i s člověkem, s nímž se dosud vídal jen občas a pracovně.

Střih. Uběhla řada let. Jsme v roce 2009, budoucí držitel Řádu Britského impéria Jiří Bělohlávek už tři sezóny diriguje Symfonický orchestr BBC. Probíhá závěrečný koncert letního hudebního maratonu, pověstná Last Night festivalu BBC Proms. Komentuji přímý přenos pro Českou televizi a ve studiu RK 5 na Kavčích horách nestačím žasnout. Rozezní se skladba Malcolma Arnolda – ano, toho, který zbohatl na hudbě (hlavně ústředním, pískaném motivu) k oscarovému filmu Most přes řeku Kwai a mohl si v klidu komponovat „klasiku“. Svoji A Grand, Grand Overture napsal v šestapadesátém coby komický kousek a předepsal do něj i „hru“ na čtyři brokovnice či na vysavače. Bělohlávek odložil taktovku a k jednomu z luxů usedl vedle známého popularizátora přírody Davida Attenborougha. Královsky se přitom bavil. Tentam je, viděl a cítil jsem, pochybující, váhavý, opatrný Jiří Bělohlávek z minulých let! Tady se představuje rozhodný, ctižádostivý mistr taktovky, který ve světě nabyl sebedůvěru i sebeúctu, nahlodanou předtím doma. Nesmírně jsem mu to přál.

A další, poslední skok časem. Píše se 9. červen 2015. Po letech přijela do Ostravy Česká filharmonie se svým šéfdirigentem, aby završila aktuální ročník festivalu Janáčkův máj rozměrnou Symfonií č. 3 Gustava Mahlera. Na setkání po koncertě v přeplněném zázemí kulturního domu sděluji Jiřímu převratnou novinku ze svého soukromí: narodila se nám dcerka Esterka. „Tak to mě podrž!“ reaguje spontánně. Zarazí se, pak se rozesměje a řekne: „Teď už si konečně musíme začít tykat!“ Po pětadvaceti letech… Za další dva roky, tentokrát na přelomu května a června 2017, opět moderuji v Ostravě. Cestou domů mě z rádia v autě zastihne zpráva o skonu Jiřího Bělohlávka. Zastavím uprostřed hlubokých lesů Hřebečska, desítky minut nejsem schopen řídit…

Říkává se, že každý je nahraditelný. A je to jistě pravda. Někteří jsou ale nezapomenutelní. V den, kdy by mu bylo pětasedmdesát, to o Jiřím Bělohlávkovi platí bezezbytku.

Foto: facebookové stránky BBC Symphony Orchestra, Classical KDFC, Decca Classics, Carnegie Hall, Bärenreiter-Verlag a Institutu Bohuslava Martinů, Martin Kabát