„Posluchači si vyslechli části z první a druhé suity z Prokofjevova baletu, které se objevují i na programech symfonických koncertů.“

„Jiří Bubeníček se jako choreograf snažil s účastníky svých mistrovských kurzů o aktualizaci příběhu.“

„Prague Philharmonia pod taktovkou Tomáše Braunera zaujala, a to i přes špatnou ozvučovací techniku a chladné počasí.“

Tematika „věčných milenců“, snad nejvíce proslavená shakespearovským zpracováním, byla uchopena mnoha druhy umění včetně hudby. Myšlenka organizátorů 33. ročníku krumlovského festivalu byla nesena dobrou snahou upozornit na hudební zpracování, která se stala trvalou součástí repertoáru hudebních těles. Sobotní večer s nestálým počasím však zároveň odkryl problematiku podobných velkorysých projektů. Jako interpreti si podali ruku Prague Philharmonia vedená dirigentem Tomášem Braunerem a baletní ansámbl Les Ballets Bubeníček. Zněla hudba Belliniho, Gounoda, Čajkovského a Prokofjeva. Choreografického zpracování částí orchestrálních suit Sergeje Prokofjeva se ujal Jiří Bubeníček.

Koncert opět provázela nepřízeň počasí v podobě hustého deště, který se spustil těsně před avizovaným začátkem. Počasí se však naštěstí smilovalo, koncert tedy mohl začít s půlhodinovým zpožděním. Tento mezičas si vyžádal obětavou práci početného týmu uvaděčů, již museli na plastových židlích v krumlovské Pivovarské zahradě rychle likvidovat následky prudkého deště, rozdat účastníkům deky a jednorázové pláštěnky. Není třeba připomínat, že vlhké počasí rovněž není ideální pro ladění nástrojů, ozvučovací techniku a taneční plochu.

V úvodu zazněla předehra opery Vincenza Belliniho Capuleti e Montecchi z roku 1830. Odpovídá tehdejší zavedené praxi nechat v úvodu zaznít břesknou hudbu, neodhaluje tudíž krásu Belliniho belcantové melodiky, která se rozezní až v následných výstupech. V roce 1867 vzniklo další zpracování v podobě Gounodovy opery Romeo a Julie. Předehra počínající impozantním nástupem žesťů upozorňuje na rychlý vývoj orchestrální instrumentace, který proběhl zejména v dílech Hectora Berlioze a Richarda Wagnera. Na tento vývoj pak navázal Gounod svými nesmrtelnými díly.

Téměř ve stejné době se Shakespearovým dramatem inspiroval v roce 1870 i Petr Iljič Čajkovskij. Ten svou předehru-fantazii Romeo a Julie v roce 1880 na podnět Balakireva přepracoval do finální podoby, která je dnes ozdobou repertoáru světových orchestrálních těles. V této prověrce kvality Prague Philharmonia pod taktovkou Tomáše Braunera podala vynikající výkon a dokázala, že se rovněž i díky pojetí tohoto výtečného dirigenta řadí k našim předním symfonickým orchestrům. Zaujal hluboký citový ponor smyčců, razantní nástup orchestrálních tutti v kontrastním tématu, jakož i procítění a naléhavost ústřední melodie, která patří k nejpůsobivějším v hudební literatuře.

Jednoznačný vrchol koncertu mělo představovat choreografické zpracování částí baletu Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie, jednoho z největších děl baletní literatury. Posluchači si vyslechli části z jednotlivých suit, jimiž tento balet ožívá i na programech symfonických koncertů. Choreograf Jiří Bubeníček v jejich řazení zachoval lineárnost příběhu, bohužel mnohá čísla byla pojata jako intermezza, takže choreografického zpracování jsme se dočkali pouze u částí Montekové a Kapuleti, Julie, děvčátko, Balkónové scény, Tybaltovy smrti, Romea a Julie před rozloučením a monumentálního závěru. Podobně jako již mnoho autorů před ním se Jiří Bubeníček coby choreograf snažil s účastníky svých mistrovských kurzů o aktualizaci příběhu, což bohužel u diváků znalých klasických choreografií, včetně v současnosti aktualizované Crankovy, nemuselo příliš souznít s neoklasicistní Prokofjevovou partiturou. Týká se to zejména zcela zbytečných výkřiků a výhružných gest znepřátelených stran. Domnívám se, že do Prokofjevových baletů patří pouze hudba a pohyb, zatímco ostatní projevy působí rušivě. Bubeníčkova choreografie ctí moderní tanec a vzhledem k úrovni svých svěřenců se bohužel vzdaluje od fines klasického baletu, podle nichž jsme zvyklí taneční výkony hodnotit. V tomto smyslu snad nejlépe obstála scéna obou soubojů (Mercuzio kontra Tybalt, Tybalt kontra Romeo), v nichž se skvěle uplatnil představitel Tybalta, v programu bohužel jmenovitě neuvedený. Kostýmy jsem chápala jako provizorium, i tak však mohly být voleny s větším vkusem.

Snad největší problém podobných akcí představuje absence kontaktu dirigenta s tanečníky. Dirigent mající tanečníky za zády může ve volbě tempa jen stěží reagovat na momentální disproporce. V tomto ohledu jsem obdivovala neustále se ohlížejícího dirigenta Tomáše Braunera, kterak zejména v rychlých v tempech za svými zády synchronizoval orchestr s tanečníky, což je v případě Prokofjevovy dynamicky pulsující hudby složitý úkol.

Závěrečné slovo bych opět ráda věnovala orchestru, který svým výkonem (Prokofjevův balet je díky velkému obsazení bezpochyby jedno z nejtěžších představení!) opravdu zaujal, a to přes špatnou ozvučovací techniku a chladné počasí. Pozitivní dojem na mě rovněž učinilo průvodní slovo nejmenovaného autora v programu, kde opět ale absentovaly osoby a obsazení, v programu navíc vytištěném petitem, tudíž ve tmě bohužel nečitelném!

Foto: Festival Krumlov / Libor Sváček