„Zsolt Hamar snad ani nemůže jinak, musí dát zaznít dílům svých krajanů. A dělá to s citem, předvádí to nejlepší z možného.“

„Klavírního partu se ujala srbská klavíristka Tamara Stefanović.“

„Rychlé střídání nástrojových barev akcelerovalo do jiskřivého a divokého víru, který dirigent dokázal udržet jen s vypětím vůle.“

Moravská filharmonie Olomouc zakončila rušnou sezónu závěrečným koncertem 10. května. Koncertní sál Reduty byl plně obsazený a před hudebníky se postavil jejich šéfdirigent Zsolt Hamar. Byla to přehlídka hudebních skvostů, radost pro účinkující i pro posluchače. Nejprve zazněla Preludia Franze Liszta, následovala Koncertantní symfonie pro klavír a orchestr Karola Szymanowského, kterou přednesla srbská umělkyně Tamara Stefanović, a na závěr všechny potěšila Sedmá symfonie Antonína Dvořáka.

Maďarský šéfdirigent Zsolt Hamar snad ani nemůže jinak, musí dát zaznít dílům svých krajanů. A dělá to s citem, předvádí to nejlepší z možného. Franz Liszt se sice řadí k německému romantismu, ale spojuje v sobě všechny vlivy tehdejšího hudebního světa, maďarské nevyjímaje. Studium ve Vídni bylo proto pro něho nejlepší školou jak pro klavírního virtuosa, tak i pro skladatele. Byl to on, kdo zavedl pojem i formu symfonické básně a na olomouckém večeru zazněla Preludia, symfonická báseň č. 3, kterou skladatel tvořil podle díla francouzského básníka Alphonse de Lamartina. Průvodce hrdiny světem i životem, s radostmi i strastmi, dává prostor k barvité a dramatické hudbě, což dirigent při interpretaci plně využil. Tajemný leitmotiv na začátku přednášely sladké housle s koncertním mistrem Patrikem Sedlářem, následovaly barvy dřevěných nástrojů a dramatické části obstaraly především naléhavé trombony. Lesním rohům vždy sluší poloha slavnostní, tentokrát ale jejich vstupy zpočátku postrádaly jistotu, přesto vyzněla sóla v podání Radka Malého dobře. Emoce přinášel teskný hoboj Jana Kučery, společně s jasnou flétnou Elišky Honkové a hladkým klarinetem Aleše Janečka. Dirigent si témbrově pohrál s širokými plochami a s kontrasty dynamiky, znamenitě vyznělo líčení bouře. 

Symfonie č. 4, op. 60 „Symfonie concertante“ polského autora Karola Szymanowského u posluchačů mohla vzbuzovat obavy, ale protože je psána jako mezní žánr symfonie a klavírního koncertu, převažovala v očekávání spíše zvědavost. Není to titul, který by byl častým bodem programů. A jak se publikum vzápětí přesvědčilo, je to škoda, neboť se jedná o skladbu velmi sdělnou a efektní. Klavírního partu se ujala srbská klavíristka Tamara Stefanović vystupující s předními světovými orchestry. První větu Moderato přednesla jasným, břitkým úhozem, virtuózní ekvilibristikou běhů a s energií v akordických plochách. Druhá věta Andante molto sostenuto zaujala nejprve chvějivým pianissimem houslí, poté nadýchaným flétovým sólem Elišky Honkové a následnou impresivní barevností jak instrumentace, tak i klavírního partu. Třetí věta Allegro non troppo, ma agitato ed ansioso byla inspirována lidovými prvky, mazurkem či lépe jeho rychlou variací, oberkem. Orchestr soutěžil s klavírem v taneční vřavě a housle spolu s klarinetem soupeřily s klavírem. Rychlé střídání nástrojových barev akcelerovalo do jiskřivého a divokého víru, který dirigent dokázal udržet jen s vypětím vůle. Závěr byl euforický a obecenstvo sólistku odměnilo nadšenými ovacemi. Přídavek na sebe nenechal dlouho čekat a drobná Etuda č. 6 „Pro osm prstů“ Clauda Debussyho uzavřela bezchybnou exhibici. 

Poslední skladbou večera se stala Symfonie č. 7 d moll, op. 70 Antonína Dvořáka. Dílo českého romantika nikdy nezklame a vždy spolehlivě okouzlí a dojme. První věta Allegromaestoso zahájila sladkou melodií vyladěnými violoncelly, vedenými Nikitou Ruzhavinským, pokračovala měkkým sólovým lesním rohem Radka Malého a po orchestrální frázi dostal příležitost plný a nosný klarinet Aleše Janečka. Druhá věta Poco adagio plynula v širokých obloucích, zamyšlenou melodii houslí následovaly sólové vstupy jednotlivých nástrojů, aby se opět propojily v širokodechou linii, jež se postupně zcela rozplynula. Třetí věta Scherzo: Vivace – Poco meno mosso pocitově roztančila sál, navnadila atmosféru a dynamické akcenty a efekty zdůraznily radostnost hýřící barvami. Poslední věta Finale: Allegro se zvedla s netajenou touhou z piana, to po fortissimové epizodě pomalu našlapovalo a gradovalo s vnitřním napětím a tahem, dynamiku podpořila vypjatá agogika, jež budila neskrývané emoce. Vše se následně vzepjalo do efektní závěrečné, vítězné cody.

Foto: JANČO Atelier