„Provedení Sibeliova Houslového koncertu vykazovalo na prvním místě vědomou pozornost náladě, zcela jistě nad rámec běžného průměru.“

„Svou vlastní vinou Rusko není teď nijak moc ochotně v centru pozornosti. Přes pochopitelnou pachuť nicméně šostakovičovské jubileum stojí celosvětově, tedy i v tuzemsku, za mnoha letošními hudebními programy.“

„Možná existují ještě sugestivnější výklady Šostakovičovy Osmé, ale orchestr Hesenského rozhlasu prokázal vybavenost, která odpovídá nejlepším evropským orchestrálním schopnostem.“         

Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr a jeho šéfdirigent Alain Altinoglu i druhý den hostování na festivalu Dvořákova Praha publikum nefalšovaně potěšili. Sobotní program v Rudolfinu tvořil Sibeliův podmanivě temný Houslový koncert a Šostakovičova nejednoznačně tragická válečná Osmá symfonie. Dvě díla, která nejsou ani trochu veselá a líbivá, ale přesto jsou krásná. Večer o tom plně přesvědčil. 

Sólistou Sibeliova Koncertu d moll byl Julian Rachlin. Pár tónů mu vyšlo ne na sto, ale jen na pomyslných devětadevadesát procent, to však k živému vystoupení patří. Vynahradil je víc než dostatečně setrvalou péčí o výraz a dynamiku. Skladba ze samého počátku dvacátého století je vysoce virtuózní, ale není v průběhu a stylu ani trochu konvenční; měla 6. září na festivalovém koncertě tělesa Hesenského rozhlasu nádhernou atmosféru evokující záhadně tajemnou zamyšlenost a možná i severskou přírodu. Hudba Jeana Sibelia je obecně poutavá: pozoruhodně a jedinečně překlenuje dobu pozdního romantismu a nastupující moderny. Je výrazně osobitá. Není asi úplně „typicky finská“, ale rozhodně je tak nějak „seversky exotická“.

Houslový koncert, který je v sousedství těch ostatních nejpopulárnějších koncertů pro housle a orchestr díky autorovi, finskému bardovi, přece jen jaksi solitérní či dokonce svým způsobem excentrický, má mimochodem mezi sudičkami dva Čechy. Obě premiéry, původní i novější konečné verze, hráli totiž v Helsinkákch a v Berlíně v letech 1904 a 1905 dva v zahraničí působící houslisté – Viktor Nováček a Karel Halíř… Ale to je spíše jen historická zajímavost. Nynější pražské provedení je důležitější. Vykazovalo na prvním místě vědomou pozornost náladě, zcela jistě nad rámec běžného průměru. Virtuozita neměla navrch, nebyla prezentována ani v nejmenším okázale. 

Charakteristickým znakem této konkrétní interpretace se v souznění mezi sólistou a dirigentem Alainem Altinogluem od prvopočátku staly pečlivě odvažované dynamické detaily. Krátké poryvy temného orchestrálního tutti nebo elektrizující smrště technicky vyhrocených houslových pasáží střídaly dlouhé plochy soustředěně a do krajnosti vyprecizované jak v sólovém partu, tak i v orchestru – plochy v pianu i vlasovém pianissimu, ztišené, přesto zřetelné, zasněné, pozorné, prožité. Několik nádherných okamžiků dokonce na samé hranici ticha. Frankfurtští tohle umějí – a Julian Rachlin také. Ostatně, jeho sólový Bach jako přídavek byl právě takový.

Srpnové padesáté výročí úmrtí Dmitrije Šostakoviče nebylo o prázdninách až tak moc zdůrazňováno; svou vlastní vinou Rusko, respektive ruská kultura, není teď ostatně vzhledem k mezinárodní situaci nijak moc ochotně v centru pozornosti. Přes pochopitelnou pachuť nicméně šostakovičovské jubileum stojí celosvětově, tedy i v tuzemsku, za mnoha letošními hudebními programy. Nenápadně, ale přirozeně. Skladatel, který se musel vyrovnávat s požadavky vládnoucí propagandy, ale zároveň ve své tvorbě více méně skrytě politickému diktátu čelil, zanechal nesmírně silný hudební odkaz fungující jako neuvěřitelně autentické umělecké svědectví o abnormální době sovětského impéria. Na Dvořákově Praze zazněla jeho ne tak často hraná Osmá symfonie z roku 1943. Tato prostřední ze tří válečných – z nichž jen sedmá zvaná Leningradská v něčem vyhovuje režimem předpokládané estetice – vyznívá dost pochmurně, na pozitivním výrazovém pólu opatrně, aniž by skutečně jasně oslavovala a oslavila vítězství u Stalingradu… Mimochodem, Devátá symfonie pak v roce 1945 překvapila svou burleskní oddechovostí: i ona se vyhnula prvoplánovému jásání nad porážkou nacistického Německa. 

Hodinová Symfonie c moll se nedobírá triumfálním tónů. Spíše je plná přemýšlení nad válkou a ke smutku nad válečnými oběťmi zřejmě neoddělitelně přidává jako memento i nahlas nepřiznávané ztišení nad tragickými osudy lidí z doby stalinských čistek. A radost z vítězství? Ani trochu. V lepším případě tato hudba vyjadřuje touhu po klidu a míru.

Šéfdirigent frankfurtského orchestru Alain Altinoglu nemá auru zasvěceného šostakovičovského interpreta, jakou mají zejména ti, kdo zažili sovětskou krutovládu na vlastní kůži. Stejně jako není dvořákovským interpretem se zázemím v české kultuře, a přesto skvěle o den dřív uvedl v Praze dvě ikonická díla Antonína Dvořáka, tak i nyní s naprostým přehledem uchopil celou složitě vrstvenou partituru a její poselství tak, že nebylo pochyb o tom, co hudba naznačuje a sděluje.

Skladba nabízí rozsáhlé pastózní smyčcové plochy a úseky, které samy o sobě nepromlouvají, ale zeširoka, obsažně a jasně někam směřují; obsahuje zběsilé přízračné výjevy a drásavě vyhrocené vrcholy s žesti a činely, smutná ztišení i teskná sóla dřevěných nástrojů, v čele s anglickým rohem, na dlouhých prodlevách. Dobírá se přízračného vojenského pochodování, naléhavých staccat a stupňovaných gradací, ale ještě víc a častěji potemnělých očekávání a propastných zklidnění. Intenzita se často stupňuje, ale převážně dovnitř. Nádherné byly nekonečně dlouhé, závažné, vlasově tiché okamžiky. Podobně, do ztracena, ostatně pětivětá skladba, se třemi v druhé polovině propojenými částmi, končí. Nikoli břeskně, ale překvapivě pokorným zpomalovaným opakováním jednoduchého klidného motivku.  

Možná existují ještě sugestivnější výklady tohoto díla, ale orchestr Hesenského rozhlasu na něm prokázal hráčskou a uměleckou vybavenost, která odpovídá nejlepším evropským orchestrálním schopnostem.         

Posluchače napadá, čím to je, že jde místy o jasně „ruskou“ hudbu. Není to jako u Čajkovského intonacemi příbuznými ruské písňové melodice. Je to spíš opačně: hudbu, kterou komponoval Šostakovič, vnímáme jako ruskou díky tomu, jak ji napsal. Šostakovičův typický hudební jazyk se stal jedním ze synonym pro ruské intonace. 

Osmá symfonie, komplikovaně vystavěná a zápasivě i složitě vrstvená, je naštěstí taková, jaká je. Kdyby byla v duchu socialistického realismu skladatelovou lacinou pompézní oslavou úspěchů Sovětského svazu ve Velké vlastenecké válce, už by se dnes jako překonaná, dobově úzce podmíněná nehrála. Takhle zůstává naopak silným osobním svědectvím, tak pravdivým, sugestivním a nejednoznačným, jak ho uměl vymyslet, prožít a napsat jen Šostakovič. Proto je právě on se svými patnácti symfoniemi největším symfonikem dvacátého století, a to ve světovém měřítku. Což je dnes, s rostoucím odstupem, čím dál víc a asi už i neoddiskutovatelně jasné.

Foto/zdroj: Dvořákova Praha

Facebook X E-mail WhatsApp