Beethoven a Dvořákova Osmá. Tak zněl název koncertního programu, který v prostory pražského Obecního domu 26. ledna vnesl Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem a akordeonistou Omerem Meir Wellberem. Až kontroverzní první půli ve Smetanově síni vystavěnou na beethovenském půdorysu vystřídala druhá, o poznání standardnější s naším mistrem.

Na programu koncertu byla (při nezapočtení přídavku) celkem dvě díla. Tím prvním byl Beethovenův Trojkoncert C dur, který nedávno zněl v podání hráčů České filharmonie vedených Giovannim Antoninim v Dvořákově síni Rudolfina. Symfonický orchestr Českého rozhlasu či spíše izraelský dirigent Omer Meir Wellber se klasického díla chopil také, ale po svém. V Koncertu pro housle, violoncello a klavír a orchestr, op. 56 namísto houslí a violoncella protentokrát hrály mandolína a akordeon, ten v rukou dirigentových. A tady vzniká první otazník. Měl se Wellber vůbec pokoušet o dirigování? Obecně jsem odpůrcem simultánní dvojrole hráče a dirigenta a tento můj postoj se koncertem 26. ledna upevnil. Umělec vtiskl všelijaké dirigentské myšlenky úvodu skladby, dále se už však (s malými výjimkami) věnoval hře na akordeon. Z mého pohledu nepůsobí dobře v určitém momentě orchestr opustit a nechat „napospas“ – samozřejmě hrát nepřestane a většina míst (v klasicistní či barokní faktuře zejména) v rytmické souhře vyjde, ale i tak… Plně se angažovat a po chvilce se „vypařit“ a neangažovat vůbec, když třeba ani neskončila konkrétní věta? Vkrádá se myšlenka o zbytečnosti, až kontraprodukci dirigentova vkladu v daném případě.

Slyšená úprava pro zmíněné na klasickohudebních pódiích málo vídané nástroje je z pera klavíristy Guye Mintuse (což umocňuje sílu poznámky k Wellberovu dirigování), který se také ujal sólového partu; na mandolínu hrál třetí, také výborný Izraelec Jacob Reuven. Oficiální materiál sice anotoval originální Mintusovy kadence, to, co přišlo, ale nejspíše málokdo v sále čekal. Pouze transponovat původní party jiným nástrojům by se po chvilce oposlouchalo… nejspíše znělo patrně správné východisko autora úpravy. Kadence nicméně – relativně příjemně nepozorovaně, ale s gradientem k důsledné nekompromisnosti – vícekrát postupně dospěly ke stylu Beethovenovi na hony vzdálenému. Na druhou stranu je třeba říct, že (v kontextu absence dirigování) většinou přinesly divákovo osvěžení a žádoucí interpretační intenzitu, které vévodil Mintusův klavír (pokud se klavírní part Trojkoncertu někdy považuje za relativně snazší, interpret si vlastním přičiněním požadovanou úroveň hry silně navýšil a nutno říct, že hrál skvěle). Celkově se ale nedivím, pokud se Ludwig při poslechu všech těch jazzových fines otáčel ve svém vídeňském hrobě. Virtuozita všech sólistů – mimochodem značně upozadila výkon orchestru – vedla k nadšeným ovacím, které zas přivedly k přídavku ještě virtuóznějšímu, jímž byla aranž Montiho Čardáše. Orchestr jen přihlížel a já osobně už jsem té levnější zábavy měl trochu přes, nicméně můj osobní postoj neodpovídal následné bujaré atmosféře v sále. Takový aplaus se ve Smetanově síni často nevidí.

V druhé části koncertního večera v Obecním domě zněla (ve Smetanově síni) Dvořákova Symfonie č. 8. U samotné repertoárové volby se chvilku zastavím. Kromě toho, že se zdá, jako by se na českých pódiích Novosvětská malinko (dočasně) „přejedla“, stejný titul – míněna symfonie Osmá – byl právě v těchto dnech klíčovým způsobem na programu amerického turné jiného pražského orchestru Prague Philharmonia – dílo znělo jen několik hodin po koncertě SOČRu v Isaac Stern Auditoriu slavné newyorské Carnegie Hall (v obou případech 26. ledna večer místního času). Navíc, samotný SOČR se za pár dní vydává na důležité evropské turné (KlasikaPlus.cz bude informovat) se zastávkami v Paříži, Antverpách nebo Eindhovenu, kdy společným jmenovatelem všech vystoupení je Dvořákova Osmá. A to ještě není všechno, stejnou symfonii hraje už 31. ledna také Filharmonie Hradec Králové při svém výjezdu do Francie. Ne, Dvořák ani více než sto dvacet let po své smrti není unaveným materiálem. Pokud jde ale o Novosvětskou, tu si patrně s chutí zahrají i zahraniční orchestry, tedy když má zavítat české těleso, tak je zde patrná tendence svěřit mu jiné než to „nejprofláklejší“ dílo nelahozeveského génia.

V pražském Obecním domě se Osmé symfonie chopil izraelský dirigent, tedy mohlo hrozit, že český orchestr „přešteluje“ způsobem, jak mu to nevyhovuje. Nicméně rozhlasoví symfonikové si svůj hezký zvuk vzít nenechali a z pojetí vedoucího (taktujícího neustále s až nepříjemným předstihem před znějící hudbou) si rozumně „vyzobali“ inspirativní momenty. Těch bylo hodně – dirigentův pohybový projev považuju za mimořádně pestrý i sdělný. Přesto za poměrně riskantní pokládám rozhodnutí svěřit koncert jinému než tomu dirigentovi, resp. dirigentce (Alevtina Ioffe), jež bude řídit nastávající koncerty zmíněného turné – snaha představit se v co nejpříznivějším světle je na zahraničním pódiu akcentovaná. Nemůže se stát, že jeden dirigent bude chtít něco jiného než druhý a tím se naruší ideální nazkoušení kusu? Při důležitém koncertu je jistě žádoucí maximální usazenost podání…

Pondělní interpretace vyzařovala bezpečím. Orchestr má dílo pěkně zažité, intonoval spolehlivě (jediná výraznější nesrovnalost byl trubkový kiks ve fanfáře z úvodu čtvrté věty) a přesvědčil, že umí. Dirigentem se SOČR nechal vést k přitažlivě temperamentnímu zvuku. Celkově byl přednes skutečně reprezentativní, zvláště druhá věta vyzněla skvostně, v dynamické šíři a s akcentem na Dvořákovu harmonickou invenci. Tektonický plán měl dirigent pěkně rozvržený, věděl, co chce, a informaci dokázal předat, orchestr zároveň rád vyhověl.

Co stále není reprezentativní a co věřím, že těleso nějakým způsobem spraví pro účely nastávajícího turné, je samotný nástup na pódium, který minimem očního kontaktu s divákem i nedostatečným ukázněním (např. hovor s kolegou ihned po dosednutí) rezignuje na snahu o příznivý první dojem. Ta je zapotřebí zvlášť v odtažité „Smetance“…

Foto: Michal Fanta

Facebook X E-mail WhatsApp