„Byl to právě Jindra, kdo během večera pevně a zřetelně vedl svůj košický orchestr k lyrice i dramatu – ke dvěma výrazným polohám či snad protipólům, bez kterých by Rusalka nebyla Rusalkou.“

„Kateřina Kněžíková coby představitelka titulní role nadchla košické publikum. Výborně oscilovala mezi dramatikou a lyrikou díky celé řadě hlasových dynamických proměn, akustice a rozvržení sálu navzdory.“

„Slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová pojala obě role opravdu expresivně a především jako Cizí kněžna předvedla svůj hravý a průrazný hlas v protikladu k lyrické poloze Kněžíkové.“

Státní filharmonie Košice pod vedením šéfdirigenta Roberta Jindry nabídla svým posluchačům lahůdku v podobě koncertního nastudování Rusalky Antonína Dvořáka. Ve vyprodaném sále košického Domu umění zazněla většina nejznámějších melodií z Dvořákovy nejslavnější opery, a to v podání sólistů více než reprezentativních: Kateřiny Kněžíkové coby Rusalky, Jany Kurucové ve dvojroli Ježibaby a Cizí kněžny, Pavola Bršlíka jako Prince a Petera Kellnera v partu Vodníka.

Ať je to úplné koncertní provedení Rusalky či pouhý výběr z jednotlivých scén jako tomu bylo v úterý 12. září v Domě umění Košice, vždy se takový počin setkává se značným zájmem publika. Kdo by odolal slavné Dvořákově hudbě, která navíc v koncertním provedení a bez kulis ještě více odhaluje autorovo kompoziční mistrovství. Košické uvedení navíc slibovalo obsazení doslova „rusalkovské“. Místnímu publiku se totiž představili sólisté, kteří se ve svých partech úspěšně uvedli na mnoha operních podiích. Měli jsme možnost si do sytosti vychutnat většinu scén pro zmíněné obsazení, včetně orchestrální předehry a polonézy.

Především pro Kateřinu Kněžíkovou představuje Rusalka výraznou roli, podle mnohých dokonce jednu z nejvýraznějších v její kariéře. Za poslední dobu je oceňována za svůj výkon v Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě v roce 2019 a obdivuhodně se představila také v Heřmanově stylizované Rusalce ve Zlaté kapličce Praze při obnovené premiéře v minulém roce. Do Prahy se jako Rusalka vrátí v březnu 2024, a to v nové inscenaci v hudebním nastudování dirigenta Tomáše Netopila a v režii tandemu Skútr. A potká se tam také se slovenským basistou a sólistou Vídeňské státní opery Peterem Kellnerem, košickým představitelem Vodníka, který tímto vstoupí na prkna Národního divadla v Praze. Zato slovenský tenor Pavol Bršlík se v Praze jako Princ úspěšně představil, ačkoliv nakrátko a jako zástup za nemocného Pavla Černocha právě vedle Kněžíkové v Rusalce z režisérské dílny Jiřího Heřmana. Nastudoval také Prince v Národním divadle Bratislava. Slovenská mezzosopranistka, v současnosti členka Státní opery v Hamburku, Jana Kurucová, hostuje v roli Cizí kněžny v Bratislavě a s úspěchem se ve stejné roli představila také na Dvořákově Praze v minulém roce, kde s Českou filharmonií a šéfdirigentem Semjonem Byčkovem nastudovala kompletní scénické provedení Rusalky.

Výrazným hybatelem večera byl šéfdirigent Státní filharmonie Košice Robert Jindra, který se coby hudební ředitel Opery Národního divadla v Praze a operní dirigent par excellence angažuje v několika tamních nastudováních. Rusalku má zjevně zažitou i prožitou! A začněme právě orchestrem, který se jako symfonické těleso nesetkává s operním repertoárem tak často. Osoba současného šéfdirigenta může, mimo jiné, poskytnout hráčům dobrou sondu do operního repertoáru, což jsme ostatně s úspěchem slyšeli už nyní. Byl to právě Jindra, kdo během večera pevně a zřetelně vedl svůj košický orchestr k lyrice i dramatu – ke dvěma výrazným polohám či snad protipólům, bez kterých by Rusalka nebyla Rusalkou. A ačkoliv mu to občas dalo zabrat, vybičoval hráče k překvapivému výkonu, který převyšoval některá česká operní tělesa. Volil standardní tempo a nehrál na efekt, ačkoliv si neodpustil vyklenout orchestrální zvuk v exponovaných částech. Přesto nikam nespěchal, ale ani zbytečně nezabředával do patosu. Šlo o lyrickou Rusalku, ve spolupráci s jednotlivými sólisty a především Kateřinou Kněžíkovou, jejíž lyrické pojetí neztrácelo nic ze své krásy ani v pevnějším a statičtějším zvuku symfonického tělesa. Přesto by orchestru neškodilo více zvukové plasticity a sem tam vyrovnanější a jistější žestě a dřeva. Kompaktně vyzněly naopak smyčce, především houslová sekce, před kterou zasedl koncertní mistr Maroš Potokár. Samostatně vyzdvihnout si zaslouží harfenistka Ivana Boggerová, která svými houslovými vstupy vždy podmanivě otevřela Rusalčin part.

Kateřina Kněžíková coby představitelka titulní role nadchla košické publikum. Výborně oscilovala mezi dramatikou a lyrikou díky celé řadě hlasových dynamických proměn, akustice a rozvržení sálu navzdory (přesto, především v prvním dějství, nepatrně v orchestru zanikala). Nabídla hlasovou jistotu, neuvěřitelnou lehkost, kouzlo, práci s barvou, dobrou artikulaci, a to i v těch největších pianissimech. A přesto, že je možné ji slyšet i v lepší kondici, Košicím předvedla jednu z nejlepších dnešních Rusalek, se všemi superlativy, které jsou ve spojení jejího jména a role Rusalky citovány. Svými výkony, košickým nevyjímaje, představuje silnou Rusalku, navzdory zmaru, jenž je nesmazatelně zapsán do této postavy.

Stejně jako Kněžíková i Pavol Bršlík se coby Princ představil v tom nejlepším světle. Tenor, známý více v zahraničí než v Česku, vyzníval bez velkolepých gest a nesmírně niterně, a tak se k odlehčenému a něžně plynoucímu hlasu Kněžíkové pěkně hodil. Nabídl vyrovnaný projev ve všech polohách i vynikající frázování a vedle orchestru se projevoval naprosto rovnocenně. Nesmírně úspěšně se uvedl mladý slovenský pěvec Peter Kellner, začínající hvězda světových podií. Jeho tvárný a mužně vyklenutý bas zněl takřka dokonale a perfektně artikulovaný Vodník nepostrádal nic z dramatiky a výrazové síly. Kellner očividně dozrál do role Vodníka v tak mladém věku, a tak nezbývá než se těšit na jeho hostování v Česku. A to nejlepší na konec: Slovenská mezzosopranistka Jana Kurucová pojala obě role opravdu expresivně, a především jako Cizí kněžna předvedla svůj hravý a průrazný hlas v protikladu k lyrické poloze Kněžíkové. Podmanivě a hereckých šarmem si pohrávala s oběma rolemi a podala strhující výkon.

Košice se nechaly Rusalkou zcela pohltit! A to nejen díky přesvědčivým pěveckým výkonům a dobré hře orchestru. Všichni sólisté, zpívající samozřejmě z paměti, se do svých rolí položili s nesmírnou radostí a jistým uvolněním, které doprovázelo celé košické nastudování. Přednes bez potřeby hledět not jim dovolil si decentně se svými rolemi herecky pohrávat a využívali k tomu jak prostor hlavní uličky mezi diváky, boční balkon (ze kterého majestátně zpíval Vodník), tak schody na podium a pak samozřejmě prostor okolo dirigentského pultu, kde celý příběh švihem ubýval. A košické publikum je potleskem neváhalo vyvolat již na konci prvního dějství. Na závěr pak propuklo v aplaudování ve stoje. Byl to nesmírně sympatický a autentický večer bez zbytečných manýr a přehnaných gest.

********

Foto: Miriama Fenciková