„Ryze hudební stránka díla vystoupila jednoznačně na povrch. Ne proto, že chybí scénografie, kostýmy a režie. Symfonická hudba spoluvytváří toto konkrétní dílo výrazně, jako jeho dominantní prvek.“

„Asmik Grigogian oslnila víc vokálními prostředky, než emocemi.“

„České víle dala podobu velké operní postavy světového repertoáru.“

Koncertní provedení Rusalky bylo dobrým nápadem – a víc než dobře realizovaným. Festival Dvořákova Praha tímto projektem sáhl letos hodně vysoko. Nejoblíbenější opera ze skladatelova odkazu zazněla v pondělí v Rudolfinu nejen s ideálním pěveckým obsazením všech jedenácti rolí, ale také nádherně z hlediska symfonického zvuku. V divadle lze asi málokdy slyšet tolik detailů, nuancí a odstínů, kolik jich dokázala dát dílu Česká filharmonie se Semjonem Byčkovem.

Rusalka je skvělé dílo, romantické, v orchestrální složce lyrizující, přesto s mnoha dramatickými momenty, dílo s vyprofilovanými postavami, trochu snové, trochu expresivní, v něčem realistické, v něčem symbolistní, posmutnělé, potemnělé, ale nikoli démonické. Nese ho Dvořákova vždy pozitivně laděná bohatá hudba, v pěveckých partech výstižná vzhledem k textu, v orchestru nápaditě instrumentovaná. Právě ryze hudební stránka při koncertním provedení vystupuje do popředí a i v tomto případě vystoupila jednoznačně na povrch. Ne proto, že chybí scénografie, kostýmy a režie. Symfonická hudba spoluvytváří toto konkrétní dílo výrazně: jako jeho dominantní prvek.

Pro titulní roli získali organizátoři Asmik Grigorian, litevskou sopranistku s arménskými předky, v současnosti mezinárodní hvězdu první velikosti. České víle dala podobu velké operní postavy světového repertoáru. Oč méně měla v sobě její Rusalka secesní, zasněné, nebo dokonce pohádkové poetičnosti a slovanské něhy, o to víc jí sólistka vtiskla vokální svrchovanosti co do techniky i šíře výrazu, sahající od lyriky po naléhavost a přiměřený patos. Využila užšího hlasu k zachycení jemnějšího dívčího toužení, dramatičtěji otevřeného fondu k vyjádření prozření a zoufalství i věcně uměřeného, ani ne tak odevzdaného, jako spíše rozhodného a dramaticky zabarveného projevu k vyrovnání se s postavou ve třetím dějství. Impozantně vyklenula melodie, v árii o měsíčku, velmi pomalé a pečlivě deklamované, krásně vázala tóny a doříkávala slova. Velké výstupy se samozřejmostí a přirozeně korunovala otevřenými a dlouhými výškami. Oslnila však víc vokálními prostředky, než emocemi.

Bylo by zajímavé Asmik Grigorian jako Rusalku nejen slyšet, ale také vidět. V tomto projektu na rozdíl od ostatních pěvců na pódiu nehrála, ani příliš nenaznačovala, s Princem nebyla v kontaktu. Působila odtažitěji, účinkovala opravdu „na koncertě“, divadelní rozměr operní postavy nijak nezvýrazňovala. A přesto zanechala výjimečný dojem – jako pěvkyně skvěle ovládající příjemný, zdravý a velký hlas. Dvořákova Rusalka se v jejím podání stala lidsky uvěřitelnou hrdinkou nádherného operního dramatu. Nositelem změkčujících kontur příběhu byl nicméně v tomto případě víc orchestr.

Prince svěřila filharmonie ukrajinskému tenoristovi Dmytru Popovi. Vysloužil si už vysoké mezinárodní uznání v hlavních rolích nejznámějších italských oper a bylo to znát. I pře své relativní mládí není ale typem pěvce, který nedosáhne za hranice sladkého belcanta. Je jinde, míří zřetelně dál, aniž by vzbuzoval pocit, že je jeho hlas nějak zatěžkaný. Obdařil postavu sebevědomým výrazem, vsadil na přístup spíše hrdinný než lyrický, zpíval naplno a efektně, s otevřenými výškami – a to evidentně vědomě i pro publikum.

Vodník Jana Martiníka byl díky jeho světlému basu v kantilénách měkce laskavý. Atraktivní, vděčně zahrané extrovertní výstupy, plné velkého hlasu a charakterizačního výrazu, měla americká mezzosopranistka Jamie Barton jako Ježibaba. Emotivní a vokálně jistou Cizí kněžnou, s jasnou pódiovou zkušeností, byla Jana Kurucová. Boris Prýgl se Štěpánkou Pučálkovou vybavili obě scény Hajného a Kuchtíka divadelní živostí a pěknými, dynamicky vypracovanými kantilénami. Jiří Brückler v malé roli Lovce nezpíval na pódiu, ale jeho lahodný hlas se nesl sálem v krátké písni k opravdovému potěšení. Neméně dobře byly obsazeny pěkně sladěné lesní žínky: Markéta Klaudová, Markéta Cukrová a Monika Jägerová. Sólisté, kterým šéfdirigent pozorně nechával prostor, působili velmi samostatně.

Pražský filharmonický sbor v ženské i smíšené podobě dotvářel provedení se stejnou kulturou, s jakou hráli filharmonici. Semjon Byčkov tři hodiny Dvořákovy hudby připravil velmi pečlivě, bez jakýchkoli efektů, detailně a s pochopením pro její kouzlo. Nacházel v partituře mnoho krásných míst. Nejen ve výrazu, ale i ve struktuře. Tolik dílčích dynamických a agogických odstínů i vnitřních hlasů, tolik drobných sól či důležitých tónů dokreslujících atmosféru skutečně může vyniknout jen na koncertním pódiu a po mnohadenní zkouškové přípravě.

Desetiminutový závěrečný potlesk celého vyprodaného sálu vestoje měl logiku a opodstatnění. Rusalka na Dvořákově Praze, opakovaná nyní v Rudolfinu ještě ve středu a v pátek, je výjimečnou událostí jak pro rozhodnutí uskutečnit takový projekt, tak pro interpretační sestavu, která dokázala v téměř ideální podobě připomenout, jak krásná je to hudba…

*******

Foto: MHF Dvořákova Praha / Petra Hajská