„Ve vteřině se houslista proměnil ve zdatného řečníka s překvapivým smyslem pro humor.“

„Méně přesvědčivé bylo rozhodnutí dramaturgicky rozdělit Bachovu notoricky známou Toccatu a fugu d moll na dvě části.“

„Händelovo Adagio ze Sonáty E dur pro dvoje housle a varhany vyznělo měkce a líbezně. Zvukově vyváženě.“

Betlémská kaple se ve středu 17. prosince otevřela návštěvníkům v pořadí již třetího koncertu festivalu Svátky hudby v Praze s příznačným názvem Vánoční setkání. Festival, který se letos koná již počtyřiatřicáté, je neodmyslitelně spojen se jménem Václava Hudečka – nejen jako uměleckého ředitele, ale především jako „otce zakladatele“, který dlouhodobě dává prostor mladým talentům. Těmi prosincovými byly mezzosopranistka Marie Svobodová a děti z českobudějovického sboru Carmína.

Program byl koncipován jako sled jednotlivých čísel, přičemž se na pódiu vystřídala řada interpretů. Vedle Václava Hudečka vystoupil varhaník Pavel Svoboda, operní pěvkyně Marie Svobodová (shoda jmen) a dětský pěvecký sbor Carmína pod vedením sbormistryně Jitky Šimkové. Většinu hudebního doprovodu zajistili členové komorního souboru Barocco sempre giovane. Koncertní mistryně tělesa Iva Svobodová Kramperová vystoupila ještě samostatně spolu s Václavem Hudečkem. Repertoár byl laděn převážně v duchu staré hudby, tedy takové, která souboru Barocco sempre giovane přirozeně sedí. Posluchači však měli možnost vyslechnout i skladby romantických autorů. I ty do programu zapadaly organicky a celý večer – bez přestávky – tak plynul v jednom kontinuálním proudu.

První půle patřila výstupům za účasti „otce festivalu“ Václava Hudečka. Ten se hned ve druhé skladbě doslova připlížil k divákům „zezadu“. Tedy abyste tomu rozuměli… Společně s manželi Ivou a Pavlem Svobodovými vystoupil v čísle pro dvoje housle a varhany, přičemž vzhledem k umístění varhan v zadní části sálu hrála trojice k otočenému publiku. Händelovo Adagio ze Sonáty E dur pro dvoje housle a varhany vyznělo měkce a líbezně. Zvukově vyváženě.

Ve vteřině se houslista proměnil ve zdatného řečníka s až překvapivým smyslem pro humor. Uvítací slovo, v němž Václav Hudeček krátce představil interprety večera, vdechlo koncertu milý, až rodinný charakter. Bylo zřejmé, že mezi účinkujícími panují přátelské vztahy a že si společného času na pódiu váží. Následující minuty tvořilo již společné vystoupení celého barokního ansámblu v čele s Ivou Kramperovou Svobodovou a s Václavem Hudečkem jako sólistou. Celé pásmo působilo přirozeně a umělecky jistě.

Méně přesvědčivě vyznělo rozhodnutí rozdělit Bachovu notoricky známou varhanní Toccatu a fugu d moll na dvě části. Snad se za tím skrývala snaha pomoci posluchačům toto dílo lépe strávit? A nebo šlo o formální orámování půli koncertu? Nevím…  Zcela jsem tomuto dramaturgickému kousku neporozuměla. Nicméně je na místě poznamenat, že Pavel Svoboda je zkušeným varhaníkem, který má Bacha zkrátka ,,v paži”. Byly jsme svědky čistého, technicky brilantního provedení, které jistě dostálo velikosti této monumentální kompozice. S jistotou si poradil i s možnostmi nástroje, byť skutečnost, že si ve fuze rejstříkoval sám, vedla k několika krátkým zvukovým prodlevám. Ty by však chrámová akustika pravděpodobně bez potíží unesla.

Druhá půle koncertu patřila již Hudečkovým „ratolestem“. Na pódium nastoupily čtyři řady červeně oděných děvčat, mezi nimiž bylo možné zahlédnout i několik odvážných hochů. Dětský pěvecký sbor Carmína z Českých Budějovic představil program připravený společně se zpěvačkou Marií Svobodovou (rozhovor čtěte ZDE). Ke sboru se připojila po úvodním Vivaldiho Gloria in excelsis Deo, kterým Carmína svůj blok zahájila. Celé pásmo doprovázeli členové souboru Barocco sempre giovane a sbormistryně Jitka Šimková se tak ocitla v roli dirigentky celého, na pódiu vzniknuvšího tělesa. Nejvýrazněji se prosadila Marie Svobodová, zejména v repertoáru Wolfganga Amadea Mozarta. Právě tato hudba se zdála být její přirozenou doménou. Ve skladbách Ave verum corpus a Laudate Dominum vynikl hlas zralé operní pěvkyně – ve spodních polohách sametový a klidný, ve výškách příjemně zaostřený, přitom stále mezzosopránově tmavý.

V závěru Vánočního setkání zazněly také koledy. Účinkující si připravili pásmo známých vánočních písní v prokomponovaném cyklu Koleda Karla Steckera, který program uzavřel ve slavnostním duchu.

Celý večer na mě působil jako koncert určený především širšímu publiku, s důrazem na srozumitelnost a vstřícnost k posluchači. Tento záměr byl naplněn důsledně, místy možná prostřednictvím dramaturgického kompromisu. Ačkoli jsem cítila, že nejsem typickou cílovou skupinou, dokázal mě program zaujmout. Nakonec šlo o příjemné setkání s hudbou, která svou otevřeností a živou přítomností interpretů našla v publiku jasnou odezvu.

foto: Michal Žoudlík

Facebook X E-mail WhatsApp