„Dynamika byla mocným výrazovým prostředkem provedení celé suity.“

„Zlatý saxofon v rukou Valentine Michaud se skvěl na pozadí její plesové róby jako vycizelovaný šperk mistrného klenotníka.“

„Jockel patří k dirigentům, pod jejichž gesty hudba jakoby vzniká.“

Prague Philharmonia pod vedením dirigenta Oscara Jockela nabídla v osmém koncertu orchestrální řady své jubilejní 30. sezóny hned několik báječných událostí. Na programu večera ve Dvořákově síni Rudolfina v sobotu 11. května byla Suita pro smyčcový orchestr Leoše Janáčka, dvě saxofonové perly románských skladatelů – Balada Franka Martina a Scaramouche Daria Milhauda – a První symfonie B dur, op. 38 „Jarní“ od Roberta Schumanna. Povznášející provedení, vábivý výkon sólistky a nadšená kreace dirigenta.

Suita pro smyčcový orchestr Leoše Janáčka, která zahájila program koncertu, má šest částí a dirigent dával zřetelný prostor pro pauzy mezi nim, jako by hrál symfonii a nechával doznít obsahové a emotivní sdělení. Což mělo svou výrazovou logiku, neboť vytvořil z partitury plastický řetězec, v němž každý díl měl svou originální agogickou koncepci. Dynamika byla mocným výrazovým prostředkem provedení celé suity. Vzrušující nasazení v úvodní části a následné uvolnění otevřelo následnou pestrou škálu zvukových proměn. Stejnou mírou vyváženosti pracoval dirigent s volbou tempa. Působivé nasazení sekcí, které zdobilo první Adagio skýtalo potěšení z tlumeného zvuku houslí a viol bez spodních smyčců. Hrává se con sordino a znělo velmi půvabně. Nevšedně mýtická pasáž pěti kontrabasů v pianu s přidanými violoncelly a posléze sólo koncertního mistra Lukáše Pospíšila patřily k velkým okamžikům hry. Prague Philharmonia předvedla Janáčkovu Suitu, někdy znějící nyvě a spíše sentimentálně, jako mnohobarevnou, vitální a romanticky emotivní hudební paletu, v níž dirigent Oscar Jockel se zjevným potěšením modeloval vláčná adagia a rytmické figury.

Pro následují dvě skladby programu přivedl pak na podium sólistku. Zlatý saxofon v rukou Valentine Michaud se skvěl na pozadí její plesové róby jako vycizelovaný šperk mistrného klenotníka. S fantazijním vizuálním zjevem se ruku v ruce skvěla její parádní hra sytého a barevného tónu v hlubších polohách i bezpečná výdrž v horním rejstříku nástroje. Samozřejmá virtuozita v technicky vypjatých pasážích naplnila obě skladby atraktivním umem. První z nich, Balada pro altový saxofon, smyčcový orchestr, klavír a tympány Franka Martina z roku 1938, byla původně psaná pro sólový pozoun s klavírem – a ten se v úpravě pro saxofon a orchestr také výrazně ozývá. Saxofonovou verzi psal Martin pro legendárního Sigurda Raschera, který fascinoval své současníky, a tak vzniklo 208 kompozic, které mu byly věnovány. Psali pro něj i naši modernisté Alois Hába, Otmar Mácha, Karel Reiner a Karel Husa.

Druhá saxofonová skladba náleží k hitům skladatele Daria Milhauda. Je to Scaramouche pro altový saxofon a orchestr. Skladba je jednou z úprav, které byly pořízeny z originální verze pro dva klavíry z roku 1937. Popularita kompozice pak vynesla verzi pro altový saxofon a orchestr, ba i pro klarinet, kterou si vyžádal Benny Goodman. V programu koncertu Prague Philharmonia způsobily obě saxofonové skladby mimořádný ohlas díky mistrovskému uchopení inspirace; u Milhauda především jeho oblíbenými rytmy brazilské provenience.

Valentine Michaud posléze přidávala ekvilibristický kus od soudobého modernisty a saxofonisty Vincenta Davida s titulem Pulse pro altový saxofon. Ten vepsal do partitury tohoto díla fascinující dvojzvuky a imitace, zaslechli jsme i zvuk podobný australské hudební troubě didgeridoo. Ohlas byl fantastický.

Po přestávce patřilo podium orchestrální prezentaci v Symfonii č. 1 B dur, op. 38 „Jarní“ Roberta Schumanna. Symfonie má čtyři části a opět, jako u Janáčkovy suity, proměnil se obvykle vážný kus v radostnou vitální událost, která plně vystihla podtitul Jarní. První věta, to byla čirá radost, ke které dirigent v bezvadné symbióze s orchestrem hudbu dovedl. Jockel patří k dirigentům pod jejichž gesty hudba jakoby vzniká. Kam a jak se ruce hnuly, tam a tak šel zvuk orchestru. Mezi skvělé momenty provedení patřily barvité vstupy jednotlivých nástrojů nebo i celých skupin. K notovému zápisu snad všichni nastudovali a měli na paměti řádky z Schumannova dopisu dirigentu Wilhelmu Taubertovi: „Mohl byste do svého orchestru při hraní vdechnout trochu touhy po jaru?

Foto: Prague Philharmonia / Ivan Malý

Facebook X E-mail WhatsApp