„Výkon Ireny Chřibkové ve všech skladbách programu byl naprosto suverénní.“

„Nešla vyšlapanými cestami a seznámila obecenstvo záslužně s málo známým dílem velkého kontrapunktika.“

„Závěr koncertu tvořila kantáta Otče náš, kde se k varhanám připojil Kühnův smíšený sbor s dirigentem Jaroslavem Brychem, harfenistkou Lydií Härtelovou a vynikajícím Jaroslavem Březinou.“

Jubilejní 25. ročník Mezinárodního varhanního festivalu v pražské minoritské bazilice sv. Jakuba byl slavnostně zakončen provedením Janáčkovy kantáty Otče náš. Malé ohlédnutí v programovém sešitu ukázalo, kolik významných varhaníků domácích i z ciziny od roku 1996 zde vystoupilo. Jedná se jednoznačně o nejvýznamnější varhanní festival, který si získal nezastupitelné místo v hudebním životě Prahy i celé republiky. Ani letos, přes všechnu nepřízeň koronavirové infekce, se nemusel žádný koncert zrušit, žádný účinkující ani program změnit. I zahraniční účinkující dorazili, což je ve srovnání se současnými provozními potížemi jiných pořadatelů víc než obdivuhodné. Za hladkým chodem festivalu stojí neúnavná práce organizátorky a dramaturgyně, titulární varhanice u sv. Jakuba Ireny Chřibkové, jejíž nasazení je třeba vysoko ocenit.

Irena Chřibková také převzala závěrečný koncert. Byla jako vždy dokonale připravena, mohutný nástroj i akustiku chrámu dobře zná a umí z něj vyhmátnout nejzajímavější zvukové barvy. Její výkon ve všech skladbách programu byl naprosto suverénní.

Vzhledem k postgraduálnímu studiu ve Francii Chřibková zařazuje do svých vystoupení často francouzskou varhanní hudbu a zvlášť francouzský symfonický styl. Tentokrát zvolila Alexandra Guilmanta, předního varhanního virtuóza a skladatele 19. století, dlouholetého varhaníka v Sainte-Trinité a profesora Pařížské konzervatoře. Z jeho osmi varhanních sonát zvolila tři první věty z jeho pětivěté Páté sonáty c moll, op. 80. Vystihla znamenitě dramatičnost úvodní věty, zvýraznila nápadité modulace zpěvné volné věty i energii následujícího Scherza.

K poctě nedožitých sedmdesátin významného soudobého skladatele Otomara Kvěcha uvedla jeho Pátou varhanní sonátu. Autor původně studoval na Pražské konzervatoři varhanní hru a skladbu a pokračoval v kompozičních studiích na AMU. Po dlouholetém působení v pražském rozhlase se stal profesorem skladby na Pražské konzervatoři a hudebně teoretických předmětů na AMU. Jeho skladatelské dílo je neobyčejně rozsáhlé (čtyři symfonie a devět smyčcových kvartetů) a nezapomínal ani na varhany, které využil i s orchestrem a především nástroji věnoval šest sonát. Kvěchovou snahou bylo neopakovat se a přinášet nové impulzy do varhanní kompozice. Rozevlátá jednovětá První sonáta vznikla v roce 1987. O třináct let později skladatel napsal jako poctu svému pedagogovi varhan Josefu Kubáňovi třívětou druhou Chorální sonátu, která zpracovává píseň „Bože před Tvou velebností“ jako chorální fantasii, chorálovou předehru a fugu. Třetí sonáta je variační, sonáta č. 4 má pět vět s úvodním preludiem a závěrečným postludiem, proloženými intermezzy. Všechny sonáty dosud využívaly spíš mohutného varhanního zvuku. Až třívětá Pátá sonáta (2014) s podtitulem „meditace“ exponuje tiché polohy v obou krajních větách, mezi které je vložena energičtější a zvukově průraznější rychlejší věta střední. Irena Chřibková vystihla jemnou registrací i klidným soustředěným přednesem její charakteristickou zamyšlenost a přičinila se o potřebné zvukové kontrasty.

Preludium a moll BWV 551 Johanna Sebastiana Bacha je skladbou autorova mládí, kdy vstřebával vlivy severoněmecké barokní varhanní školy. Mohlo vzniknout buď při pobytu na jeho gymnaziálních studiích v Lüneburgu, nebo v durynském Arnstadtu, kde zastával své první varhanické místo. Dík Ireně Chřibkové za uvedení této skladby. Nešla vyšlapanými cestami a seznámila obecenstvo záslužně s málo známým dílem velkého kontrapunktika.

Závěr koncertu tvořila kantáta Leoše Janáčka Otče náš, kde se k decentně doprovázející a velmi rytmické Ireně Chřibkové u varhan připojil zvukově decentní Kühnův smíšený sbor se sbormistrem a dirigentem provedení Jaroslavem Brychem, velmi přesně hrající harfistkou Lydií Härtelovou a vynikajícím Jaroslavem Březinou v tenorovém sólu, zpívajícím zpaměti. Skladbě, určené původně k živým obrazům podle cyklu polského malíře Józefa Męciny-Krzesze, dal Janáček v roce 1906 definitivní podobu. Pět kontrastních částí střídá sólo a sbor do závěrečného energického „Neuvoď nás v pokušení“ a „Amen“, které svojí úsečností už připomíná mnohem pozdější Glagolskou mši. Takto úsečně skončil i závěrečný koncert jubilejního cyklu.

Foto: Zdeněk Chrapek