„Ve tři hodiny odpoledne mi ještě nestihl vytrávit těžký oběd, naopak během druhé poloviny koncertu už z důvodu nedávného posunu času byla příliš brzy tma.“

„Z Geniušene jsem obecně měl dobrý pocit, v její povaze opravdu je něco osobitě energického a umí jít s kůží na trh.“

„Možná jsem nedokázal strávit program, ve kterém mi chyběla nějaká pořádná ‚odměna‘, něco, co by mě dokázalo pomyslně víc roztancovat nebo rozezpívat.“

V neděli 5. listopadu v rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného proběhl jediný odpolední koncert, který se zároveň jako jediný konal mimo Dvořákovu síň Rudolfina. Schopná klavíristka Anna Geniušene vystoupila v Sále Martinů na pražské HAMU s myšlenkově podnětným programem, který však v koncertní praxi možná příliš nefunguje.

Před lety jsem živě sledoval vystoupení Lukase Geniušase na Čajkovského soutěži a až tak výrazně mě neoslovil – v záplavě soutěžících si člověk kolikrát vyhlédne jiného favorita, navíc ne všechny jsem poslouchal stejně pozorně, možná to ani nebyl jeho nejlepší výkon…? Na to už si tolik nevzpomínám, ale s odstupem času se vracím k některým jeho výkonům třeba ze Chopinovy soutěže ve Varšavě, například k Fantazii f moll a Baladě g moll, a pokládám je vlastně za velmi dobré, rád si je nekriticky poslechnu ve volném čase pro potěšení. Kamarádi mi říkali: „V tom případě musíš dát ještě šanci i jeho ženě, ta je úžasná“. S Annou Geniušene jsem to měl totiž úplně stejně. I na posledním ročníku soutěže Vana Cliburna v Texasu jsem fandil někomu jinému a její výkony (mimochodem tehdy zrovna byla v sedmém měsíci těhotenství) jsem poslouchal spíš jedním uchem k domácím pracím. Zatím jsem bohužel ještě neměl čas to napravit pozornějším poslechem, a tak jsem se nechal překvapit až jejím koncertem v prostorách Hudební a taneční fakulty AMU.

Na ten se mi ale zároveň příliš nechtělo, jednak z osobních důvodů, jednak za to mohlo depresivní zatažené počasí, ale také kvůli času konání. Ve tři hodiny odpoledne mi ještě nestihl vytrávit těžký oběd, naopak během druhé poloviny koncertu už z důvodu nedávného posunu času byla příliš brzy tma. Takový koncert vlastně pocitově trvá „celý den“ a umí být pro posluchače vyčerpávající, obzvlášť v Sále Martinů, do kterého skrz okna vniká spousta přirozeného světla. Anna Geniušene si ale pozornost umí získat. Její příchod ke klavíru byl plný energie, vlastně jakéhosi charismatu, mládí i pódiové zralosti. Sonátu Es dur, op. 1 Muzia Clementiho spustila současně s dosednutím, bez obav, že by ji její schopnosti mohly zradit. Artikulovala často v nonlegatu, s takovým „hopíkem“ v zápěstí, prostřednictvím kterého přenášela do každého dílčího tónu váhu paže. V expozici první věty nejprve měla menší kontakt s klaviaturou a některé noty se neozývaly, asi ještě experimentovala s levým pedálem a mírou risku, ale postupně se ustálila na obdivuhodně spolehlivé prstové brilanci.

Následovaly první opusy dalších skladatelů – Čajkovského Ruské scherzo a Impromptu, Chopinovo Rondo c moll, Ukolébavka Mieczysława Weinberga a Schumannovy Variace na jméno ABEGG. Virtuózní skladby Čajkovského v této interpretaci zněly pravdivě, vrcholy se zdály někdy až extrémně smělé, nejen hlasité a čisté, ale i s autentickým tahem vpřed. Hlavní díl v první ze dvou skladeb sice nebýval příliš srozumitelný, ale neideální zvukové proporce mi vzhledem k vysokému nasazení klavíristky vůbec nevadily. I Chopinovo Rondo bylo živé a nápadité, uchopené s přesvědčením a citovou náklonností, jen některým lyrickým durovým pasážím jsem příliš neuvěřil z hlediska míry rubata. Moc se mi líbil přechod mezi Weinbergem a Schumannem, kdy téma variací vlastně náladově a tempově ještě vycházelo z ukolébavky. Pak však přišel střih a další průběh variací byl už byl výrazně virtuózní, radostný, pianisticky hotový, v neobvykle vysokých tempech (alespoň tak se to jevilo v místní mokré akustice). Z Geniušene jsem obecně měl dobrý pocit, v její povaze opravdu je něco osobitě energického a umí jít s kůží na trh. Jen je škoda, že po jednotlivých skladbách nikdy neopouštěla pódium a potlesk nechávala znít krátce. Vypadala, že se na další hraní těší, a to je dobře, ale publikum by možná ocenilo možnost si občas vydechnout.

Klavír v Sále Martinů příliš v oblibě nemám. Nevím, jestli je to jeho povahou, stářím nebo snad údržbou. Samozřejmě není ostudný, má parametry dlouhého koncertního klavíru, ale v rámci svojí kategorie na mě působí jako skládačka několika dílků, které do sebe navzájem moc dobře nezapadají. Například když je v rámci dlouhé znělé pasáže potřeba založit samotný bas, ten najednou zní dutě; levý pedál jako by nezjemňoval barvu nástroje, ale spíš byl takovým ohrožujícím prostředím, ve kterém se tónu prostě jenom daří méně; v jednočárkované až dvoučárkované oktávě kantiléna zní trochu zraněně, ne tolik vybraně jako na nástrojích první třídy.

Překvapilo mě, že první polovina programu, která na papíře se všemi těmi prvními opusy působí samoúčelně a ne zrovna atraktivně, vlastně fungovala lépe než druhá polovina, v níž zazněla dvě známá a zralá díla klavírní literatury. Pátou a Čtvrtou sonátu Sergeje Prokofjeva hrála klavíristka absolutně svrchovaně, s nevyčerpatelnou fyzickou rezervou, dynamickým vrcholem ušetřeným až na konec programu a mnoha výrazovými klady. Musím se ale omluvit – přestože k provedení nemám ani potajmu žádné veliké výhrady a určitě bych ho neoznačil za pasivní, jedním uchem mi šla hudba dovnitř a druhým ven. Možná jsem už nedokázal strávit program, ve kterém mi chyběla nějaká pořádná „odměna“, něco, co by mě dokázalo pomyslně víc roztancovat nebo rozezpívat. Je to zvláštní, přitom třeba Čtvrtá Prokofjevova sonáta je spolu se Šestou mojí nejoblíbenější, a navíc je v ní i spousta vzrušující pianistické akrobacie. Dvě sonáty naráz na mě v kontextu tohoto programu ale určitě byly příliš.

Ještě o něco víc mi poslech zkomplikoval cyklus Valentina Silvestrova, Čtyři skladby pro klavír, op. 302, který pianistka přednesla mezi těmi dvěma Prokofjevy. Hudba tohoto skladatele mi zatím pokaždé byla sympatická, například jeho Bagatela se výborně hodila do loňského recitálu Leifa Ove Andsnese. Tady jsem předpokládal, že to bude podobně. A opravdu, první skladba cyklu mezi dvě sonáty vnesla potřebnou hřejivost, byla velmi prostá, ale osobní, posluchači ji vnímali napjatě. Nechci vůbec shazovat zřejmý mimohudební význam cyklu v programu, ale při třetí a čtvrté skladbě mi přišla hudba pořád stejná a v sále obecně vzrůstal neklid. Cítil jsem se vlastně nepohodlně za interpretku, která vynakládá veliké duševní úsilí do zvolení těch nejlepších možných výrazových prostředků, zatímco interpretované skladby si v této dramaturgii těžko nacházely cíl u posluchačů. Po kombinaci Prokofjeva a Silvestrova zahrála ještě dva přídavky, dvě z Beethovenových Bagatel, op. 33, Es dur a As dur.

Z koncertu jsem si odnesl zvláštní dojem. Obvykle vyhledávám spíš umělce než programy; například Grigorij Sokolov nezřídka nabízí programy, které jdou vyloženě proti publiku, a přesto na jeho koncerty budu chodit rád. V tomto případě jsem měl ale pocit, že interpretace byla dobrá, zatímco skladby ne, přesněji jejich kombinace. To je podivné, vždyť šlo převážně o přední skladatele, většina samotných skladeb ani nebyla nijak zvlášť poslechově náročná a některé z nich mám osobně moc rád. Kde je tedy pravda?

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý