„Metastasio měl s rodinou Martinesových velmi dobrý vztah, záhy rozpoznal hudební nadání Marianny, vedl ji ke vzdělání a podporoval umělecky i finančně.“

„Hudba Marianny Martines nevybočuje z vysokých standardů své doby.“

„Režisérku na díle nezaujal ani tak křesťanský motiv zkoušky silné víry, jako spíš násilí na vlastním dítěti.“

Skladatelek v hudební historii není mnoho, některé jsou navíc pozapomenuté. Vídeňské Theater an der Wien (Divadlo na Vídeňce), jemuž rozhodně nelze upřít odvážnou dramaturgii, se rozhodlo jednu z nich představit širší veřejnosti. Uvedlo oratorium Isacco (Izák), které zkomponovala vídeňská skladatelka Marianna Martines, starší současnice W. A. Mozarta.

Narodila se roku 1744 do španělské rodiny, jež z Neapole přesídlila do Vídně, kde byl otec Martines zaměstnán v domácnosti papežského nuncia. Dům na Michaelerplatz, který rodina obývala, měl další nevšední obyvatele. Především proslulého básníka a libretistu Pietra Metastasia, který tu žil až do své smrti roku 1782. Dále skladatele a zpěváka Nicolu Porporu a mladého Josepha Haydna. Osudy všech těchto lidí se vzájemně prolínaly.

Metastasio měl s rodinou Martinesových velmi dobrý vztah, záhy rozpoznal hudební nadání Marianny, vedl ji ke vzdělání a podporoval umělecky i finančně. Marianna se učila na klavír u Haydna a zpěv u Porpory. Brzy se však u ní projevil i skladatelský talent, a tak začala brát lekce u Johanna Adolfa Hasseho.

Už jako dítě vystupovala Marianna často u císařského dvora, i před samotnou Marií Terezií. Hudbě takříkajíc zasvětila celý život. Nikdy se neprovdala, zato pořádala vyhlášené hudební večery, jichž se účastnil mimo jiné i W. A. Mozart. Díky ekonomické nezávislosti se hudbou nikdy nemusela živit, což jí – jako ženě – v té době vlastně pomáhalo. Zůstala uznávanou salónní diletantkou v nejlepším smyslu tohoto slova.

Roku 1808 ještě navštívila první uvedení Haydnova oratoria Stvoření, které řídil Antonio Salieri. Zemřela roku 1812 a je pochována na hřbitově St. Marx (svatého Marka). Její skladatelský odkaz zahrnuje mše, moteta, kantáty a dvě oratoria na italské texty, přirozeně od Pietra Metastasia.

Libreto k oratoriu Izák napsal Metastasio podle starozákonního příběhu o Abrahámovi, kterému Bůh přikázal, aby obětoval vlastního syna Izáka. Abrahám, vedený neochvějnou důvěrou v Boha, je připraven oběť vykonat, ale v poslední chvíli ho Bůh zadrží. Tato zkouška víry mu postačila a místo Izáka je obětován beran. Metastasiův text z roku 1740 byl zhudebněn vícekrát, tištěný program k produkci uvádí, že dokonce až padesátkrát. Verze Marianny Martines poprvé zazněla roku 1781 ve Vídni.

Hlavní postavou svého téměř operně dramatického libreta Metastasio neučinil ani Abraháma, ani Izáka, ale Izákovu matku Sáru. Samotná scéna přípravy na obětování Izáka se neodehrává před diváky, ale sledujeme ji prostřednictvím Sářina líčení, jakýmsi jejím vnitřním zrakem, v němž se zrcadlí zděšení, zoufalý strach, ale i pocit spoluviny za obětování vlastního dítěte. Po odvolání božského pokynu nakonec před Abrahámem vyvstane vidina příštího syna (neboli Ježíše), jenž se obětuje a spasí hříšné lidské pokolení…

Z čistě posluchačského hlediska (o vizuálním ztvárnění bude řeč za chvíli), bych řekla, že oratorium nevybočuje z vysokých, ale přece jen standardů své doby, které si osvojilo mnoho skladatelů; ve své době úspěšných, dnes už známých jen málo či vůbec. Instrumentálně se pohybuje někde mezi barokem a vídeňským klasicismem, v áriích se však ještě drží pozdně barokního stylu, s jeho vypjatou virtuozitou.

Mimochodem, jedním za mnoha skladatelů, kteří tento Metastasiův text rovněž zhudebnili, byl několik let před Mariannou Martines i Josef Mysliveček. A řekla bych, že jeho oratorium Abramo ed Isacco (má ho na repertoáru i soubor Collegium 1704), rovněž zakotvené v dobovém stylu, je melodicky invenčnější a vynalézavější a co do zprostředkování emocí silnější. Přesto bylo zajímavé slyšet zhudebnění Marianny Martines, které sestává z 28 hudebních čísel, počínaje slavnostní předehrou, a z árií, propojených recitativy accompagnato, neboli doprovázenými orchestrem. Byť nevybočuje směrem ke genialitě, má v sobě vřelost a esprit a příjemně se poslouchá.

Oratorium se hraje v Kammeroper (Komorní opeře), druhé a menší scéně, jíž disponuje Theater an der Wien. Scénickou podobu vytvořila režisérka Eva-Maria Höckmayr, která biblický příběh přetvořila do soudobého rodinného dramatu, v němž jsou všichni – jak je dnes v podstatě pravidlem – v šedivém civilu. Začíná se jako víceméně klasické koncertní provedení, zpěváci stojí před pulty, ale když se mezi nimi zničehonic objeví malý chlapec, jako by je příběh začal vtahovat do sebe a oni se stali jeho aktéry. Na pozadí navíc běží videa, zobrazující rozlehlý, leč prázdný a znepokojivě působící současný vídeňský byt, zřejmě na dobré adrese. Režisérku totiž na díle nezaujal ani tak křesťanský motiv zkoušky silné víry, jako spíš násilí na vlastním dítěti. V inscenaci sice není explicitně ukázáno, ale týrání dítěte, v tomto případě Izáka vlastním otcem a za bezmocného přihlížení matky, takříkajíc visí ve vzduchu.

Celá inscenace je ale spíš matoucí, neboť jak to bývá u aktualizací, původní dílo si jde jedním směrem, režisér se pak ubírá jiným. Samozřejmě, příběh Abraháma, Sáry a Izáka byl jinak vnímán v době vypjaté barokní zbožnosti, kdy jej do libreta převyprávěl Metastasio a jinak bude nutně vnímán dnes, ale prostě na něj nasadit jinak velice závažné téma dnešní doby, jakým je týrání či zneužívání dětí, mi přijde jako hodně prvoplánový výklad biblických příměrů… Inscenace navíc vynechává závěrečný sbor, takže dílo a s ním celý večer zůstává jakoby uťaté, neukončené. Asi to byl záměr, ale dopadlo to nepřesvědčivě.

Zpěvákům nutno přiznat, že hráli jako o život, i když nebylo vždy moc zjevné, co vlastně jejich jevištní akce mají znamenat… Jak už bylo řečeno, pěvecké party jsou vysoce virtuózní a při představení 12. června s nimi někteří sólisté měli dost práce i problémů. Nejvíc gruzínská sopranistka Sophie Gordeladze v ústřední roli Sáry, kterou zpívala hodně pronikavě a ploše.

Na limity svého jemného hlasu narážel i španělský kontratenorista Dennis Orellana jako Izák, solidní výkony podali čínský tenorista Anle Gou coby Izákův přítel Gamari, jenž se ovšem ke slovu dostane až v druhé části oratoria, a černohorsko-rakouská sopranistka Andjela Spaic v menší úloze Anděla. Nejlépe ze všech se poslouchal měkce vedený, kultivovaný hlas chilského barytonisty Christiana Senna v roli Abraháma. Soubor Bach Consort Wien, který řídila Chiara Cattani, hrál lehce a energicky, recitativy v sobě měly skutečné dramatické napětí.

Seznámení s Mariannou Martines sice nelze označit za senzační objev, ale přesto za obohacující nahlédnutí do méně známé kapitoly hudebních dějin Vídně. Koho by skladatelčiny osudy zajímaly více, může si obstarat její novodobou monografii, kterou napsal americký badatel Irving Godt a která vyšla roku 2010.

Foto: Herwig_Prammer / Divadlo na Vídeňce