„Se skladbami, které zkomponoval Bohuslav Martinů pro menší tělesa, si pardubičtí filharmonici dobře rozumějí.“ 

„Na Jiřím Bártovi by člověk marně hledal stopy únavy, i když jen pár dnů jej dělilo od letošního ročníku jeho kutnohorského festivalu.“

„Nestává se často, aby sólista před svým vystoupením vyprávěl posluchačům nějakou příhodu.“ 

Na závěr své 55. sezony přizvala Komorní filharmonie Pardubice jako sólistu violoncellistu Jiřího Bártu. Ten svým přednesem Koncertu C dur Josepha Haydna dokonale naplnil předem ohlášený název večera Brilantní cello. Další části programu, v němž zazněla díla Bohuslava Martinů a Antonína Dvořáka, byly věnovány Roku české hudby. Za zaznamenání stojí, jak skvěle dokáže Jiří Bárta komunikovat s publikem.

Červnovými koncerty v Sukově síni Domu hudby se Komorní filharmonie Pardubice pod vedením šéfdirigenta Stanislava Vavřínka rozloučila před letními prázdninami se svými posluchači stylově. Nabídla jim skladbu ze svého tradičního klasicistního repertoáru, v němž je orchestr jako doma, a dvěma dalšími připomněla, že Rok české hudby má za sebou teprve svou necelou polovinu. Každá část programu přitom byla zcela jiná.

Se skladbami, které zkomponoval Bohuslav Martinů pro menší tělesa, si pardubičtí filharmonici dobře rozumějí; hrají je poměrně často a s chutí. Nejinak tomu bylo tentokrát, kdy přišla na řadu Serenáda pro komorní orchestr, H 199. Přibližně třináctiminutová skladba z roku 1930 vyniká nápaditou melodičností a přirozenou lehkostí, až hravostí. Zřetelně v ní zaslechneme a rozeznáme, jak je u autora typické, vlivy pulsujícího hudebního života Paříže, v níž vznikla, i jedinečné ozvuky domoviny, zvláště na začátku druhé části (Andantino moderato) jako bychom se ocitli z rušné metropole na poklidné Vysočině. Martinů i na malé ploše dosahuje prolínáním svých motivů a zapojením méně obvyklých postupů (například dvoje sólové housle) mimořádné sdělnosti a působivosti. Stanislav Vavřínek si ze stupínku s hráči pohrával s viditelnou radostí, ani na vteřinku přitom nepřestal hlídat příslušná střídání. Náročná je tahle skladba především pro dechaře, klobouk dolů před jejich výkonem. To neustálé klokotání a ševelení vyznělo perfektně. 

Bez jakýchkoli pochybností dosud nezodpovězenou otázku, zda je Joseph Haydn opravdu tvůrcem Koncertu pro violoncello a orchestr C dur, Hob. VIIb:1 ponechme stranou. Víme, že opis dlouho nezvěstné skladby byl nalezen v pražském Národním muzeu v roce 1961 a že většina muzikologů o autorství nepochybuje; přes dodnes se objevující výhrady se každopádně toto virtuosní dílo stalo ve violoncellovém oboru jedním z repertoárových základů a patří k nejčastěji uváděným. Charismatický Jiří Bárta se pustil do jeho pardubického provedení s velkou energií, s precizní znalostí a přehledem, za vzorné spolupráce s doprovázejícím orchestrem. Do sebemenšího detailu si vychutnal kadenci na konci první věty, mistrovsky odstínil následné Adagio a svoji vrcholnou virtuozitu potvrdil v tempově závratném závěru. Sledovat sólistu při jeho výkonu je opojné. Na jednu stranu zdá se býti plně pohroužen do vnitřního světa skladby, současně je ale patrné, jak pozorně komunikuje s dirigentem a ostatními hráči. Na Jiřím Bártovi by člověk marně hledal stopy únavy, i když jen pár dnů jej dělilo od letošního ročníku „jeho“ kutnohorského festivalu, kde nejen hraje, ale též moderuje a vlastně celou tamní akci zastřešuje. Pardubický koncert se navíc stal nejen ukázkou brilantního cella, ale rovněž umění komunikace. 

Nestává se totiž často, aby sólista před svým vystoupením vyprávěl posluchačům nějakou příhodu. Silný déšť, jenž se ve středu krátce před koncertem prohnal Pardubicemi, a obavy dirigenta Vavřínka, zda je v pořádku, přiměly Jiřího Bártu zavzpomínat na Smetanovu Litomyšl, kde kdysi sladce usnul a prošvihl začátek… Tohle pětiminutové vybočení z programu zcela určitě nebylo naplánováno, publikum v Domě hudby naslouchalo slovům sólisty se zájmem a s laskavostí, a dokonce jej za ně odměnilo aplausem, přestože sám vypravěč konstatoval, že za něco takového se přece tleskat nemůže. Inu, umění komunikace s posluchači má mnoho podob a Jiří Bárta dobře ví, jak zrušit bariéry. Možná i proto po Haydnovi přidal nejen Bacha, ale navíc ještě jednu vtipnou historku, tentokrát na téma akustiky a pohodlí v tamní Sukově síni.

Příjemnou náladu večera nakonec podle očekávání završilo provedení České suity, op. 39 Antonína Dvořáka. Asi těžko bychom v historii pardubické Komorní filharmonie hledali sezonu, v níž by se tato skladba nehrála. Členové orchestru i v ní ze sebe vždy předvádějí jen to nejlepší – ostatně radostí překypující poloha mezi tanci a romancí k něčemu takovému přímo vybízí. Stanislav Vavřínek pochopitelně v nejvíce dynamických pasážích nezapřel moravskou živelnost a bodrost, jeho gesto se ale vždy, když to bylo v předepsaných punktech nezbytné, dokázalo patřičně zklidnit. Ale nešlo o přísnost, naopak. Byla to ukázka skvělé kolektivní spolupráce, pro pardubický orchestr příznačné. A právě na ni bylo poukázáno i v úplném závěru při dojemném rozloučení se třemi v orchestru končícími a do důchodu či na jiné působiště odcházejícími členy tělesa (Pavel Merta, Pavel Vaněk a Michal Doubek).

Foto: Komorní filharmonie Pardubice/ František Renza

Facebook X E-mail WhatsApp