Slavnostní večer vzdávající hold Emě Destinnové se uskutečnil 17. února v Rudolfinu. Za dva roky si připomeneme 150. výročí jejího narození, k němuž je plánována nová, třídílná publikace o této legendární pěvkyni. Její autorkou je slovenská scenáristka, režisérka a herečka Lucia Klein Svoboda, která se svým týmem zároveň připravila i celý koncertní večer – a při této příležitosti pokřtila první díl mapující Destinnové cestu od dětství až po angažmá v Berlíně. Za doprovodu Prague Philharmonia pod taktovkou Františka Macka vystoupily sopranistky Zuzana Marková, Eliška Weissová a Vanda Šípová spolu s kontratenoristou Vojtěchem Pelkou. Večer měl nepochybně vysoké aspirace i řadu přesvědčivých okamžiků, přesto však nezůstal zcela bez otazníků.

Kdo byla Ema Destinnová, není třeba čtenářům portálu KlasikaPlus.cz nijak dlouze připomínat. Narodila se 26. února 1878 v Praze jako Emilie Paulina Jindřiška Kittlová a umělecký pseudonym Destinnová (Destinn) si zvolila později v Berlíně, v poctě své profesorce zpěvu Marii Loewe-Destinnové. Zároveň šlo o prozíravý „marketingový“ tah, který jí měl usnadnit prosazení na mezinárodní scéně. Její začátky však nebyly jednoduché. Destinnová vycházela z takzvané italské pěvecké školy, zatímco v českých zemích se na přelomu století upřednostňovala tradice německá. Skutečného uznání se Destinnové dostalo až roku 1898, kdy nastoupila do Berlínské státní opery Unter den Linden. Brzy se zde stala primadonou a během deseti let nastudovala na padesát rolí.

Mezi lety 1908 a 1915 působila v newyorské Metropolitní opeře, kde prožila mimořádně úspěšné angažmá. Z tamních milníků připomeňme alespoň dva: první uvedení Smetanovy Prodané nevěsty v roce 1909 pod taktovkou Gustava Mahlera a světovou premiéru Pucciniho Děvčete ze Západu, v níž po boku Enrica Carusa ztvárnila Minnie – jednu z nejnáročnějších Pucciniho sopránových postav.

Mimo Met vystupovala často i v Královské opeře v Londýně a samozřejmě v Národním divadle v Praze. Po konci první světové války vystupovala spíše koncertně a čím dál více sporadicky, k čemuž jí vedlo mj. její krédo „není ničeho horšího, než když se musíte dívat na starou ženu na jevišti“. Zemřela 28. ledna 1930 následkem komplikací po operaci očí a pochována je na vyšehradském Slavíně.

Odkaz Emy Destinnové by dnes možná nerezonoval tak silně, kdyby vedle výjimečného hlasu nebyla jeho majitelka zároveň mimořádnou osobností. Už od raného mládí si uvědomovala nerovné postavení žen ve společnosti – sama ostatně nemohla studovat vytouženou hru na housle – a celý svůj život bojovala o jeho narovnání. Stala se tak jednou z prvních a nejvýraznějších feministek u nás. Jako hrdá vlastenka byla zároveň trnem v oku c. k. policii a jako umělkyně v širším slova smyslu kolem sebe vytvořila jakýsi salon první republiky: místo setkávání kulturní elity, kam přicházeli téměř všichni významní malíři, sochaři i spisovatelé své doby.

K úternímu gala připomínajícímu mj. i její pozoruhodně širokou repertoárovou paletu, byly přizvány tři sopranistky, každá oborově jiná, a jeden kontratenorista. Po úvodní hezky zahrané předehře k Mozartovu Donu Giovannimu zazpívala Vanda Šípová árii Donny Anny Or sai chi l’onore z prvního dějství této opery. Její hlas se hezky nesl sálem a ukázal množství barev i výrazových možností, přesto ale zněl jaksi zastřeně, pro správné uchopení Mozartovy hudby až mdle s občasnými ostrými přechody. Jakoby tato sopranistka, která se u nás prosadila zejména jako skvělá představitelka rolí soudobé opery, zkrátka už pro Mozarta neměla potřebnou lehkost. To bylo ještě patrnější v duetu Hraběnky a Zuzanky Canzonetta sull’aria z Figarovy svatby, který přednesla s kontratenoristou Vojtěchem Pelkou. Pro toho je Mozartův repertoár naopak ideální, má pro něj krásně jemný, technicky dobře zvládnutý, mladistvý a řekl bych téměř dívčí hlas, nezvyklý u kontratenoristů. Vedle něj se bohužel limity Šípové ukázaly ještě výrazněji. Nejlépe jí vyšla árie Paminy Ach, ich fühl’s z Kouzelné flétny, zejména díky teskným lyrickým pasážím; Paminino hluboké zoufalství vystihla opravdu pěkně. Její jevištní přítomnost a herectví je obdivuhodné (ostatně se věnuje i činohře) a obecenstvo jí tak občasné prohřešky promine, přesto bych si ji příště raději poslechnul v jiném repertoáru. 

V jiném repertoáru bych si rád poslechnul také Elišku Weissovou. Tato dramatická sopranistka u nás v podstatě nemá žádnou větší konkurenci, její hlas je ostatně zvyklý na vystupování v násobně větších sálech, než je Dvořákova síň, která tak byla jejímu volumenu i hlasové energii malá. Pro její hlas bylo napsáno tolik krásných rolí od Kostelničky a Cizí kněžny přes Azucenu a Abigail až po Elektru. Pro tyto role je ideální představitelkou; méně už pro roli Santuzzy, jejíž árií Voi lo sapete, o mamma z opery Sedlák kavalír se uvedla. V ní demonstrovala svůj krásný, nosný a neuvěřitelně barevný hlas, který nemá technické ani výrazové potíže, ale vřelosti, tolik potřebné pro tuto roli, v něm bylo jako šafránu. Také Miladě a její árii Jak je mi, kterou známe i z podání světových sopranistek, by slušelo o špetku více civilnosti, pokory, prostoty. Toto není výtka vůči sopranistce, jejíhož umění si hluboce vážím, ale vůči tomu, že přednesla árie poněkud mimo svůj hlasový obor. 

Vojtěch Pelka, jehož obsazení do koncertu považuji za skvělý nápad, mimo zmiňovaného duetu přednesl i Gluckovu árii Qual vita è questa mai – Che fiero momento z opery Orfeus a Eurydika. Jeho hlas je kultivovaný, možná i díky svému mládí ne zcela usazený, ale přesto neobyčejně svěží a přirozený a neschází mu potřebná vřelost. Jeho menší volumen a esprit se výborně hodí pro raně klasicistní a barokní opery, do nichž bývá právem čím dál více obsazován. 

Ozdobou večera byla bezpochyby sopranistka Zuzana Marková, která zazpívala árii Markétky Il était un Roi de Thulé; Ah je ris de me voir z Gounodova Fausta a árii Manon Je marche sur tous les chemins… Obéissons ze stejnojmenné opery Julese Masseneta. Ač je hlas Markové vycepován v italských divadlech a italským repertoárem, pro ten francouzský předvedla neobyčejný cit. Její srozumitelnost byla zejména ve druhé árii čítanková, pochvalu zaslouží i sametová, dlouhá legata, jasná pianissima ve výškách a bezchybné běhy před oktávy. Pro obě role je navíc vděčná i vizuálně, a i proto přednesla obě perly francouzské opery nesmírně přesvědčivě, organicky a s interpretační inteligencí – svou koketerii držela v přiměřených mezích. 

Závěrem večera orchestr Prague Philharmonia zahrál Symfonické intermezzo z Mascagniho Sedláka kavalíra a jako přídavek zazpívali všichni Velikonoční sbor ze stejné opery. Ten již z podstaty hlasových odlišností všech účinkujících vyzněl zvukově nekompaktně. Prague Philharmonia stejně jako na sobotním koncertu Nadine Sierra potvrdila svou pověst mimořádně empatického doprovodného tělesa a jeho spolupráce s mladým dirigentem Františkem Mackem měla patřičný náboj. K hezkému vyznění večera přispěla i harfistka Barbora Plachá svým kultivovaným doprovodem mluveného slova.

Poněkud mě překvapilo, že pro dramaturgicky zajímavě vystavený koncert nebyla vydána koncertní brožura, kde by bylo vysvětleno, proč jsou uvedeny právě zmiňované árie z repertoáru Destinové. Přece jen, když Martin Hoffman popisoval okolnosti uvedení Prodané nevěsty v Berlíně a na to zazněla árie z Gluckovy opery, působilo to trochu zmateným dojmem.

Mimo zmiňovaných árií zazněly i četné a ne zrovna krátké ukázky z knihy v podání zmiňovaného Martina Hoffmana, jehož citlivému přednesu nazvučení spíše uškodilo. Večerem nás provázel Pavel Svoboda a ač bylo jeho moderování příjemně civilní, nemohl jsem se ubránit dojmu, že by koncertu celkově slušelo méně slov a o to více hudby. Všichni umělci spolu s Lucií Klein Svoboda a Vlastou Reittererovou, která nad knihou měla odborný dohled, knihu na pódiu představili a pokřtili – tedy její první část s titulem Zrození hvězdy. V plánu je rovněž druhý díl mapující působení Emy Destinnové v Metropolitní opeře a třetí a jejím životě po návratu do vlasti. Na základě přednesených ukázek soudím, že je kniha hezky a poutavě psaná, a navíc se jedná o první takovou publikaci, kterou napsala žena. Ženský pohled na tuto zásadní postavu naší nejen hudební historie může nepochybně přinést mnoho nových pohledů a impulsů a má oprávněné ambice oslovit čtenáře i daleko od břehů opery a klasické hudby.

Foto: facebook Vandy Šípové

Facebook X E-mail WhatsApp