„Marshallovi hudba pod rukama dýchá všemi nuancemi od blues přes klasický symfonismus po bigbandový zvuk.“

„Gershwinův chytlavý Američan v Paříži by na vrcholu večera posloužil určitě mnohem lépe.“

„Za partnera Soni Godarské zvolili pořadatelé nesourodě Vojtěcha Dyka.“

Sedmašedesátá Smetanova Litomyšl skončila. Uzavřel ji první červencovou neděli koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu s Waynem Marshallem – suverénním interpretem, dirigentem a pianistou s cítěním přesahujícím běžnou klasiku, pro kterého jsou Američané Gershwin a Bernstein důvěrně známými autory. Právě díky tomu a díky skvěle hrajícímu tělesu mohl program Americká story s díly obou autorů vyznít tak stylově a uvolněně, jak vyzněl. 

Americká story se dvěma skladbami George Gershwina a se dvěma kompozicemi Leonarda Bernsteina, Smetanovu Litomyšl atraktivně uzavírajícími, měla jediný nedostatek: díla nebyla ideálně seřazena. A tak se festivalovému finále nedostalo pravého hudebního finále. Symfonická suita z hudby k filmu V přístavu z Bernsteinova pera je sama o sobě zajímavá, ale není to prostě ta pravá „koncovka“. Není při vší úctě ani známá, ani strhující, vystoupení tahle hudba nevygradovala. Vzedmutí v posledních taktech už nic zachránit nedokázalo. Gershwinův chytlavý Američan v Paříži, kus zařazený do první poloviny koncertu, by na vrcholu večera posloužil určitě mnohem lépe.

Wayne Marshall je britský hudebník s rodinnými kořeny na karibském Barbadosu. Působí nejen s taktovkou, ale i jako pianista a rovnocenně jako varhaník. Oba americké autory, mimochodem potomky imigrantů z Ruska a Ukrajiny, zručně se pohybující na hraně klasiky a lehčích žánrů, interpretuje se znalostí, pochopením a bezpečným muzikantským cítěním. Diriguje úsporně, ale naprosto účelně, zřetelně a přesně, pod rukama mu hudba i ve zvuku velkého symfonického orchestru dýchá všemi nuancemi od blues přes klasický symfonismus po bigbandový zvuk.   

Gershwin, autor hitů hraných na Broadwayi a dodnes slavných, usiloval mezi válkami o propojení jazzu s klasikou a podařilo se mu to. Rapsodie v modrém a opera Porgy a Bess jsou nesmrtelnými příklady. Dirigent Bernstein, komponující moderní vážnou hudbu, se o totéž snažil po válce z druhé strany – a ve West Side Story prorazil do světa moderního muzikálu způsobem, který se jako syntéza zapsal do dějin. 

O obojím, o tom všem, přesvědčil závěrečný koncert festivalu vrchovatou měrou. Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál špičkově – přesně i uvolněně. Ani se nezdálo, že by byl jakkoli mimo svou komfortní zónu. Ostatně, v paměti je vydařené koncertní provedení opery Porgy a Bess v roce 2019 s Marshallem za dirigentským pultem i jejich nedávný společný pražský abonentní koncert s Gershwinovou a Bernsteinovou hudbou. 

Koncertní suita z West Side Story byla nyní právem skutečným středobodem programu. Na rozdíl od známějších rozdivočelých Symfonických tanců z West Side Story je lyrická, využívá ty části muzikálu, ve kterých spolu zpívají Tony a Maria. Smetanova Litomyšl vsadila v případě sólistů na dvě vynikající jména: mladá slovenská sopranistka Soňa Godarská, která na sebe v posledních letech upozorňuje i v Čechách, včetně ceny Thálie, byla technicky i výrazově výborná. Je primárně operním hlasem a zpívala emotivně. Za jejího partnera zvolili však pořadatelé zcela nesourodě Vojtěcha Dyka, primárně zpěváka „mikrofonového“ – a to nebylo v tomto kontextu šťastné. Třebaže měli oba mikroporty, byl zvukově upozaděn. A neprosadil se ani výrazem, i když zpíval opravdu cituplně a jemně. Popový způsob zpěvu uplatnit úplně nemohl a operní nemá k dispozici.

Začátek koncertu patřil Gershwinovi. Druhá rapsodie pro klavír a orchestr nebyla nikdy tak úspěšná a není tak známá jako Rhapsody in Blue. Trochu eklekticky rozvíjí jednou už vynalezený a užitý styl, ale dobře se poslouchá a Wayne Marshall ji interpretoval s mimořádným vhledem i s notnou, ke stylu patřící dávkou exhibice: dirigoval zpaměti od klavíru, od něhož vstával, když nehrál, a chvílemi naopak hrál i vestoje, což je už výkon skoro cirkusový. Ukazoval prsty a drobnými pohyby hlavy nebo pohledy úplně vše a orchestr reagoval v neustálých proměnách skladby s obdivuhodným pochopením a vcítěním, s jistotou a zdálo se, že i uvolněným nadhledem. 

Druhou ze čtyř položek festivalového finále byla jazzem ovlivněná, rozmáchlá a barvitá symfonická báseň Američan v Paříži, tak trochu potpourri odpovídající „années folles – šíleným rokům“, jak bývají nazývaná pařížská dvacátá léta, značně jazzová, ale také dadaistická a surrealistická a vůbec dost avantgardní. Gershwin v Paříži studoval, respektive chtěl studovat, u Maurice Ravela a Nadii Boulangerové. Ti mu ovšem spíše jen radili, a to ať hlavně zůstane svým… Stalo se. Tamními uměleckými dojmy se nicméně nechal volně ovlivnit. 

Úplně „pařížská“ ta hudba však stejně není, i když se v orchestru mají vedle celesty a saxofonů ozývat i automobilové klaksony… Jde o další a opravdu podařený příklad „amerického“ propojení klasiky s novými podněty. Marshallovi a rozhlasovým symfonikům vyšla skladba naprosto přesvědčivě, vlastně téměř ideálně. Ta pravá „vášeň“, která byla mottem letošního festivalu, sice v Gershwinově hudbě není, ale lze si i tak představovat, že právě toto dílo, vedle milostných vyznání z West Side Story, Smetanovu Litomyšl, obrazně řečeno, atraktivně završilo.

O zahajovacím červnovém koncertu letošního festivalu čtěte ZDE.

Dalšími nejlepšími okamžiky ročníku byly zejména operní koncert pěvců Corinne Winters a Pavla Černocha a písňový recitál Geralda Finleyho, koncertní uvedení Honeggerova oratoria Král David nebo koncerty King´s Singers a orchestru Kremerata Baltica, o kterých čtěte pod titulkem Artový čtvrtek v Litomyšli.

Ze scénických projektů zaujalo zejména hostování Janáčkovy opery Národního divadla Brno a historicky první taneční a loutkové zpracování Smetanovy Mé vlasti. Velkou dávku hudebního i divadelního humoru přinesla Salieriho opera hraná na letní scéně v Nových Hradech.

—————-

Foto: František Renza / Smetanova Litomyšl

Facebook X E-mail WhatsApp