„Robert Jindra, který se nijak netají svou láskou k francouzské hudbě, využil možnost rozkrýt zvukové poklady v partituře.“

„Kateřina Kněžíková okamžitě zaujala naléhavostí svého vokálního projevu.“

„Na jejím hlasu je sympatické, že má téměř ‚na první dobrou‘ rozpoznatelnou barvu, což se o mnoha sopranistkách říct nedá.“

Na Den válečných veteránů a svátek sv. Martina si Symfonický orchestr Českého rozhlasu připravil ryze francouzský abonentní koncert a jako sólistku přizval jednu z našich předních sopranistek Kateřinu Kněžíkovou. Na programu byla symfonická báseň Visions Julesa Masseneta, čtyři písně u nás neprávem málo uváděného autora Henriho Duparca a Bizetova Symfonie „Řím“. Stanice Český rozhlas Vltava koncert přenášela a pevně věřím, že přispěla k pondělní pohodě v mnoha českých domácnostech.

K napsání symfonické básně Visions (Vidění, premiéra 1891) inspiroval Masseneta (1842–1912) Franz Liszt, jenž se stal se svými symfonickými básněmi jedním z průkopníků programní hudby. Skladba začíná téměř éterickou melodií, kterou postupně rozvíjí zvuk houslí – ty pod rukama SOČRu na pondělním koncertu přímo zpívaly. Skladba v sobě nezapře autora slavné Meditace z Thaïs. Hudba postupně nabírá na naléhavosti až do plné dramatické síly, je plná pocitu radosti a nostalgie a místy připomíná scénickou hudbu. Robert Jindra, který se nijak netají svou láskou k francouzské hudbě, využil možnost rozkrýt mnoho zvukových pokladů v partituře, a to na výbornou. Je s podivem, že se této kompozici nedostává na koncertních pódiích většího prostoru.

To se ostatně dá říct i o Fantaisie symphonique in C „Souvenirs de Rome“ (Symfonie „Řím“) Georgese Bizeta (1838–1875), která zazněla po přestávce. V této čtyřvěté symfonii je mnoho krásných, ryze francouzských míst, Bizet vystavěl lyrické a dramatické pasáže velice promyšleně. Skladba je plodem skladatelova mnohaletého pracovního úsilí, nicméně inspirací mu bezesporu byl jeho dvouletý pohyb na Francouzské akademii v Římě. I když je partitura kompletní, sám ji považoval za ne zcela dokončenou. Symfonie byla premiérována až po Bizetově smrti a zcela neprávem stojí ve stínu jeho Arlésanky či oper Carmen a Lovci perel. 

Vrcholem koncertu nicméně byly písně Henriho Duparca (1848–1933) v podání Kateřiny Kněžíkové. Z jeho díla se kromě písní v repertoáru mnoho neudrželo. Mnohé příliš sebekritický skladatel zničil, po roce 1885 přestal komponovat a věnoval se malbě. Přesto v oboru koncertní písně patří spolu s Gounodem, Faurém a Debussym k nejdůležitějším francouzským tvůrcům druhé poloviny 19. století. Nezapře vliv Richarda Wagnera a Hectora Berlioze, instrumentální složka jeho děl naznačuje cestu k impresionistům. Písně skládal téměř výlučně na slova francouzských básníků a hudebně se mu pokaždé podařilo atmosféru básní dokonale vystihnout. To se týká i čtyř písní, které zazněly na pondělním koncertu: L‘invitation au voyage (Vyzvání na cestu) z Baudelairovy slavné sbírky Květy zla a La Vie antérieure (Minulé životy) od téhož básníka, dále Phidylé na text Leconta de Lisle a Chanson triste (Smutná píseň) od Jeana Lahora. 

Kateřina Knežíková, která přišla na pódium ve slavnostních šatech v ostře zeleném odstínu, okamžitě zaujala naléhavostí svého vokálního projevu; její přednes nepostrádal dostatečnou měkkost potřebnou k vystavení dramatických oblouků. Její hlas se může spolehnout na krásná piana ve výškách, nicméně ve spodním rejstříku mi už tak spolehlivý nepřišel a občas byla v jejím projevu znát i intonační nejistota. Navíc mě poněkud překvapilo, že písně, které jí jsou – dle jejích slov – tak blízké a které nahrála v roce 2021 pro Supraphon (nahrávka získala v roce 2022 ve vokální kategorii cenu BBC Music Magazine Award) zpívala z not. 

Na hlasu Kateřiny Kněžíkové je nicméně sympatické, že má téměř „na první dobrou“ rozpoznatelnou barvu, což se o mnoha dnešních – i špičkových – sopranistkách říci nedá. Asi nejlépe jí vyšla píseň Phidylé, která začíná lyricky a velice niterně a postupně přechází do dramatického finále. Kněžíková, pro níž měla píseň očividně osobní význam (ostatně její porozumění textu bylo ve všech písních zřejmé), pečlivě pracovala s dynamikou dle potřeby a tu promyšleně gradovala, aniž by se nechala strhnout k opernímu přednesu, což bychom u takto inteligentní umělkyně ani nečekali. Stejné písně přednese již za týden v Rudolfinu také Benjamin Bernheim a pražskému publiku se tak nabízí možnost zajímavého, téměř bezprostředního srovnání.

Že je Robert Jindra přímo požehnáním pro sólisty, se opět potvrdilo v jeho modulaci orchestrálního zvuku. Stejně jako to dokázal při nedávno uvedené premiéře Fibichovy Šárky (reflexi čtěte ZDE), i tentokrát přímo dýchal se sólistkou a orchestru nedovolil, aby ji jakoukoli dramatickou vlnou překryl. Rozhlasoví symfonikové za takto zajímavou dramaturgii koncertu i za precizní nastudování zaslouží pochvalu. Jejich další koncert s díly Edwarda Elgara a Josefa Suka s mladou bravurní violoncellistkou Julií Hagen slibuje podobně zajímavý hudební zážitek.

Foto: SOČR / Vojtěch Brtnický

Facebook X E-mail WhatsApp