„Musíme zdůraznit, že zejména Schiffův jasnozřivý vhled do složitých kontrapunktických struktur jej vyšvihl mezi vrcholné klavírní interprety J. S. Bacha.“

„Místy zavalitě působící témbrový profil moderního orchestru se nemohl vyrovnat s náročnými stylovými požadavky barokního slohu.“

„V následující větě se naplno projevila do té chvíle pouze implicitní niternost Schiffova interpretačního umění: měkkost a ladnost tu klavírista vynesl do vzdušných výšin, v nichž se namísto zvukově-fyzikální materiality prosadila téměř éterická čistota mozartovské melodicko-harmonické formy.“

Páteční večer 22. září se nesl v mimořádně slavnostním duchu: Dvořákova síň pražského Rudolfina bouřlivým potleskem přivítala legendu klavírního olympu Andráse Schiffa. Britský klavírista před dychtivým publikem představil klasický a pro svůj hudební um typický repertoár. Slavné skladby J. S. Bacha a W. A. Mozarta Schiff provedl historicky poučeně bez rušivé příměsi romantických prvků a díky vybroušené technické brilanci potvrdil své výsadní místo v klavírní interpretaci barokní a klasicistní hudby. Příjemné oživení přinesla druhá polovina večera: Schiff vyměnil klavír za dirigentskou taktovku, postavil se do čela České filharmonie a s nadhledem profesionála provedl Symfonii č. 3 Es dur Ludwiga van Beethovena. Eroica v Schiffově podání působila jako řemeslně dobře zpracovaný celek, jemuž ovšem občas chyběla individuálnější a osobitější interpretační perspektiva.

Řekneme-li Svjatoslav Richter, Glenn Gould a Friedrich Gulda, musíme rovněž dodat András Schiff. Původem maďarský klavírní virtuos nabyl světové proslulosti v první řadě díky výrazným úspěchům v interpretaci bachovské a beethovenovské klavírní literatury. Pokud pomineme Schiffovu schopnost s grácií a řemeslnou zodpovědností uchopit romantické a modernistické klavírní kusy, pak musíme především zdůraznit, že zejména jeho jasnozřivý vhled do složitých kontrapunktických struktur jej vyšvihl mezi vrcholné klavírní interprety J. S. Bacha. Schiffovu dnes již legendární práci s bachovským polyfonním tkanivem a mozartovskou melodikou posluchač mohl okusit v první půlce večera.

Začátek koncertu byl věnován Bachově Koncertu pro klavír a orchestr č. 1 d moll, jejž tento německý velikán polyfonní kompozice podle nejnovějších muzikologických studií složil v počátcích svého angažmá v Lipsku. Celým provedením se kromě nesporných hráčských kvalit sólisty a celého orchestru nesl poněkud nervózně trpký pocit zvukové inkonzistence mezi skladbou, vynucující si spíše analytičtější a sterilnější přístup, a sytým témbrem smyčcového tělesa. Vzhledem k současné praxi uvádění děl staré hudby, bytostně zakořeněné v důkladné historické práci s notovou předlohou a speciálním vzděláním hráčů, se místy zavalitě působící témbrový profil moderního orchestru nemohl vyrovnat s náročnými stylovými požadavky barokního slohu. Témbrově příliš robustní a otylý zvuk autenticky nepřizpůsobených smyčců zkrátka musel posluchači navyklému na gardinerovské či luksovské výkony znít podezřele. Hlasovou transparentnost Bachova díla nemohl orchestr složený ze skvělých, avšak instrumentálně nevybavených muzikantů nijak simulovat, natožpak plnohodnotně vytvořit. Navzdory tomuto deficitu se hráči s touto stálicí koncertního provozu popasovali se ctí, přičemž dokázali v husté síti partikulárních hlasů a synkopovaných rytmických vzorců najít ucelený hudební tvar nepostrádající na srozumitelné kontinuitě a koherenci.

András Schiff zvolil pro první větu Bachova klavírního koncertu mírně rychlejší tempo a pomocí měkkého úhozu a jemné práce se zvukem ji vpravil do křehkého a citlivě opracovaného útvaru. Orchestr tento Schiffův obecně méně expresivní pohled obohatil o invenční dynamiku, jež se neomezovala toliko na terasovité dynamické operace, nýbrž občasně zvýrazňovala profilaci melodických frází zajímavě užitými crescendy a decrescendy. Ve vybraných místech se nicméně ztrácely spodní hlasy plnící roli generálního basu, jehož důležitost zesiluje především fakt, že podporuje přirozený rytmický a tektonický tok skladby. V druhé pomalejší větě se ukázala Schiffova jedinečná schopnost procítěné hry spočívající zejména v prohlubování dynamických kontrastů kompozice. Za zmínku zde pak stojí skvostná souhra klavíru a orchestru, v níž se Schiff projevil coby brilantní spoluhráč, jenž se kromě ryzích sólových poloh dokáže naladit na okolní hudební dění. Závěrečná věta byla pojata překvapivě dravěji a expresivněji. Klavírista tohoto efektu dosáhl pomocí ostřejších úhozů a intenzivnějšího užití pedálové mechaniky. Nutno říci, že Schiff tímto svérázným krokem v jistém smyslu zakalil doposud průzračnou formu kontrapunkticky svázaných hlasů, čímž trochu poškodil pozitivní dojem z celé ukázky svého bachovského umění.

Druhé číslo večera proměnilo barokně ztěžklou atmosféru v prostředí odlehčené formy vídeňského klasicismu. Svůj um s lehkostí provést klasicistně zpěvné melodické linie Schiff představil na třívětém Koncertu pro klavír a orchestr č. 27 B dur Wolfganga Amadea Mozarta. První věta začala rytmicky přesnou pulzací orchestru, na niž se pak plynule, s hlubokým porozuměním Mozartovu stylu, napojila Schiffova klavírní hra. Měkké hnětení klavírních frází zde bylo soustavně podporováno vkusnou dynamickou diferenciací orchestru. V následující větě se naplno projevila dosud pouze implicitní niternost Schiffova interpretačního umění: měkkost a ladnost tu klavírista vynesl do vzdušných výšin, v nichž se namísto zvukově-fyzikální materiality prosadila téměř éterická čistota mozartovské melodicko-harmonické formy. Třetí věta se podobně jako ta první nesla v duchu prvotřídní interpretace Mozartovy kompozice bez jakýchkoli stylistických hrubek či přešlapů vůči historicky poučenému vkusu. Schiff tady opět prokázal svou schopnost vytříbené komunikace s orchestrálním tělesem, v jejímž rámci se střídavě prosazoval a upozaďoval vždy ve prospěch díla samého.

Jako poslední skladba koncertu zazněla Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“ Ludwiga van Beethovena, kterou Česká filharmonie zahrála tentokrát pod Schiffovým dirigentským dohledem. Nutno podotknout, že oproti předchozím případům se už nejednalo o výbuch interpretační nápaditosti, ačkoli ani zde nechyběl odborný ponor do hudební struktury či pozoruhodný výkon jednotlivých hráčů. Schiff tuto revoluční skladbu dějin symfonického myšlení, v níž doznívá klasicistní symetričnost a nastupuje romanticky narativní nasycenost, zabalil do tradičního, na experimenty skoupého hávu, přičemž sám sebe coby výraznou uměleckou osobnost potlačil, aby tím předal hlavní slovo samotnému tělesu. Schiffova úloha se tu omezila toliko na občasnou tempovou a výrazovou korekci; orchestr se díky tomu stal autonomně fungujícím tělesem, jenž detailně zapracoval na gradaci v celkově beethovenovsky energickém duchu díla. Celkový posluchačský dojem se tak díky přesvědčivému výkonu České filharmonie přelil v uspokojivé sledování Beethovenova geniálního zacházení s instrumentací a hudební myšlenkou.

András Schiff při šestnáctém ročníku Dvořákovy Prahy s jistotou předvedl, že není jen vynikajícím klavíristou, ale i obstojným dirigentem, který místo hýřivé manipulace s prázdně efektními klišé dokáže posluchači zprostředkovat plnohodnotný prožitek ze znějící hudby. Třebaže bylo nad slunce jasnější, že jeho oblastí nadále zůstává klavír, ukázalo se jeho konvenční zpracování Beethovenovy kompozice jako milé dramaturgické zpestření rudolfinského koncertního večera.

********

Foto: MHF Dvořákova Praha / Petra Hajská