„Pokud by náhodou někomu nestačila tato dramaturgická propojenost, nabízí Jana Semerádová ještě další rovinu, tedy práci s virtuózním prvkem.“

„Virtuozitu používali interpreti k maximálnímu vyjádření obsahu a temperamentu skladby, nikoliv k vlastní exhibici.“

„Velice svěží interpretace ve skvěle zvoleném tempu a bez zbytečných předělů mezi variacemi přinesla efektní závěrečnou gradaci.“

Novou sezonu oblíbené koncertní řady Barokní podvečery zahájilo Collegium Marianum v Tereziánském sále Břevnovského kláštera. V úterý 22. října nám Jana Semerádová znovu ukázala, jak zaujmout koncertní dramaturgií, a spolu se svými kolegy ze souboru i to, jak s pokorou, ale zároveň s kýženým efektem přistupovat k virtuózním skladbám. To vše s podtextem oblíbeného barokního tématu la folia.

Zahajovací koncerty sezony orchestrů, souborů a institucí často přinášejí něco speciálního, inovativního, netradičního. Samy o sobě tak přinesou reklamu koncertům dalším. I Collegium Marianum mělo pro úvodní koncert sezony připraven neobyčejný večer, avšak poněkud skrytě. Jak bychom už od tohoto souboru očekávali, nevsadili na přizvání světových hvězd, které by na sebe svým sólovým vystoupením strhli veškerou pozornost, nenechali se zlákat ani uvedením známého repertoáru (kromě jedné výjimky, která měla své opodstatnění). Soubor má totiž to „štěstí“ – které je však výsledkem dlouholeté poctivé práce nejen umělecké vedoucí souboru Jany Semerádové –, že si své publikum nemusí hledat, nemusí se nabízet, či dokonce podbízet. Má svůj stálý okruh publika, snad stále se rozšiřující, který je dokonale naladěn na objevování zapomenuté staré hudby a který je už zvyklý na to, že každý koncert v sobě skrývá nějaké překvapení. To však posluchač často odhalí až na druhý pohled. Ale abychom dokázali ocenit všechno to, co Jana Semerádová dokázala propašovat do úterního večera, potřebovali jsme dokonce třetí pohled. Či poslech? 

Dramaturgie měla jednotící prvek ve formě jednoho z nejoblíbenějších melodicko-rytmicko-harmonických témat hudební historie la folia. Toto téma, které se stalo předmětem mnohočetných variací od různých autorů, bylo nejoblíbenější v baroku (i když příklady najdeme například také například v Beethovenově Páté symfonii, Lisztově Španělské rapsodii, ale i v hudbě 20. století). Právě proto se tolik hodí k dramaturgickému zpracování souborem staré hudby. Na programu byly folie z různých období i zeměpisných oblastí a mohli jsme se tak přiučit tomu, jak se tento hudební druh v průběhu 17. a 18. století vyvíjel a proměňoval v závislosti na stylových a místních vlivech. Vyslechli jsme Folias echa para mi Señora Doña Tarolilla de Carallenos Andrey Falconieriho, Folliu ze Sonáty d moll č. 12, op. 3 Paola Benedetta Bellinzaniho, Les Folies d’Espagne (francouzský název pro foliu) Jeana-Pierra Guignona a na závěr slavnou Triovou sonátu „La Follia“ d moll Antonia Vivaldiho. Jana Semerádová však chytře předvídala, že pokud by program postavila pouze na tomto druhu skladeb – byť by tak program byl z didaktického pohledu pravděpodobně vyčerpávající –, nedocílila by dostatečné pestrosti. Mohli bychom sice pozorovat, jak se různí skladatelé vypořádali s variačním zpracováním stejného tématu, ale tento blok by se více hodil na specializovaný workshop pro zasvěcené (což by mimochodem byla jistě skvělá akce!), a ne na večerní koncert pro širokou veřejnost. 

Kontrast tak dodaly další přidružené skladby. Ovšem i zde jsme mohli pozorovat jejich propojení s tématem či geografickým zakotvením, a tak sledovat možné dramaturgické záměry. Skladba Marionas por la B Gaspara Sanze nás spolu s již zmíněnou Falconieriho foliou zavedla do Iberie, kde má tento původně velice temperamentní tanec své kořeny; Toccata VII Girolama Frescobaldiho nás poté přenesla do Itálie, konkrétně do Říma, jehož odkazu je věnována celá nynější sezona Barokních podvečerů. I v této italské metropoli byla folia oblíbená, mj. také Arcangelem Corellim, také spjatým s Římem. Od něho však v programu nezazněla jeho známá Sonata La Follia (italský přepis s dvěma L), nýbrž Sonáta D dur č. 11 ze stejné sbírky, tedy opusu 5. Na Corelliho navazoval i Antonio Caldara (mimochodem také krátce působící v Římě), takže Triová sonáta d moll č. 1, op. 2 byla logickou volbou (mj. také pro své taneční části, které nás stylově opět odkazovaly k taneční podstatě folie, a nezapomeňme i na tóninu d moll pro ni typickou). Italské zastoupení folie tak reprezentoval zmíněný Paolo Benedetto Bellinzani. V druhé polovině koncertu jsme se vyskytli ve Francii a folia Jeana-Pierra Giognona byla doplněna dílem Concerto à quatre parties A dur č. 1, op. 12 Jeana-Baptisty Quentina, francouzského houslového virtuosa, který však silně navazuje na Corelliho italský odkaz. Jsme tedy zpět v Itálii a na závěr nás čeká Vivaldiho prskavka.

Pokud by náhodou někomu nestačila tato dramaturgická propojenost, nabízí Jana Semerádová ještě další rovinu, tedy práci s virtuózním prvkem. Folia totiž ze své podstaty, tedy zpracování tématu do variací, vybízí ke skladatelově práci s technickými možnostmi nástrojů a pro interprety tak představuje možnost plně předvést své schopnosti. Právě tento prvek byl obsažen nejen ve foliích, ale i ve všech ostatních skladbách, které zazněly v průběhu úterního koncertu, některých také z části založených na variačním principu. Dostalo se nám tak ještě většího dramaturgického scelení, ale díky stylové, druhové, zeměpisné i nástrojové různorodosti také dostatečně kontrastního a nabitého programu. 

Právě tato práce s tématem virtuozity jistě přinesla myšlenku, aby se všichni interpreti vystřídali na pódiu v sólové roli; houslistky Magdalena Malá a Lenka Torgersen pak v dokonale sehrané sólové dvojroli (Caldara, Guignon). Kromě Jany Semerádové, kterou na sólové pozici zažíváme běžně (i když pokaždé z toho máme radost – záměrně užívám množné číslo, protože si nedokážu představit, že by to s jejím dokonale přirozeným a pro věc zapáleným výrazem někdo měl jinak), jsme měli ojedinělou možnost slyšet sólově Jana Krejču na barokní kytaru (Sanze) a Hanu Flekovou na violu na gamba (Corelli). Nově se s Collegiem Marianem představila také portugalská cembalistka Rafaela Salgado (Frescobaldi). Svých náročných partů se všichni interpreti zhostili se samozřejmostí a lehkostí, byla zřetelná obrovská radost z produkce a večer, který by vzhledem k důrazu na virtuozitu mohl zavánět sólistickým předváděním se, tak měl úplně opačné vyznění. Virtuozitu používali interpreti k maximálnímu vyjádření obsahu a temperamentu skladby, nikoliv k vlastní exhibici. Skálopevnou podporou jim v tomto byli neomylní hráči bassa continua: Rafaela Salgado, Hana Fleková (barokní violoncello, viola da gamba) a Jan Krejča (barokní kytara, teorba). 

Kromě virtuozity to však byl také večer plný srdcervoucích melodií pomalých vět, z nichž některé k nám dolehly i ve formě specifického zvuku violy da gamba, doplněných hlubokou barokní harmonií. Zajímavý zvukový efekt, který o to víc podpořil harmonické vyznění, jsme slyšeli ve folii Jeana-Pierra Guignona: flétna Jany Semerádové, která doplňovala dvoje sólové housle, zněla ze zadních řad publika. Nejen, že tím do už tak nápady nabitého večera přinesla další ozvláštňující prvek, ale zároveň vytvořila zajímavý stereo efekt, přirozeně nastolila nástrojovou hierarchii v této skladbě a podtrhla skladatelem míněné disonance.

Vivaldiho La Follia pak vytvořila důstojnou závěrečnou tečku. Velice svěží interpretace ve skvěle zvoleném tempu a bez zbytečných předělů mezi variacemi přinesla efektní finální gradaci. Znovu jsme si potvrdili, jak tento soubor vnímá virtuozitu a jak s ní pracuje, tentokrát ne každý zvlášť, ale všichni dohromady. Až téměř do transu, pobláznění… k čemuž ostatně odkazuje samotný název la folia.

Foto: Petr Dyrc