„O různých interpretacích jeho oblíbených skladatelů ví Jan tolik, že by mohl psát regulérní srovnávací analýzy.“

„Prskavka geniálního ukrajinsko-amerického pianisty je vyloženou demonstrací klavírní techniky a Jan Schulmeister v ní ukázal naprostou spolehlivost.“

„Také dva přídavky ukázaly, že mladý pianista není pouze dravcem lovícím rekordní tempa, ale má pochopení pro jemnou hudební poezii a fantazijní hru světla a stínu.“

Klavírní kurzy Mikulov se letos konají ve dnech 19. až 26. srpna. Na třiadvacátý ročník oblíbené akce pro děti i studenty konzervatoří přijal pozvání klavírista Jan Schulmeister. Jeden z nejslibnějších a nejúspěšnějších mladých českých umělců se představil v Zámeckém sálu klavírním recitálem, na kterém zazněla díla Josepha Haydna, Clauda Debussyho, Sergeje Rachmaninova a dalších. Samozřejmě nechyběli ani dva klavírní titáni Fryderyk Chopin a Franz Liszt.

Nemám rád, když se z vážné hudby dělá snobská záležitost pro pár vyvolených. Cením si interpretů, kteří dokážou předávat radost z klasické hudby bez frapantních gest, zato s maximálním nasazením. Na koncertě šestnáctiletého pianisty Jana Schulmeistera jsem se cítil trochu jako na populárním koncertě známého umělce. Jeho recitál měl obrovský ohlas, nechyběl potlesk vestoje, a dokonce ani zástup nadšených diváků, kteří si vystáli pořádnou frontu na podpis a gratulaci. Stojí za to povědět si, jak k tomu vlastně došlo.

Jan Schulmeister hraje na klavír od pěti let. Měl štěstí na dobré mentory. V konkrétním případě jeho interpretační profil rozvíjely Eva Zonová a maminka Martina Schulmeisterová. Krásným příkladem harmonického vztahu je fakt, že u Martiny Schulmeisterové bude Jan pokračovat také studiem na konzervatoři v Kroměříži. Výčet jeho dosavadních úspěchů je ohromující. První cenu či absolutní vítězství si dosud přivezl z téměř třiceti světových soutěží napříč celou Evropou. A teď to důležité. Osobní dojem. Po koncertě jsem s Janem strávil pár minut povídáním. Zapůsobil na mě jako obyčejný, skromný a slušný kluk, který prostě miluje to, co dělá. Zjistili jsme, že máme stejnou slabost pro Bacha a Brahmse. O různých interpretacích svých oblíbených skladatelů ví Jan tolik, že by mohl psát regulérní srovnávací analýzy. Ale to on určitě naštěstí dělat nebude. Je to zábava pro pár fajnšmekrů, navíc by této nevděčné analytické práce pro něj byla škoda. Nechci věštit z křišťálové koule, ale po jeho recitálu mám dojem, že jeho cestou je rozdávat svou hrou emoce.

Jan Schulmeister zahájil svůj recitál Sonátou Es dur Hob. XVI/52 Josepha Haydna. Mýty o tom, že dílo rodáka z rakouského Rohrau je pouze jakousi přípravou k Mozartovi a Beethovenovi, jsou dávno minulostí. K jejich zborcení dnes ostatně stačí tak málo – poslechnout si na YouTube nebo Spotify nějakou z dvaašedesáti Haydnových sonát ve špičkovém provedení klavírních interpretů. Jan Schulmeister si pro svůj mikulovský recitál zvolil spektakulární sonátu. První větě Allegro dal hravost a agilní tempo. Elegantně vysázel všechny rychlé pasáže a postřehl, myslím, i humor, který Haydn do své hudby vložil. Druhá věta Adagio je neobyčejný skvost sonátové klavírní literatury. Haydn si dovolil opět další husarský kousek – tóninu snížil o půltón na E dur. Docílil tak méně světlé, spíš tlumené barevnosti, která k tomuto rytmicky podivuhodně koncipovanému tématu výborně sedí.

Jan Schulmeister si dal s jeho výstavbou opravdu záležet. Pochopil správně, že tečkovaný rytmus a harmonie jsou zde nejdůležitějšími činiteli výrazu, a dokázal je skvěle využít ve svůj prospěch. Vířivé finále bylo zejména ukázkou bleskurychlé prstové techniky, ale nenechme se mýlit. Haydn nikdy nesázel pouze na brilanci, byl to především vynikající muzikant a jeho bezbřehá hudební invence se zrcadlí i v Prestu Sonáty Es dur. Jan Schulmeister zahrál sonátu rakouského mistra s takovou elegancí a citem, o jakém si mohou jiní pianisté nechat jen zdát.

Z klavírního díla francouzského stvořitele hudebního impresionismu Clauda Debussyho zahrál Schulmeister dvě Arabesky. S nádhernou imaginací, která ilustrovala delikátní a bohatou barvitost této hudby. Druhá z obou skladeb vyzněla skvěle stylizovanými melodickými ozdobami jako pravá, nezbedná a perlivá projížďka pohádkovým Orientem.

Poslední skladbou před pauzou byla Variace Carmen Vladimira Horowitze. Přídavková prskavka geniálního ukrajinsko-amerického pianisty je vyloženou demonstrací klavírní techniky a Jan Schulmeister v ní ukázal naprostou spolehlivost.

Hudba Johanna Sebastiana Bacha v Busoniho kongeniální adaptaci je velkou výzvou všem interpretům. Chorál „Nun komm der Heiden Heiland“ BWV 659. A propos, Bachův Chorál právě zachytil na jedinečném živém videu právě jedinečný Horowitz. Neuvěřitelným způsobem. Jan Schulmeister, který má báječně naposloucháno (není pochyb, že zná také Horowitzovu interpretaci), se s touto kompozicí poměřil na svůj věk důstojně. Usiloval o čistotu jednotlivých hlasů a legatovou vázanost, ještě víc by ovšem mohl se svým nástrojem zpívat. Protože Bachova hudba je jako ta nejkrásnější píseň o zázraku stvoření.

Posledním dílem koncertu byl výběr z Moments musicaux, op. 16 Sergeje Rachmaninova. Z šestidílného cyklu zahrál Jan Schulmeister čísla 1, 4, 3, 6 v uvedeném pořadí. Jakkoli rozumím snaze docílit tempového a výrazového kontrastu, nejsem příznivcem lavírování s pořadím. Rachmaninov naštěstí koncipoval tento opus jako přehlídku různorodých hudebních forem typických pro romantickou hudební epochu. Nálady každé části jsou natolik individualizované, že mohou stát i samostatně. Byl to velkolepý závěr koncertu a Jan Schulmeister i v této kompozici projevil smysl pro adekvátní pojetí. Intenzivní výraz a velkoplošně znějící barevné spektrum konvenovaly s láskou Rachmaninova ke klavírnímu zvuku. Také poslední dva přídavky od Fryderyka Chopina a Franze Liszta ukázaly, že mladý pianista není pouze jednostranně zaměřeným dravcem honícím rekordní tempa, ale má pochopení pro jemnou hudební poezii a fantazijní hru světla a stínu.

A to je vlastně všechno. Zbytek už jsem netradičně vyzvonil v úvodu. Bouřlivé přijetí mladého Schulmeistera opravdu vypadalo jako na koncertě popové hvězdy. Společné focení, podpisy, gratulace. Všichni, kdo umějí poslouchat, zkrátka a dobře rozpoznali, že takto to má vypadat a znít. Že je před námi klavírista, který se dokáže úplně rozdat, jak má hudbu a svou profesi rád. Jan Schulmeister má před sebou dlouhou cestu. Vybral si nelehký úkol. Bude se od něj očekávat víc a víc. Dnešní praxe nehledí pouze na interpretační profil, doba si žádá umělce žijícího v přítomnosti, schopného reflexe současného světa, názorově a morálně celistvého. Věřme, že takový vynikající umělec v Janu Schulmeisterovi skutečně zraje.

Foto: Klavírní kurzy Mikulov