„Půl hodiny po skončení hustého deště vypukl pod širým nebem gejzír laskavé, virtuózní a svrchované hudby“ 

„To, co u Martina Prokeše obdivujeme při intepretaci chorálu či staré hudby, se zde ukázalo býti spíše na škodu přirozené lidovosti“. 

„Vrchol večera přineslo mistrovství flétnistky Jany Semerádové a dokonale souznící party hudebníků kolem ní“  

Ještě třicet minut před začátkem koncertu na Oybině hustě pršelo. Ředitel festivalu Lípa musica Martin Prokeš však nakonec opět slavil jeden ze svých mnoha festivalových úspěchů. Svatý Petr dopřál divákům ve starobylé zřícenině hradu a kláštera Oybin hodinu a půl barokního folkloru a folklorního baroka. Collegium Marianum a Ensemble Flair pod vedením Jany Semerádové a Jana Rokyty pohladily duše poněkud zkřehlého publika a v rámci žánrového snoubení vykouzlily mezi gotickými zdmi líbezné hanácké a valašské písně, prokládané skvělou hudbou Georga Phillipa Telemanna. 

V poslední školní večer tohoto roku jsme z Liberce vyrazili na západ. Naším cílem byla zřícenina hradu a kláštera Oybin, kde se pozdě večer měl uskutečnit jeden z prologů festivalu Lípa musica s názvem „Zpěvem k srdci“. V magických ruinách gotického kostela, jenž má místo střechy nebeskou klenbu, se sešli hudebníci souborů Collegium Marianum a Ensemble Flair, aby zahráli program na pomezí žánrů, složený z lidových písní a barokních instrumentálních skladeb. 

Pořadatelé vyzývali publikum mailem, aby mocně zaříkalo počasí, a koncert pod širým nebem se tak mohl uskutečnit. Povzbuzeni pohledem na radar, který ukazoval, že široko daleko není ani kapka deště, jsme vyrazili do Lužice. Hodinu před koncertem jsme vjeli do šedivé stěny hustého deště. A radar stále nic. Déšť ustal až v půl deváté. Kdyby měl koncert začít dříve, bylo by zle. Až později se ukázalo, že radar kvadrantu kolem Zittau a Liberce měl výpadek a déšť tak na něm nebyl vidět. Vzhledem k tomu, co všechno Martin Prokeš pro svůj festival za více než 20 let dokázal udělat, bych se vůbec nedivil, kdyby ten výpadek radaru, který skryl zlověstný déšť, proběhl také v jeho režii. 

V sychravém a vlhkém večeru tak koncert mohl začít. Místo svižného hudebního úvodu ale začal úvodním slovem, které si připravil a hned do němčiny překládal Stanislav Předota, dlouholetý kamarád Martina Prokeše a zpěvák souboru Schola Gregoriana Pragensis. Mezi muzikanty koluje bonmot, že žádné úvodní slovo před koncertem není dostatečně krátké. 

Stanislav Předota svým textem bohužel naplnil jeho sarkastický význam až po okraj. Předvedl totiž zdlouhavou úvahu na téma improvizace, jejíž obsah a sdělení by si zasloužilo poloviční délku – tím spíš, že bylo proloženo překlady do němčiny. Navíc dle mého názoru improvizace nebyla hlavním tématem hudebního setkání, které spíše hledalo zajímavé průniky vážné a folklorní hudby 18. a 19. století. Stejnou cenu by tak měla úvaha o různých druzích fléten, které Jana Semerádová ten večer použila, nebo třeba o klášterních komplexech v Horní Lužici. 

Pak už ale vypukl gejzír laskavé, virtuózní a svrchované hudby. Setkání, při kterém přátelé, kteří působí v různých oborech a mají jinou životní zkušenost, v dialogu zjistí, že jejich různé pohledy popisují jednu a tutéž věc z různých stran. Byl to silný okamžik porozumění a sdílení. A tak se cimbál Jana Rokyty chvílemi měnil v cembalo a virtuózní barokní koloratury fléten Jany Semerádové se proměňovaly ve furiantská sóla lidových muzikantů. Měkké housle Lenky Torgersen zpívaly něžné lidové písně a její norský manžel Andreas si s úsměvem od ucha k uchu užíval violové kontry, které pro něj musely být vskutku příslovečnou španělskou vesnicí. Elegancí a ladnými gesty prodchnuté baroko Jany Semerádové se mísilo se srdečnou a moudře přirozenou lidovostí Jana Rokyty. 

Nejsem velkým milovníkem dnes tak populárních „crossover“ koncertů, kde se v záměrném kontrastu kříží styly, které k sobě mají esteticky daleko a neustálé střídání odlišných hudebních ploch tvoří koření diváckého zážitku. Včera na Oybině se ale nejednalo ani tak o crossover, spíše o setkání umělců, kteří si potvrdili, že jejich hudební žánry se v určitých oblastech dotýkají, ba překrývají. 

Koncert se však jmenoval „Zpěvem k srdci“, logicky tedy divák očekával, že zpívaná hudba bude vrcholem večera. Mezzosopranistka Klára Blažková, vsetínská rodačka, svým upřímným a citlivým hudebním projevem rozhodně onou třešničkou na dortu mohla být. A tehdy, když zpívala ve své poloze, bylo její provedení lidových písní opravdovou hudební lahůdkou. Její hudební partner, tenorista a zároveň ředitel festivalu Martin Prokeš, ovšem v porovnání s ní výrazně zaostával. Ať už to bylo způsobeno indispozicí, únavou, nebo celkově rozpačitým uchopením lidových písní, byl nakonec zpěvák nejvýraznější slabinou koncertu. Jeho party navíc byly posazeny poměrně vysoko, což ho nutilo do školené pěvecké techniky v hlavovém rejstříku. A čím více se snažil zpívat civilně, tím více odpojoval tělo a hrudní rezonanci, která je pro správné uchopení lidové hudby klíčová. 

To, co u něj obdivujeme při intepretaci chorálu či staré hudby, se zde ukázalo býti spíše na škodu přirozené lidovosti. Posazení vokálních partů se krom toho zdálo být myšleno původně pro jinak disponované hlasy. Oba zpěváci si často melodie předávali ve stejné poloze, což bylo pro tenor vysoko a pro mezzosoprán nízko, ani v lidových terciích se hlasy nepojily. Snad jen ve vzácných chvílích, kdy tenor zpíval sextu pod mezzosopránem, byla jejich interpretace vyvážená a bohatá na společné alikvóty. 

Instrumentální baroko tak svou kvalitou předčilo vokální lidovou hudbu. Vrcholem večera se pro většinu diváků stal Telemannův koncert pro flétnu D dur „alla polacca“, ve kterém mohli obdivovat skvělou hru Jany Semerádové a ansámblu kolem ní. Už jsem párkrát chválil citlivou a kvalitní hru Collegia Mariana, včera na Oybině jsem chvílemi s úžasem sledoval něco, co posluchač zažije jen vzácně. V poslední, rychlé větě Telemannova koncertu, dovedli všichni instrumentalisté několikrát společně zpomalit tok hudby a zase se vrátit do tempa. Bez jakéhokoli dirigentského gesta, bez silného kontaktu mezi sebou, na mikrofonech a v otevřeném prostoru. Prostě společně dýchali, i proto, že si o hudbě myslí stejné věci a že ji prostě prožívají spolu. Kdo někdy pracoval v hudebním ansámblu ví, že tyhle momenty ukazují na opravdové mistrovství a společné naladění. 

Koncert nebyl dokonalý, mystérium prostoru na Oybině je možné pouze při rezignaci na ideální akustické podmínky, mikrofony vyváženosti skladeb nesvědčí, vlhký a studený vzduch neustále útočí na poměrně nestabilní ladění dřevěných nástrojů. Navíc jednotlivé části koncertu nestihly srůst v jednotný a logický celek. Úvodní slovo s koncertem příliš nerezonovalo, barokní hráči nehráli vždy zcela folklorně, lidové písně a jejich tóniny nebyly ušity zpěvákům dostatečně „na míru“ jejich hlasů. Ale navzdory těmto nesrovnalostem to pro diváky byl krásný a vzácný zážitek, na což jsme si za více než dvacet let festivalu Lípa musica už tak nějak stačili zvyknout.

Foto: Martin Špelda / Lípa musica